Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Dědeček, PavelTisk


Charakteristika: Dirigent, pedagog a hudební publicista

Datum narození/zahájení aktivity:27.12.1885
Datum úmrtí/ukončení aktivity:23.11.1954
Text
DíloLiteratura

Dědeček, Pavel, dirigent, pedagog a hudební publicista, narozen 27. 12. 1885, Praha, zemřel 23. 11. 1954, tamtéž.

Byl synem truhlářského mistra Jana Dědečka. První hudební zkušenosti získával jako vokalista v katedrále sv. Víta pod Josefem Försterem. Ve hře na housle se vzdělával nejprve v letech 1897–1900 na soukromé smíchovské hudební škole u jejího ředitele Jana Buška a posléze mezi léty 1900–05 na pražské konzervatoři ve třídě Ferdinanda Lachnera, později také soukromě u Štěpána Suchého.

První profesionální uplatnění nalezl v Brně, když zde na podzim roku 1908 nastoupil na post koncertního mistra operního orchestru Národního divadla a na část úvazku také na místo učitele houslí na varhanické škole. Angažování absolventa pražské konzervatoře na tyto dvě pozice inicioval ředitel varhanické školy Leoš Janáček, který oslovil Jana Branbergera, aby mu doporučil vhodné adepty. Dosavadní houslový pedagog varhanické školy Rudolf Reissig byl totiž výrazně zaneprázdněn svou vlastní houslovou školou a sbormistrováním v Besedě brněnské. Dědeček se ovšem přihlásil sám. Dědečkovo působení v divadle bylo ohroženo v roce 1909, když nový ředitel František Lacina odmítal respektovat smluvně dojednané osvobození koncertního mistra od účasti na zájezdových představeních po skončení sezóny. Přestože ani výbor Družstva českého národního divadla v Brně do sporu nezasáhl, Dědeček v divadle nakonec zůstal. Vedle výuky houslí převzal Dědeček záhy na varhanické škole také vyučování ansámblového zpěvu. Kromě toho vystupoval jako houslista na sonátových hodinách varhanické školy i na komorních koncertech Klubu přátel umění, v jehož výboru rovněž zasedal. Na jednom z klubových koncertů, konaném 2. 4. 1909, se podílel spolu s violoncellistou Rudolfem Pavlatou a klavíristkou Růženou Fialovou na jediném provedení Janáčkova nedochovaného Tria pro housle violoncello a klavír podle Tolstého Kreuzerovy sonáty. V té době zdokonaloval své houslové umění lekcemi u Otakara Šěvčíka ve Vídni.

Za svého působení v Brně se také začal věnovat dirigování. Opakovaně řídil chrámové produkce varhanické školy (mše Johannese Schweitzera, Franze Xavera Witta a Ference Liszta), velkou dirigentskou příležitost dostal při jednom z Janáčkem organizovaných symfonických koncertů, při nichž též vystupoval jako sólista, když zastoupil za onemocnělého Ferdinanda Vacha při řízení Dvořákova Stabat Mater. Díky svým dirigentským úspěchům byl v roce 1912 angažován vedle místa koncertního mistra také jako druhý kapelník a ukončil proto svou pedagogickou činnost na varhanické škole. Dědečkovou kapelnickou povinností bylo především řídit operetní představení, nastudoval mimo jiné Lehárovy operety Cikánská láska, Eva, Hrabě z Luxemburgu, Straussova Cikánského barona, Offenbachovu Krásnou Helenu, Hervého Mam'zelle Nitouche, Cudnou Barboru Oskara Nedbala, Osudný manévr Rudolfa Piskáčka, dále Blodkovu operu V studni a Dvořákovy Tvrdé palice. Své brněnské angažmá opustil v roce 1914 poté, co se s ředitelem Lacinou nedohodl na podmínkách svého dalšího působení; mimoto byl po vypuknutí první světové války povolán v Praze k sanitní službě ve vojenské nemocnici. Současně vypomáhal jako violista v orchestru pražského Národního divadla, krátce hrál na violu také v Buchtelově smyčcovém kvartetu. S orchestrem Národního divadla se ještě v roce 1919 zúčastnil zájezdů do Francie, Anglie a Švýcarska. V letech 1914–19 byl též regenschorim v loretánském kostele Narození Páně. Jeho dirigentská aktivita pokračovala v květnu 1918, kdy se stal druhým dirigentem České filharmonie, kde řídil populární a promenádní koncerty. Tato činnost však pro něj nebyla dostatečně umělecky uspokojující, proto přijal v sezóně 1919/20 kapelnické místo u operního souboru v Plzni. Ani zde neodpovídaly umělecké úkoly jeho představám, což prohloubilo jeho touhu zdokonalit své schopnosti studiem v zahraničí.

Proto studoval v letech 1920–22 v Paříži, kde byl jeho bratr Václav Ludvík Dědeček (Venceslas Louis Dedeck-Héry) profesorem klasické filologie. Zde navštěvoval skladatelský kurz u Vincenta D’Indyho, stýkal se se skladateli Albertem Rousselem, Florentem Schmittem, Louisem Aubertem, Fernande Le Bornem a dalšími, měl možnost asistovat šéfdirigentu Orchestre Pasdeloup Rhené-Batonovi, šéfdirigentu Orchestre Colonne Gabrielu Piernému a šéfdirigentu Orchestre de la Société des concerts du Conservatoire Philippu Gaubertovi. Dále sestavil a řídil mužský sbor srbských a českých studentů Jugoslavia, s nímž prováděl na koncertech s příznivým ohlasem kritiky také skladby Bedřicha Smetany a Pavla Křížkovského. U pařížského hudebního vydavatele Maxe Eschinga publikoval soubor čtyřručních klavírních úprav Les mélodies slovaques. Vrcholem jeho uměleckých aktivit v Paříži bylo řízení koncertu symfonického tělesa složeného z členů orchestrů Pasdeloup a Colonne, nazvaném Festival de la musique Tchécoslovaque, na němž dirigoval skladby Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Vítězslava Nováka a Otakara Ostrčila a ukázky z oper Smetanových a Dvořákových. Jednalo se tehdy o první koncert ze skladeb českých autorů provedený francouzským orchestrem. Díky tomuto koncertu vzbudil Dědeček zájem ředitele Slovenského národního divadla Oskara Nedbala, který mu později nabídl angažmá jako šéfu opery. Ještě před svým nástupem do Bratislavy v sezóně 1923/24 se dvakrát neúspěšně ucházel o dirigentské místo v pražském Národním divadle (1922, 1923), 13. 9. 1922 zde dirigoval jako host odpolední představení Smetanovy Hubičky. Během svého jednoročního působení v Bratislavě nastudoval řadu stěžejních děl světového (Bizet: Carmen, Verdi: Rigoletto, Aida, Ruggero Leocavallo: I Pagliacci, Charpentier: Louise) i českého repertoáru (Smetana: Dalibor, Tajemství, Fibich: Šárka) a operu soudobého skladatele Stanislava Sudy U Božích muk. Kritika mu vytýkala absenci „ohnivého výrazu“ předchozího šéfa Milana Zuny, oceňovala však velkou znalost partitury, jisté vedení orchestru a jeho zvukovou vyváženost. Se souborem se v roce 1924 zúčastnil zájezdu do Barcelony.

Po úspěšné sezóně v Bratislavě začal pedagogicky působit na pražské konzervatoři nejprve jako operní korepetitor pěvecké školy, posléze mu bylo svěřeno vedení ústavního orchestru a řízení absolventských orchestrálních koncertů. Současně byl v letech 1925–28 sbormistrem Pěveckého sdružení pražských učitelek, pro něž upravil řadu lidových písní s klavírním doprovodem. Za jeho působení spoluúčinkovali často se sborem konzervatoristé a soubor podnikl v únoru 1928 zájezd do Vídně a na podzim téhož roku do Polska (Varšava, Krakov, Lodž, Lvov). Ve školním roce 1927/28 byl jmenován řádným profesorem řízení orchestru a sborového zpěvu. Dědečkova pedagogická činnost měla pro pražskou konzervatoř mimořádný význam. Spolu s Metodem Doležilem zde stál u zrodu systematického vzdělávání mladých dirigentů. Své žáky vedl nejen k bezpečné dirigentské technice a hudebnímu cítění, důkladné znalosti partitury a profesionální pohotovosti, ale dbal také na schopnost dramaturgického a pedagogického vedení hudebního tělesa a celkový hudební přehled a vkus. Na konzervatoři a AMU, kde vyučoval dirigování v letech 1946–48, stál za pedagogickým vedením významné části bezmála dvou dirigentských generací. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili mimo jiné Václav Smetáček, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Alois Klíma, Václav Neumann, Václav Nosek, Milan Munclinger, Otakar Trhlík, Milivoj Uzelac, Zdeněk Košler, Jiří Stárek. Také Dědečkovo vedení konzervatorního orchestru přineslo významné pedagogické úspěchy a přispělo k uměleckému rozvoji předních českých orchestrálních hráčů a operních pěvců. Orchestr prováděl i velmi náročný repertoár a byla mu přiznávána profesionální úroveň. Zvláště oceňována byla operní představení na scéně Stavovského divadla, kde posluchači provedli pod Dědečkovou taktovkou Abu Hassana Carla Marii von Webera, Mavru Igora Stravinského, Novákova Zvíkovského raráška (všechny v roce 1928) a Ostrčilovy opery Vlasty skon a Poupě (obě v roce 1929).

V první poválečné sezóně 1945/46 byl uměleckým ředitelem plzeňské opery. Za jeho krátkého vedení byla úspěšně obnovena činnost české opery a nastudována řada klasických českých operních děl (Smetana: Braniboři v Čechách, Libuše, Tajemství, Foerster: Jessika) a díky iniciativě mladého Václava Noska, který byl v Plzni angažován jako dirigent, také několik dramaturgických objevů (Giovanni Battista Pergolesi: Služka paní, Jan Jiří Benda: Ariadna na Naxu).

Pavel Dědeček byl činný též kompozičně a literárně. Vedle již zmiňovaných a sborových úprav je autorem symfonické Slovanské rhapsodie, kterou v roce 1930 provedla Česká filharmonie, orchestrální úpravy Bachova Kunst der Fuge, instrumentace Koncertu pro housle a orchestr a-moll Josefa Slavíka (podle klavírního doprovodu rekonstruovaného Františkem Ondříčkem) a několika scénických hudeb pro činohru pražského Národního divadla – k dramatu Život je sen Pedra Calderóna de la Barca (1923), ke hře Kasimira Edschmida Kean (1926) a k Mlčenlivé ženě Bena Jonsona (1927). Dále napsal řadu studií a článků z oboru hudební pedagogiky, dvoudílné učebnice Základy dirigování, jejíž druhý svazek zůstal v rukopise, a množství dalších hudebně publicistických textů.

Po záchvatu mrtvice, který utrpěl v roce 1948, ukončil svou veřejnou činnost.


Dílo

Dílo literární

Knihy

Základy dirigováni. Část I. (Praha 1942).

Základy dirigováni. Část II. (rkp.).

Ostatní

Postižený trompetista (Hudba a škola 2, 1929/30, č. 1. s. 16).

Umění dirigentské ve škole (Hudba a škola 4, 1931/32, č. 1, s. 1–2; č. 3, s. 36–37; č. 4, s. 57–58; č. 5, s. 69–71; č. 6–7, s. 92–95; č. 8, s. 123–126; č. 9–10, s. 147–150).

K dirigentské praksi ve škole (Hudba a škola 5, 1932/33, č. 8–10, s. 136–147).

Antonín Heřman (Hudební výchova 14, 1933, č. 6–7, s. 82).

Orchestr státní konzervatoře v Praze (Hudební výchova 15, 1934, č. 1, s. 4–5; č. 2, s. 21–22; č. 3–4, s. 35–36; č. 9, 122–124).

Za ředitelem Janem Buškem (Hudební výchova 15, 1934, č. 5–6, s. 58).

Monstrekoncert (Hudební věstník 28, 1935, č. 7, s. 12).

V Paříži (in: Sborník na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 277–279).

K padesátinám An. Provazníka (Hudební věstník 30, 1937, s. 60–61).

O polohových spojích houslových (Hudební výchova 18, 1937, č. 1, s. 4–5, č. 3, s. 35–37).

Stavovská úvaha (Souzvuk 1, 1939, č. 5, s. 49).

Kovařovic a Její pastorkyně (Hudební výchova 21, 1940, č. 9–10, s. 143–145, 151–152).

Vojenská hudba v Německu (Deutschland) (Hudební výchova 21, 1940, č. 9–10, s. 148–149).

Několik vzpomínek na Leoše Janáčka (Cyril 73, 1948, č. 7–10, s. 101–104).

Literatura

I. Lexika

PHSN.

ČSHS.

Postavy brněnského jeviště III (Brno 1994, s. 24–26).

Bibliografický slovník českých zemí XII. sešit (Praha 2009).

II. Ostatní

Vyznamenání (Věstník pěvecký a hudební 38, 1934, č. 6, s. 110).

Hoffmeister, Karel: K padesátým narozeninám Pavla Dědečka (Hudební výchova 16, 1935, č. 10, s. 129–131).

Kubát, Norbert: Za Pavlem Dědečkem (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 20, s. 955).

Tomková, Jarmila: 50 pěveckého sdružení pražských učitelek 1912–1962 (Praha 1962, s. 22–23).

Burghauser, Jarmil: Slavní čeští dirigenti (Praha 1963, s. 81–83).

Procházka, Jan (ed.): Sto let českého divadla v Plzni. 1865–1965 (Plzeň 1965, s. 69).

Přibáňová, Svatava: Opera českého Národního divadla v Brně v letech před 1. světovou válkou (disertační práce FF UJEP, Brno 1971).

Vlastimil Tichý

Datum poslední změny: 17.9.2011