Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Dušková, JosefínaTisk

(Františka Josefa; Josepha Duschek; Josepha Duschkova; Hambacherová)

Charakteristika: Pěvkyně-sopranistka a klavíristka

Datum narození/zahájení aktivity:6.3.1754
Datum úmrtí/ukončení aktivity:8.1.1824
Text
Literatura

Dušková,Josefína (Františka Josefa; Josepha Duschek; Josepha Duschkova; roz. Hambacherová), pěvkyně-sopranistka a klavíristka, narozena 6. 3. 1754, Praha, zemřela 8. 1. 1824, tamtéž.

 


Pocházela z národnostně smíšeného manželství: její otec Antonín Adam Hambacher byl pražským lékárníkem původem ze Sušice, matka Maria Domenica Colomba byla Němka pocházející ze salcburské rodiny Weiserů. Její děd z matčiny strany Jan Antonín Weiser byl zámožným kupcem, jemuž bylo uděleno salcburské šlechtictví a v letech 1772–75 byl starostou tohoto města; vnučka Josefína s ním byla v častém kontaktu. V Praze se učila hře na klavír a zpěvu u pianisty a skladatele Františka Xavera Duška, za něhož se 21. 10. 1776 provdala ve svých dvaadvaceti a jeho pětačtyřiceti letech. Rok nato se při návštěvě svých příbuzných v Salcburku seznámila s rodinou Leopolda Mozarta včetně mladého Wolfganga Amadea, s nímž navázali manželé Duškovi srdečné přátelství. Již v srpnu 1777 napsal Mozart první z árií věnovaných Duškové: recitativ a árie pro soprán Ah, lo previdi (KV 272) na text Paisiellovy opery Andromeda. Po návratu Duškových do Prahy vznikla mezi oběma rodinami souvislá korespondence. 23. 4. 1984 koupila Dušková vilu Bertramku, která sloužila oběma manželům jako letní sídlo a jako oblíbené místo setkávání pro šlechtickou a uměleckou společnost. Dušková od té doby začala vést rušný život hostitelky a mecenášky umělců, ač byla sama hudebně činná a začínala být populární jako pěvkyně i klavírní virtuoska. V roce 1786 jeli Duškovi do Salcburku vyzvednout dědictví po zemřelém dědovi; Dušková při té příležitosti uspořádala ve Vídni koncert před císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. (14. 3. 1786), na kterém ji Mozart doprovázel. Tehdy byli také Duškovi přítomni na vídeňském uvedení Figarovy svatby a díky své snaze nalákat Mozarta do Prahy měli podíl na tom, že 20. ledna následujícího roku Mozart svou operu uvedl ve Stavovském divadle. Na podzim téhož roku se do Prahy vrátil, aby využil pohostinství Duškových na Bertramce a napsal zde značnou část své opery Don Giovanni, která měla premiéru v Praze 29. 10. 1787 taktéž ve Stavovském divadle. V době tohoto svého pražského pobytu Mozart napsal na Bertramce pro svou hostitelku Duškovou další árii: Bella mia fiamma, addio! (KV 528). Tato árie měla být dárkem a poděkováním za její štědrost a přátelství. Mezi Duškovou a Mozartem vznikl vřelý vztah; oba si byli podobní svou vášní pro umění, dětsky hravou povahou a sklony ke šprýmům a navíc byli skoro stejně staří. Při své třetí návštěvě Prahy v dubnu 1789 Mozart Duškovou nezastihl, neboť byla na uměleckém turné v Drážďanech (zpívala zde mimo jiné i árie z Figarovy svatby a Dona Giovanniho). I Mozartova cesta však vedla do Drážďan, kde se s Duškovou setkal a spolu pak pokračovali do Lipska, kde vystoupili na společném koncertě. Naposledy přijel Mozart do Prahy jako host Bertramky v srpnu 1791, když pracoval na své opeře Titus, jejíž premiéra se odehrála téhož roku ve Stavovském divadle při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem.

O blízkých vztazích mezi Duškovými a Mozartovými svědčí i fakt, že po Mozartově smrti svěřila vdova Constanze své dva syny na nějaký čas do péče právě Duškovým; ti byli také první, kteří po jeho smrti připravovali v Praze akademie na Mozartovu památku. Dušková byla nadšenou obdivovatelkou a propagátorkou Mozartova díla, které tvořilo značnou část jejího repertoáru. Umělecké a přátelské styky však udržovala i s jinými významnými osobnostmi té doby: v Drážďanech například svými koncerty natolik zaujala tamního kurfiřta, že jí dal vymalovat její portrét v životní velikosti a věnoval jí ho; ředitel drážďanské opery Johann Gottlieb Naumann jí naopak věnoval vlastní portrét. Výňatky z Naumannových oper měla Dušková také ve svém koncertním repertoáru a příležitostně byla Naumannem zvána do Drážďan k hostování v jeho operách. Beethovenova árie Ah, perfido spergiuro byla sice skladatelem věnována hraběnce Josefině Clari, ale byla psána přímo pro hlasové dispozice a výrazový projev Duškové, která ji s velkým úspěchem zpívala na svém koncertě v Lipsku 21. 11. 1796. Společně s Beethovenem koncertovala ve Vídni 29. 3. 1798. Dušková, stejně jako její manžel, nikdy nevstoupila do stálého operního angažmá; svůj repertoár stavěla na koncertních áriích a nově vznikajícím útvaru – písních. Jako koncertní a chrámová zpěvačka neměla v Praze konkurenci. Sama se také pokoušela skládat vlastní písně, ty se však nedochovaly. Byla ceněná pro svůj výraz, hluboký prožitek zpěvu a kulturní přednes – byla nazývána „českou Gabrielli“. Kromě vlastní koncertní činnosti proslula zejména jako pořadatelka koncertů, hostitelka a mecenáška umělců, které podporovala v jejich činnosti hmotnou i morální výpomocí. Po smrti manžela v únoru 1799 se však její situace začala rapidně zhoršovat a Dušková musela v prosinci téhož roku Bertramku prodat – nevzdala se pouze svých uměleckých sbírek, neboť výtvarné umění obdivovala a sama byla zdatnou kreslířkou. Tehdy jí bylo 45 let, svou kariéru postupně ukončovala a značná část jejího jmění padla na velkorysé pohostinství jejích slavných let, proto prožila zbytek života v nouzi. Naposledy vystoupila roku 1808 v Haydnově Stvoření; i tehdy byla velebena jako velká pěvkyně a na její počest byla složena báseň, jejíž znění je uchováno v Dlabačově slovníku. Svého manžela přežila o pětadvacet let; zemřela ve svých sedmdesáti letech.


Literatura

I. Lexika
PHSN.
ČSHS.

II. Ostatní
Procházka, Rudolf František: Mozart in Prag (Praha 1892).
Hnilička, Alois: Bertramka a manželé Duškovi (Dalibor 38, 1922, 11–12, s. 84–86).
Bušek, Jan: Bertramka a manželé Duškovi (Hudební výchova 8, 1927, 8–9, s. 98–100).
Nettl, Paul: Mozart v Čechách (Praha 1939).
Čeleda, Jaroslav: Dívčí léta Josefiny Duškové (Bertramka 1, 1949, 4, s. 4–6).
Patera, Jaroslav: Bertramka v Praze: Mozartovo památné sídlo (Praha 1948).
Sýkora, Václav Jan: Josefina Dušková (Hudební rozhledy 7, 1954, 4, s. 163–164).
Sýkora, Václav Jan: Mozart a manželé Duškovi (Hudební rozhledy 9, 1956, 1, s. 32–33).
Abert, Hermann: W. A. Mozart I. (Lipsko 1955) a II. (Lipsko 1956).
Buchner, Alexander a kol.: Bertramka: památník W. A. Mozarta a manželů Duškových (Praha 964).
Černušák, Gracián a kol.: Dějiny evropské hudby (Praha 1972).
Pulkert, Oldřich: Mozart a Duškovi: Věčné pouto (Pražská pětka 5, 2006).

 


Klára Kolofíková

Datum poslední změny: 9.2.2010