Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Becking, Gustav WilhelmTisk


Charakteristika: Hudební vědec

Datum narození/zahájení aktivity:4.3.1894
Datum úmrtí/ukončení aktivity:8.5.1945
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Becking, Gustav Wilhelm, hudební vědec, narozen 4. 3. 1894, Brémy, zemřel 8. 5. 1945, Praha.

 

A. Biografie

B. Dílo

 

A. Biografie 

Gustav Becking (po otci holandského původu, německé občanství získal roku 1921) studoval hudební vědu v Lipsku u Hugo Riemanna, navštěvoval rovněž přednášky na univerzitách v Heidelbergu a u Johannesa Wolfa v Berlíně. Na základě disertace (u Arnolda Scheringa) Studien zu Beethovens Personalstil. Das Scherzothema byl promován v Lipsku 1920, kde se stal Riemannovým asistentem. Roku 1922 se Becking habilitoval v Erlangenu na základě svého zásadního spisu Der musikalische Rhythmus als Erkenntnisquelle jako soukromý docent a podílel se na vybudování hudebněvědeckého ústavu erlangenské univerzity, kde byl vydavatelem časopisu Veröffentlichungen des Musikwissenschaftlichen Seminars der Universität Erlangen. Roku 1928 byl jmenován v Erlangenu mimořádným profesorem. Nabídku na profesuru v Utrechtu (1929) odmítl. Roku 1930 byl povolán jako řádný profesor na místo vedoucího hudebněvědeckého ústavu Německé univerzity v Praze jako nástupce Heinricha Rietsche (zemř. 1927) poté, co bylo kuratoriem univerzity zamítnuto jmenování Rietschova žáka Paula Nettla, který v mezidobí de facto ústav vedl (Beckingovými konkurenty byli žáci Guida Adlera Rudolf von Ficker a Alfred Orel a Adlerův asistent Robert Haas). Odmítnutí Nettlova jmenování mělo antisemitské pozadí: Heinrich Rietsch, vl. jm. Loewy, sice svůj židovský původ zastíral, Paul Nettl se však k němu hlásil a byl navíc svobodný zednář, v době zesilujícího politického napětí byl tedy pro proněmecky orientované kuratorium nepřijatelný. Podle vzpomínek Paula Nettla přicházel Becking do Prahy s pověstí levicově orientovaného vědce (v Erlangenu měl prý dokonce přezdívku „rudý Gustav“). Po příchodu do Prahy se stavěl k Čechům příznivě a neuznával uzavřenost pražských Němců do vlastního milieu. Po roce 1935 se však postavil na stranu Henleinova hnutí, přestože se naoko nadále (alibisticky) choval liberálně jak k Čechům, tak k Židům (Nettlovy vzpomínky zveřejnil Thomas Atcherson, viz seznam literatury). Becking převzal vedení Deutsche Musikgesellschaft (jeho předchůdci byli Heinrich Rietsch, Theodor Veidl a Paul Nettl), která pořádala přednášky a koncerty (mj. cykly soudobé hudby) a soubor Collegium musicum (vedený od roku 1929 Nettlem), s nímž uváděl historickou hudbu, příležitostně také díla 20. stol. včetně českých skladatelů (Ravel, Lopatnikov, Bartók, Toch, Schönberg, Martinů, Jirák a jiní, Hindemitha ještě roku 1937, kdy již byl v Německu přiřazen ke „zvrhlým“ skladatelům). Soubor uskutečnil i několik zájezdů do Německa, Holandska a Dánska. V Praze řídil Becking vydávání Veröffentlichungen des musikwissenschaftlichen Instituts der Deutschen Universität in Prag (jedenáct svazků).

Centrem Beckingovy činnosti byla pedagogická práce, jež po nástupu do Prahy zaujala přednostní místo. Přednášel o mimoevropské hudební kultuře, hudbě středověku, baroka, Mozartovi, německém romantismu, Richardu Wagnerovi i hudbě 20. stol. Roku 1935 byl Becking například členem čestného předsednictva festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, který z původního pořadatelského města Karlových Varů musel být pro bojkot henleinovců uskutečněn v Praze a vyzněl jako otevřený protest proti kulturní politice nacistického Německa, a roku 1936 se zúčastnil I. kongresu Společnosti pro hudební výchovu, založené Leo Kestenbergem (Kestenberg byl židovského původu a z Německa roku 1933 emigroval). Roku 1936 se Becking stal vedoucím oddělení pro hudební výchovu na nově založeném pedagogickém ústavu Německé Pestalozziho společnosti v Praze. Mezi Beckingovými žáky, které dovedl k promoci, byli ještě v druhé polovině třicátých let posluchači židovského původu (1936 u něj např. promoval Peter Gradenwitz), z období v Erlangenu se k němu jako ke svému učiteli hlásil Jakob Schönberg, autor publikace o synagogálním zpěvu, Walter Kaufmann však naopak již roku 1934 svou disertační práci u Beckinga z důvodu nesouhlasu s jeho nacionalistickými postoji stáhl. Beckingem vedené Collegium musicum se věnovalo převážně historickému repertoáru, po roce 1935 však také Becking zařazoval soudobá díla s propagandistickým účelem, jako např. při zájezdu do Německa roku 1937, kdy soubor uvedl sbory Fidelia Finkeho a Felixe Petyreka s tendenčními texty. Becking měl též přednášku při Sudetoněmeckých Brucknerových dnech roku 1936 a byl iniciátorem Sudetoněmeckých hudebních festivalů v Teplicích v letech 1935–38. Po roce 1937 upadal Becking stále více do vlivu nacionálněsocialistické politiky. 1. dubna 1939 vstoupil do NSDAP (č. 7165012).

V únoru 1940 byl Gustav Becking jmenován proděkanem filozofické fakulty Německé univerzity a byl členem akademického senátu, v lednu se stal 1941 jejím děkanem (do 28. 3. 1942), roku 1940 byl rovněž děkanem NS-Svazu docentů. Od roku 1940 byl vedoucím tzv. východo- a jihovýchodního oddělení hudebního institutu, který vznikl přičleněním někdejší Německé akademie hudby a divadelních umění (od roku 1940 Vysokoškolského hudebního institutu) k univerzitě. Gesemannova skupina se nehlásila k radikálnímu sudetoněmectví. Becking byl nejpozději roku 1944, v době stupňující se hysterie nacistů, přiřazen ke skupině „nespolehlivých“ (v Institut für Zeitgeschichte v Mnichově je uložen dokument návrhu na jeho odvolání z univerzity roku 1942). Jako názorově rozpolcená osobnost s ambivalentními postoji se projevoval až do konce války. Nelze jej označit za denuncianta, rovněž však se nestavěl na stranu hnutí protinacistického odporu.

Gustav Becking byl členem Německé společnosti vědy a umění v ČSR (Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik), členem kuratoria Německé akademie hudby a divadelních umění (Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst), členem kuratoria pro udělování Eichendorffovy ceny (Joseph-Freiherr-von-Eichendorff-Preis), ustavené roku 1935 jako ocenění přínosu sudetoněmecké kultuře, a členem výboru Německého komorního spolku (Deutscher Kammermusikverein).

V květnu 1945 byl Gustav Becking zatčen a 8. května 1945 zastřelen členem české hlídky, která nad internovanými osobami měla dohled.

V oboru hudební věda promovala na Německé univerzitě v Praze roku 1933 i Ilse Zerr (1906–1992), která se stala Beckingovou ženou.

 

B. Dílo 

Již v disertační práci a především v habilitačním spise Der musikalische Rhythmus als Erkenntnisquelle byl patrný Beckingův zájem o komponentu rytmu jako významný stylový prvek. Ke zkoumání zákonitostí metra a rytmu se dostal pod vlivem svého učitele Hugo Riemanna a spojil je s výzkumem psychické složky vnímání. Uplatnil přitom filologickou metodu analýzy zvuku (fonému) germanisty Eduarda Sieverse. Roku 1932 referoval Becking na prvním Mezinárodním fonologickém kongresu v Amsterodamu, kde poukázal na společné prvky fonologického a muzikologického výzkumu na příkladu srbochorvatského epického básnictví. Beckingovo zkoumání zůstalo ojedinělé, dodnes však má v mnoha ohledech svou platnost, odvolával se na ně např. lingvista Roman Jakobson. Becking také patřil do okruhu pražského lingvistického kroužku. Již době svého působení v Erlangenu se rovněž zajímal o synagogální zpěv a podporoval výzkum prostřednictvím fonografických záznamů. Je považován za jednoho z průkopníků komparatistiky. Orientoval se na oblast východní a jižní Evropy, přičemž spolupracoval s univerzitním oddělením slavistiky a slavistou Gerhardem Gesemannem.


Dílo

Dílo literární

 

Edice

E. T. A. Hoffmann. Musikalische Werke (3 sv., Leipzig 1922–1923).

Singende Heimat. Eine Liedersammlung für deutsche Schulen in der Čechoslovakischen Republik, 2 sv., Reichenberg 1938 (spolu s Erichem Sedlatschekem).

Das Erbe deutscher Musik 2, Landschaftsdenkmale. Böhmen und Mähren, (Reichenberg 1939).

 

Publikační činnost (výběr)

Hören und Analysieren. Zu Hugo Riemanns Analyse von Beethovens Klavier-Sonaten (Zeitschrift für Musikwissenschaft 1, 1918–1919, s. 587–603).

Versuch einer Datierung von Beethovens „Leichter Sonate für das Pianoforte“ (Eleonorensonate), ca. 1920 (manuskript Beethoven-Haus Bonn).

Studien zu Beethovens Personalstil. Das Scherzothema (Leipzig 1921).

Das Problem der nationalen Musikgeschichte (Logos 12, 1923–1924, s. 281–291).

Über ein dänisches Schul-Liederbuch, über Mitbewegungen und Gehaltsanalyse (Zeitschrift für Musikwissenschaft 5, 1923, s. 100–119).

Zur musikalischen Romantik (Deutsche Vierteljahrsschrift für Literatur und Geistesgeschichte 2, 1924, s. 581–615)

Zur Typologie des musikalischen Schaffens (Kongress-Bericht der Internationalen Gesellschaft für Musikwissenschaft Basel 1924, Leipzig 1925, s. 67–71).

Klassik und Romantik (Kongress-Bericht der Internationalen Gesellschaft für Musikwissenschaft Basel 1925, Leipzig 1926, s. 292–296).

Der Gegenwartswert der mittelalterlichen Musik (Melos 6, 1925, s. 347–352).

Geist im Musikwerk (Melos 7, 1926, s. 350–355).

Der musikalische Rhythmus als Erkenntnisquelle, Augsburg 1928, 2Stuttgart 1958.

Englische Musik (Handbuch der Englandkunde, sv. 2, Frankfurt 1929, spolu s Karlem Arnsem a Philippem Aronsteinem).

Der musikalische Bau des montegrinischen Volksepos (Extrait des Archives néederlandaises de phonétiques experimental sv. 8–9, Amsterdam 1933, s. 144–153).

Kleine Beiträge zur musikalischen Kultur- und Stammenskunde der Sudetendeutschen (10 Jahre städtischer Musikschule, Neutitschein 1937).

Die Lage der sudetendeutschen Musik (Zeitschrift für Musik 105, 1938, s. 574–576).

Zu Telemanns Pimpinone (Musikblätter der Sudetendeutschen 1938).

Teplitz 1938 (Musikblätter der Sudetendeutschen 2, 1938, s. 191–195).

Vom Reich zum Reich. Der Weg der sudetendeutschen Tonkunst (bez udání místa vyd., 1939).

Sileant Musae? Wehrgeist, Musik und Schule (Beiträge zur wehrgeistigen Erziehung der deutschen Schuljugend 10, 1943–1944, s. 94–103).

Musikkritische Bewertung eines Iglauer Meisterliedes (připojeno k publikaci Franz Streinz: Die Singschule in Iglau und ihre Beziehungen zum allgemeinen deutschen Meistergesang, München 1958).

Literatura

I. Lexika

Riemann12.

Grove5.

MGG1.

MGG2.

LdM.

 

II. Ostatní

Bláha-Mikeš, Záboj: Hudba u pražských Němců (Česká hudba 35, 1931-1932, s. 181–182).

Jakobson, Roman: Wissenschaft, Musikwissenschaft und Linguistik (Prager Presse, 7. 12. 1932).

Horntrich, Herbert: Das Prager Collegium musicum in Deutschland (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1937, s. 194).

Stangl, Kurt: In memoriam Gustav Becking (Musikforschung 2, 1949, s. 126–131).

Quoika, Rudolf: Die Musik der Deutschen in Böhmen und Mähren (Berlin 1956, s. 136).

Dèzes, Karl: In memoriam Gustav Becking (Archiv Deutsche Muskkpflege 1, Bremen 1957, s. 341–351).

Kramolisch, Walter (vyd.): Gustav Becking zum Gedächtnis. Eine Auswahl seiner Schriften und Beiträge seiner Schüler (Tutzing 1975).

Seidel, Wilhelm: Über Rhythmustheorien der Neuzeit (Bern 1975).

Kolektiv (redakce Robert Smetana): Dějiny české hudební kultury 2, 1890–1945 (Praha 1981, s. 136, 174).

Ludvová, Jitka: Německý hudební život v Praze 1880–1930 (Uměnovědné studie IV, Praha 1983, s. 53–180, zvl. s. 167–168).

Brömse, Peter: Das Fach Musikwissensachaft an der Deutschen Universität in Prag 1869–1945 (Schriften der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Künste 10, Musik und Musikwissenschaft, München 1989, zvl. s. 24–30 a dokument na S. 32–33).

Míšková, Alena – Neumüler, Michael: Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Materiály k dějinám a inventář archivního fondu 1891–1945 (Praha 1994).

Míšková, Alena: Die Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (Germanoslavica 2, 1995, S. 65–72).

Fuchs, Torsten: Gustav W. Becking (1894–1945) Musikwissenschaftler. Im Spannungsfeld zwischen Traditioneller Geisteswissenschaft und nationaler Ideengeschichte (Míšková, Alena – Gletler, Monika: Die Prager Professoren 1938–1948, Essen 2001, s. 221–236).

Míšková, Alena: Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945 (Praha 2002).

Neubert, Roland: Die Rhythmuslehre Gustav Beckings. Darstellung, grundlagenermittelnder Vergleich, Bewertung (disertace Universität Mainz, 2002).

Fred K. Prieberg: Handbuch Deutsche Musiker 1933–1945 (Kiel 2004, internetová verze 2009 http://www.fred-prieberg.de/mediapool/21/215679/data/HandbuchGratis.pdf).

Sieb, Rainer: Der Zugriff der NSDAP auf die Musik. Zum Aufbau von Organisationsstrukturen für die Musikarbeit in den Gliederungen der Partei (disertační práce Universität Osnabrück 2007).

Zdrálek, Vít: Mieczyslav Kolinski and German Musicology in Prague between 1930 and 1945 (Historical Sources and Source Criticism. Publications issued by Svenskt visarkiv 29, Stockholm 2010. s. 59–68).

Marcus Dick: Musikwissenschaft und Linguistik. Roman Jakobsons transdisziplinäre Semiotik (http://marcusdick.net/jakobson.htm, stav 17.11.2011).

Archivalie

Bestand Amt Reichsleiter Rosenberg, Hauptamt Wissenschaft II, 1939 - 1943 (Institut für Zeitgeschichte München, signatura MA 116/3).

Bundesarchiv Berlin Bestand Reichskulturkammer, Namensakte, Biographisches Material (Quelle: Bundesarchiv Berlin Bestand Reichskulturkammer, Namensakte).

Konvolut materiálů Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen a Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik, Archiv Akademie věd České republiky.

Sudetendeutsches Musikinstitut Regensburg (korespondence aj.).

 

 

Vlasta Reittererová

 

Datum poslední změny: 2.12.2011