Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Nápravník, EduardTisk

(Napravnik, Eduard Francevič, Dimitrij)

Charakteristika: Dirigent, skladatel a operní kapelník

Datum narození/zahájení aktivity:24.8.1839
Datum úmrtí/ukončení aktivity:23.11.1916Podle juliánského kalendáře 10.11. 1916
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Nápravník, Eduard (Napravnik, Eduard Francevič, Dimitrij), skladatel a dirigent, narozen  24. 8. 1839, Býšť u Hradce Králové, zemřel 23. (10. podle juliánského kalendáře) 11. 1916, Sankt Petěrburk (Rusko).
 
A. Život a působení dirigentské
B. Skladatel
 
A. Život a působení dirigentské
 
Narozen v rodině učitele Františka Nápravníka, v rodině získal hudební základy. Od roku 1850 žil u strýce v Pardubicích, kde se učil hře na klavír a varhany a účinkoval při mších v děkanském chrámu. Od roku 1852 studoval reálné gymnázium v Praze, po otcově smrti roku 1853 jej finančně podporoval Emanuel Meliš. V letech 1853–54 studoval na pražské varhanické škole u Karla Františka Pitsche a Františka Blažka, klavír u Petra Maydla, na jehož ústavu poté sám v letech 1856–61 vyučoval. Skladbu studoval soukromě u Johanna Friedricha Kittla.
 
Jako skladatel se Nápravník poprvé představil roku 1856 v Dašicích, kdy zde byla  provedena figurální Mše in D. Zúčastňoval se národních besed na Žofíně jako klavírista (hrával skladby Václava Jana Tomáška, Johanna Friedricha Kittla, Bedřicha Smetany, Antona Rubinsteina atp.). Podílel se na přípravě stanov k založení pěveckého spolku Hlahol. Roku 1860 získal první cenu časopisu Dalibor za sbor Lovecká, roku 1861 za píseň I šepce kvítí (vydal Krištof & Kuhé 1862). Téhož roku zaznamenal další úspěchy svými úpravami národních písní České perle (za něž dostal od hraběte Harracha náprsní jehlici s drahokamy, a orchestrální předehrou Vlasta. Od srpna 1861 byl angažován knížetem Nikolajem Borisovičem Jusupovem jako kapelník orchestru v Sankt Petěrburgu (Petrohradě). Tomuto angažmá dal přednost před Johannem Friedrichem Kittlem nabízeným místem pomocného kapelníka opery ve Frankfurtu.
 
V Sankt Petěrburku, kde v říjnu 1861 řídil první samostatný koncert, byl zpočátku angažován na dva roky. Roku 1862 zaskočil jako pianista v orchestru carské opery a poté byl 28. 11. 1863 (podle nového kalendáře) ustanoven varhaníkem a pomocníkem kapelníka, což mu po ukončení angažmá u knížete Jusupova zajistilo existenční jistotu. V opeře dirigoval poprvé samostatně 12. 10. 1864 nastudování Dona Giovanniho. Roku 1867 byl jmenován druhým, 27. 5. 1869 prvním kapelníkem. Nápravníkovo působení v petrohradské opeře bylo obdobím největšího rozkvětu této instituce. Pod jeho vedením bylo uvedeno obnovené nastudování Glinkovy opery Ruslan a Ludmila roku 1871, velice ceněné Vladimírem Vasiljevičem Stasovem. Roku 1872 uzavřel jako první kapelník obnovenou smlouvu s vedením petrohradského Mariinského divadla. Od tohoto roku se také datuje Nápravníkova korespondence s Pjotrem Iljičem Čajkovským, který poslal k provedení svou operu Opričnik. Nápravník uvedl na scénu všechny Čajkovského opery a při prvních mu byl rádcem z pozice divadelního praktika (týká se zejména škrtů a změn instrumentace v Čajkovského opeře Kovář Vakula, Panna Orleánská, Piková dáma). Umělecký respekt se proměnil ve vzájemné přátelství, stvrzené tykáním. Nápravníkův význam pro ruskou operu oceňoval i Modest Petrovič Musorgskij. Počátek Musorgského úcty k Nápravníkovi souvisí s historií opery Boris Godunov: roku 1873 realizoval Nápravník tři scény z opery a poté uvedl přepracovanou verzi roku 1874 v premiéře. Určité napětí panovalo oproti tomu mezi Nápravníkem a Nikolajem Rimským-Korsakovem. Příčinou byla epizoda z operního zákulisí, přesto však Korsakov za dirigenta svých oper zásadně požadoval právě Nápravníka, který byl v této profesi ceněn všemi členy Mocné hrstky. V letech 1869–81 řídil Nápravník koncerty Ruské hudební společnosti (Russkoje muzykal´noje obščestvo, RMO) a byl předsedou jejího petrohradského odboru. V důsledku neshod s okruhem kolem svého předchůdce v této funkci Milije Balakireva se funkce vzdal, působil v ní však nadále dirigentsky. Jádro Nápravníkova repertoáru tvořila díla Beethovenova, Schubertova, Schumannova, Mendelssohnova, Lisztova, Berliozova. Několik týdnů po premiéře v Karlsruhe uvedl také již 7. ledna 1877 Brahmsovu 1. symfonii, v krátkém odstupu od premiéry pak  i jeho 2. symfonii (v sezóně 1879–80). Z ruských autorů nejčastěji zazněli Čajkovskij a Rubinstein. 1879 vyznamenal velkokníže Konstantin Nikolajevič Nápravníka Řádem sv. Vladimíra, který znamenal dědičné šlechtictví (před Nápravníkem byl tento řád v uměleckém oboru udělen pouze bratrům Rubinsteinovým). Vyjednávání o místo ředitele petrohradské konzervatoře roku 1891 zůstalo však vinou úředních průtahů neúspěšné.
 
Nápravník přispěl k propagaci české hudby v Rusku i k prosazování ruských autorů v Čechách. Vyjednával mimo jiné s Čajkovským o hostování opery Národního divadla v Petrohradě roku 1892, ke kterému však nedošlo, byl prostředníkem při uvádění Čajkovského oper na českém jevišti, byl dirigentem premiéry jeho 6. symfonie (28. 10 .1893). 1894 absolvoval koncertní turné (Oděsa, Jalta). Roku 1913, při příležitosti padesátého výročí své činnosti v Rusku, byl Nápravník jmenován zasloužilým dirigentem carské ruské opery (Imperatorskaja russkaja opera). Byl též nositelem rakouského Rytířského kříže, bulharského vyznamenání Za občanské zásluhy a Zlaté hvězdy emirátu Buchara. Součástí carského vyznamenání byla prémie 10 000 rublů, kterou Nápravník věnoval na stipendia pro děti divadelních hudebníků. Jeho snahy o proniknutí českého repertoáru do Ruska nalezly vřelou odezvu u publika, menší u kritiky (provedení Prodané nevěsty 1871 a vlažný ohlas Dalibora 1900). Jako dirigent byl Nápravník uznávanou veličinou, byl ceněn i těmi, kteří jinak zastávali rezervované stanovisko k jeho tvorbě (členové Mocné hrstky). Nápravník byl respektován i Fjodorem Šaljapinem, pověstným svými četnými spory s dirigenty.
 
Od konce 90. let trpěl Nápravník neuralgickým onemocněním ramenního kloubu, které znesnadňovalo výkon dirigentského povolání. Několikrát navštívil za léčebným účelem lázně Karlovy Vary. Od roku 1895 se též vyrovnával s odcizením nejstaršího syna Alexandra. Roku 1902 zemřela po 37 letech manželství Nápravníkova žena Olga, rozená Schröderová, v mládí ceněná operní zpěvačka. Aby se více přiblížil dětem, vychovávaným v ruských tradicích, přestoupil Nápravník roku 1903 k pravoslaví a získal jméno Dimitrij. Musel se vyrovnat s těžkým onemocněním dcery Olgy záškrtem (1906), v jehož důsledku musela být umístěna na psychiatrickou kliniku, a sebevraždou syna Konstantina (1911). Naposledy dirigoval svou operu Francesca da Rimini 23. prosince 1914.
 
Po ukončení aktivní dirigentské činnosti uvažoval o dalších operních námětech, např.  Osvobození Moskvy podle eposu Rossiáda Michaila M. Cheraskova, Slované (Slavjane) podle stejnojmenného dramatu dvorního básníka Kateřiny II. Ippolita F. Bogdanoviče, Příhody Ivana Toporova (Priključenija Ivana Toporova) podle povídky P. Volkova, k níž údajně bylo vytvořeno i libreto, uvažoval i o opeře Jan Hus na libreto Jindřicha Böhma podle Josefa Kajetána Tyla. Uváděna je též nerealizovaná opera Salambo. Zhoršující se zdravotní stav však v práci zabránil. V letech 1915–16 se Nápravník podrobil třem operacím. Na naléhání přátel svolil k psaní pamětí, které zaznamenal jeho syn Vladimír. Ten s dcerou Varvarou zůstali při otci do konce života. Výbor Nápravníkových vzpomínek byl uspořádán a vydán v Leningradě roku 1959. Zemřel na následky čtvrté operace.
 
B. Skladatel.
 
Skladatelsky se brzy prosadil jako autor písní, sborů, fantazií na lidové písně a komorních děl. K rozměrnějším kompozicím přistoupil až v Rusku. Jeho Symfonie C dur byla jako novinka ohlášena pro koncert Ruské hudební společnosti roku 1874 společně s Čajkovského Symfonií c moll č. 2 „Maloruskou“, (Čajkovského symfonie však byla provedena pouze ve čtyřruční verzi a později přepracována). Pro posouzení Nápravníkovy tvorby v dobovém kontextu jsou důležitá svědectví Čajkovského, Korsakova, Musorgského a dalších. Pjotr Iljič Čajkovskij oceňoval Nápravníkovu znalost zákonitostí jeviště, oceňoval především jeho sborové scény, lidové elementy a instrumentaci, netajil však, že v hudbě cítí vliv předchůdců. Profesionální kritika poměřovala Nápravníkovy opery díly Glinkovými, Musorgského a Čajkovského. V této souvislosti byla hodnocena opera Dubrovskij jako „šedivé, nudné, všední představení“, přičemž je ovšem zajímavé připodobnění k Čajkovského Pikové dámě (viz Russkaja muzykal´naja gazeta 1895, č. 1), Francesca da Rimini jako „neosobitá“ (Těatr i iskusstvo 1902, č. 49). Prvotina Nižegorodci se svou koncepcí blížila operám Glinkovým (Ivan Susanin), Musorgského (Boris Godunov) i Borodinovým (Kníže Igor), v konečné realizaci však nesla stopy eklekticismu. Opera Harold, kterou se vydal Nápravník na cestu deklamační opery, měla nadšený ohlas, stejně jako opera Francesca da Rimini, která se však přesto nedočkala repríz. Při kompozici Harolda připustil Nápravník na základě připomínky Čajkovského, že se nebrání vlivu Wagnerovu. „Nepočítám to za poklesek, neboť miluji v hudbě pokrok...“ (Dalibor 1885, s. 257). Nápravníkovo zvládnutí technických prostředků kompozice obecně převyšovalo jeho invenci, která byla vesměs hodnocena jako nepůvodní. Trvalejší místo zaujala opera Dubrovský, z níž některé melodie zlidověly (Vladimírova romance z druhého dějství). Její námět doporučil Nápravníkovi Pjotr Iljič Čajkovskij a libreto podle Puškinovy novely vypracoval jeho bratr Modest. Po premiéře 15. 1. 1895 v Sankt Petěrburku byla příštího roku uvedena v Moskvě, Kazani, Charkově a Praze, 1897 německy v Lipsku, 1908 rusky v Berlíně, 1922 rusky v San Franciscu a New Yorku, 1929 litevsky v Kaunasu, 1933 lotyšsky v Rize. Opera Dubrovský byla v obnovené premiéře uvedena roku 1947 v souvislosti s oslavami 30. výročí Nápravníkova úmrtí Divadlem S. M. Kirova v Leningradě (v sovětském období název petrohradského Mariinského divadla). Foyer tohoto divadla nese Nápravníkovo jméno.
Dílo
I. Dílo literární

Napravnik, Eduard: Moje vospominanija o Čajkovskom (Sovětskaja muzyka 1949, č. 7, s. 63);
Napravnik. Eduard: Avtobiografičeskije, tvorčeskije materialy, dokumenty, pis´mavyd. L. Kutateladze (Leningrad 1959).
 

II. Dílo hudební

Orchestrální, sólový nástroj s orchestrem
4 symfonie (1. nedochována, před 1861; 2. C dur op. 17, 1873; 3. e moll „Démon“ op. 18, podle Lermontova,  1874; 4. d moll op. 32, 1879);
koncertní předehry (Vlasta, 1861; Slavnostní D dur op. 14 s ruskou národní hymnou, 1866);
symfonická báseň „Vostok“ („Východ“, také jako „L´Orient“) op. 40, 1871 (provedena v Praze na Slovanském koncertě 6. 4. 1884);
Taneční suita č. 1 op. 20, 1875;
Taneční suita č. 2 op. 23, 1876;
Suita A dur op. 49, 1881;
Slavnostní pochod op. 33 a op. 38;
Smuteční pochod op. 42b;
Dva ruské kusy op. 74, 1906;
Balada pro housle a orchestr op. 22;
Dvě balady (Vojvoda, Tamara) pro housle a orchestr op. 26; 
Koncert pro klavír a moll op. 27, 1877;
Fantazie na ruská témata pro housle a orchestr op. 30, 1878;
Fantazie na ruská témata pro klavír a orchestr op. 39;
Suita pro violoncello a orchestr op. 60.

 
Komorní
Smyčcový kvartet E dur op. 16, 1873;
Klavírní trio g moll op. 27, 1876;
Smyčcový kvartet A dur op. 28, 1878;
Suita A dur pro violoncello a klavír op. 29, 1879;
Suita A dur pro violoncello a klavír op. 39, 1881;
Tři skladby pro violoncello a klavír op. 37;
Klavírní kvartet a moll op. 42, 1882;
Sonáta  G dur pro housle a klavír op. 52, 1892;
Klavírní trio d moll op. 62, 1897;
Čtyři kusy pro violoncello a klavír op. 64;
Smyčcový  kvartet C dur op. 65, 1897;
Čtyři kusy pro violoncello a klavír op. 67;
Smyčcový kvintet op. 19 (nepublikován);
klavírní skladby, sdružené v devíti opusech (ve své době často provozovaná fantazie pro klavír České perle);
skladby pro varhany;
písně na české (velmi oblíbená I šepce kvítí na slova Antonie Körschnerové-Melišové) i ruské texty, sbory (Ó radostné cestování, Kovářská, Lovecká, Kadrylla, Vávra, Zrušení slibu, Pardubská, Otročník, Vzhůru ke zpěvu atd.).

 
Opery a vokálně instrumentální díla
Bouře (podle Williama Shakespeara), ztracena.
 
Nižegorodci (Nižgorodci) op. 15, 4 dějství, libreto P. I. Kalašnikov na vlasteneckou látku z roku 1612, premiéra 27. 12. 1868 (8. 1. 1869) Sankt Petěrburk, česky 5. 11. 1875 Prozatímní divadlo, překlad Jaroslav Hrubý. Děj se odehrává v Nižném Novgorodu a Moskvě kolem 1612 po smrti Ivana Hrozného, kdy o trůn zápasili polský král Zikmund a jeho syn Vladimír. Bojar Kuratov je politickým protivníkem knížete Borovského, jehož dceru Olgu miluje. Borovskij při povstání padne, Kuratov, který se dal s Olgou tajně oddat, proklamuje mír v zemi a opera končí oslavným zpěvem. Partitura a hlasy v archivu Národního divadla v Praze. Libreto vyd. F. A. Urbánek, Praha 1876. Dvojzpěv z 2. dějství a Romanci pro zpěv a klavír E. Starý, Praha (b. r.).
 
Garoľd (Harold) op. 45, 5 dějství, libreto P. I. Vejnberg podle stejnojmenného dramatu Ernsta von Wildenbruch (vyd. 1882), komponována 1885, Sankt Petěrburk 23. 11. 1886, česky Národní divadlo 23. 3. 1888, přeleložil Ladislav Dolanský. Děj se vztahuje k bojům mezi Anglosasy a Normany. Libreto vyd. F. A. Urbánek, Praha 1888, klavírní výtah P. J. Jurgenson (rusky), Moskva 1885.
 
Dubrovskij (Dubrovský) op. 58, 4 dějství, libreto Modest Iljič Čajkovskij podle A. S. Puškina, Sankt Petěrburk 15. (3.) 1. 1895, česky Národní divadlo 13. 12. 1896, přeložil Václav Juda Novotný. Další provedení 12. 1. 1898 Brno a 19. 1. 1898 Plzeň, v Praze znovu 13. 10. 1908. Odehrává se na panství ve středním Rusku na počátku 19. století. Námět zpracovává obvyklé téma lásky dvou mladých lidí z nesvářených rodů, rozpor mezi touhou po pomstě za bezpráví a citem využívá v opeře běžného motivu inkognita jednající postavy. Příběh končí tragicky smrtí mladého Vladimíra Dubrovského. Nápravník využil v lidových scénách lokálního koloritu ruských písní. Libreto vyd. F. Šimáček Praha 1897, klavírní výtah Jurgenson Moskva (rusky a německy, cenzorní povolení k tisku 1894), dále Moskva 1952.
 
Francesca da Rimini op. 71, libreto Josef Paleček a E. P. Ponomarev podle tragédie Paolo a Francesca Stephena Philippse na motivy Dantovy Božské komedie,  komponováno 1901–1902, Sankt Petěrburk 26. 11. (9. 12.) 1902. Klavírní výtah vyd. P. J. Jurgenson (rusky a německy), Moskva (b. r.).
 
Scénická hudba k dramatu Alexeje Konstantinoviče Tolstého Don Žuan 1891 (sóla, sbor, orchestr).
Literatura
I. Lexika a encyklopedie
Bolšaja sovětskaja enciklopedija, sv. 29, 21954.
ČSHS.
Grove5.
NewGrove1.
New Grove 2.
The New Grove Dictionary of Opera, London 1994.

Loewenberg. Alfred: Annals of Opera (Cambridge 1943).
Branberger, Jan: Svět v opeře (Praha 1948).
Hostomská, Anna: Průvodce operou (Praha 1962, s. 344–347) [Dubrovský; v novějších vydáních Nápravník chybí].
 
II. Časopisecké studie
 
Krátké zprávy
Lumír 1854, příloha č. 43 z 1. 8., s. 169.
Lumír 1855, příloha č. 17 z 27. 2., s. 65.
Pražské noviny 3. 10. 1856.
Dalibor 3, 1860, č. 32, s. 258, č. 35, s. 282, č. 36, s. 291.
Dalibor 4, 1861, č. 1, s. 7; č. 6, s. 51; č. 8, s. 66; č. 11, s. 90; č. 12, s. 98; č. 13, s. 107; č. 14, s. 114; č. 18, s. 146; č. 19, s. 151; č. 21, s. 172; 173, č. 22; s. 180; č. 25, s. 202, 203; č. 26, s. 210, 211; č. 27, s. 217;, č. 28, s. 227, 228; č. 29, s. 234; č. 31, s. 252; č. 33, s. 267; č. 36, s. 283.
Dalibor 5, 1862, č. 1, s. 6; č. 2, s. 14, 16; č. 5, s. 38; č. 6, s. 46; č. 7, s. 54 55; č. 8, s. 62; č. 9, s. 70; č. 10, s. 78; 80, č. 11; s. 83, 85, 86; č. 12, s. 94, 96; č. 15, s. 119; č. 16, s. 126; č. 17, s. 135; č. 20; s. 158, 160; č. 23, s. 184; č. 24, s. 192; č. 25, s. 198; č. 26, s. 205; 206, 207; č. 28, s. 221; č. 29, s. 229; č. 31, s. 248; č. 32, s. 254, 255; č. 33, s. 262, 263; č. 36, s. 270; č. 36, s. 287.
Slavoj 1863, sv. II, č. 1, s. 21; č. 5, s. 92; č. 7, s. 147; č. 8, s. 159, 162, 163, 164.
Slavoj 1863, sv. III, č. 1, s. 19;, č. 3, s. 58; č. 12, s. 223.
Slavoj 1864, sv. V, č. 9, s. 353.
Dalibor 8, 1869, č. 3, s. 23; č. 5, s. 40; č. 6, s. 44; č. 9, s. 78; č. 19, s. XX [Nižegorodci].
Hudební listy 1, 1870, č. 28, s. 221; č. 29, s. 231.
Dalibor 8, 1869, č. 20, s. 153; č. 22, s. 165–166.
Dalibor 1, 1873, č. 24, s. 190; č. 46 s. 361; č. 47, s. 369; č. 50, s. 385.
Dalibor 2, 1874, č. 3, s. 22; č. 7, s. 53; č. 8, s. 70, 71; č. 14, s. 107; č. 15, s. 116; č. 19, s. 140–141; č. 21, s. 166; s. 29, č. 230; č. 45, s. 356.
Dalibor 3, 1875, č. 49, s. 383–4 [Nižegorodci]
Dalibor 1, 1879, č. 29, s. 233; č. 33, s. 264–265.
-gy-: Slovanský koncert akademického čtenářského spolku (Dalibor 6, 1884, č. 16, s. 155)
Dalibor 7, 1885, č. 1, s. 7; č. 26, s. 257 [píše operu Harold].
Dalibor 8, 1886, č. 44, s. 447 [Původní dopis z Petrohradu. Zprávy pro časopis Dalibor zprostředkovával Nápravník sám].
Dalibor 11, 1889, č. 1, s. 2, 13.
Ježegodnik Imperatorskich Těatrov 1893–1913, zejména 1893–95.
Dalibor 17, 1895, č. 7–8, s. 57 [premiéra Dubrovského v Petrohradě].
Národní listy 12., 29. a 31. 10. 1897.
Dalibor 19, 1897, č. 35, s. 274; č. 36, s. 283 [Dubrovský].
Dalibor 20, 1898, č. 13, s. 94; č. 14–15, s. 107 [značka –vs.-, Dubrovský v Brně], č. 16, s. 120; č. 17, s. 128–29 [Dubrovský v Plzni]
Dalibor 24, 1902,  č. 20, s. 162.
Dalibor 25, 1903, č. 1, s. 7.
Dalibor 30, 1908, č. 40, s. 314.
Lidové noviny 23. 10. 1938.
jk: Eduard Nápravník – u nás zapomenutý (Divadlo 5, 1954, č. 11, s. 1029–30).
E. F. Napravnik (Těatr 1954, č. 8, s. 189).
 
Recenze děl, dobová recepce
E. Z.: Edvard Nápravník (Dalibor 8, 1869, č. 19, s. 147–148).
Novotný, Václav Juda: Nápravníkův Harold (Dalibor 5, 1886, č. 47–48, s. 470).
Teige, Karel: Harold Eduarda Nápravníka (Česká Thalia 2, 1888, s. 100).
Hejda, František Karel: Harold  (Dalibor 10, 1888, č. 15–16, s. 120–121.
Dubrovsky, novaja opera E. F. Napravnika (Russkaja muzyjkal´naja gazeta 1895, s. 53),
Knittl, Karel: Dubrovský (Dalibor 19, 1897, č. 4–5, s. 28–30, č. 6–7, s.  43–44).
Nebuška, Otakar: Divadla (Hudební revue 1, 1908, č. 9, s. 452).
Nejedlý, Zdeněk: Nápravníkova opera Dubrovský (Den II, č. 285, 15. 10. 1908, přetištěno in: Nejedlý, Zdeněk: Kritiky, Den 1907–1909, Praha 1954, s. 338–339).
Šilhan, Antonín: Eduard Nápravník (Hudební revue 2, 1909, č. 8, s. 428–429).
Closson, Ernst: Edouard Napravnik (Revue musicale 1937, č. 171, s. 22)
Stěpanov, Alexandr Feodorovič: Tři Češi (Tempo 17, 1938, č. 5, s. 62–63).
Bernandt, F.: Kapel´majstěr russkoj opery E. F. Napravnik (Sovětskaja muzyka 1939, č. 8, s. 91).
Čajkovskij, Petr I.: Muzykal´no-kritičeskoje stati (Moskva 1953).
Stark, E.: Petěrburgskaja opera i jego mastěra 1890–1910 (Leningrad 1940).
Čajkovskij na sceně těatra opery i baleta imeni S. M. Kirova (Leningrad 1941).
Postler, Miroslav: Přátelské vztahy Čajkovského k Nápravníkovi (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 19, s. 782–784).
Tompakova, O.: Nižegorodci E. Napravnika (Muzykalnaja žizň 1982, č. 17, s. 20–21).
Savinov, N.: Napravnik i jego vremja (Muzykal´naja žizň 1983, č. 8, s. 6–7).
 
III. Vzpomínky, korespondence
Čajkovskij, Petr Iljič.: Vospominanija i pis´ma (Lenigrad 1924).
Vasilenko, Miroslav S.: Moje vospominanija o dirižorach (Sovětskaja muzyka 1949, č. 1, s. 92).
jk [= Kjuj, César]: Izbrannyje pis´ma (Leningrad 1955).
Rimskij-Korsakov, Nikolaj A.: Letopis mého hudebního života, Praha 1958 (rusky poprvé Sankt-Petěrburg 1909, nově Moskva 1982).
Musorgskij, Modest Petrovič: Hudba života (vyd. Václav Kučera, Praha 1959, viz zejm. děkovný dopis Musorgského za provedení tří scén z Borise Godunova 1873).
Čajkovskij, Petr Iljič: Dopisy, vyd. Vladimír Štěpánek (Praha 1965, s. 50–51, 227, 249–251, 253–254).
Malko, Nikolaj: Vospominanija (Leningrad 1972).
Djačkova, L.: I. F. Stravinskij. Stati i matěriali (Moskva 1971, s. 491–493).
Laroš, German: Izbrannyje stati, díl 3., Opera i těatr (Leningrad 1976).
Čajkovskij, Petr Iljič: Pol´noje sobranije sočiněnij. Litěraturnyje proizveděnije i perepiska, (Moskva 1963–1981).
Musorgskij: Pis´ma (Moskva 1984).
 
IV.Monografické práce, sborníky a souhrnné práce
V. F. [Frolov, V.]: Eduard Francevič Napravnik. Biografičeskij očerk (Sankt-Petěrburg 1888).
Čarnov, A. – Vejrman, P.: E. F. Napravnik. Biografičeskij očerk (Sankt-Petěrburg 1888).
Findějzen, N.: Eduard Francevič Napravnik (Sankt-Petěrburg 1898).
Češichin, V.: Istorija russkoj opery 1735–1900 (Sankt-Petěrburg 1902, 21905).
Rimskij-Korsakov, Nikolaj: Nižegorodci E. F. Napravnika (Muzykal´nyje stati i zametki, vyd. N. Rimskaja-Korsakova, Sankt-Petěrburg 1911, s. 3–15).
Val´ter, G. V.: Eduard Francevič Napravnik: K pjatidesjatiletiju jego artističeskoj dějatel´nosti (Sankt-Petěrburg 1914).
Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla do roku 1900 (Dějiny Národního divadla III, Praha 1938, viz rejstřík).
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938, s. 371 [Nižegorodci]).
Racek, Jan: Ruská hudba (Brno 1947).
Löwenbach, Jan: Českoruské vztahy hudební (Praha 1947).
Gordějeva, E.: Dubrovskij E. Napravnika (Moskva 1949,21960).
Pochitonov, D.: Na prošlogo russkoj opery (Leningrad 1949).
Asafjev, Boris: Izbrannyje trudi (Moskva 1954).
Postler, Miroslav: Život a dílo českého hudebníka v Rusku (Slovanský přehled 45, 1959, s. 199–200).
Postler, Miroslav: Naši hudebníci v Rusku a SSSR, (Slovanský přehled 47, 1961, s. 56–59).
Postler, Miroslav: Život a dílo Eduarda Nápravníka  (Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků I, Praha 1965, s. 20–116, včetně seznamu skladeb a bibliografie).
Lloyd-Jones, David: Zum Schicksal der Boris-Komposition, (Musik-Konzepte 21, Modest Musorgskij. Aspekte des Opernwerkes, vyd. Heinz-Klaus Metzger a Rainer Riehn, München 1981, s. 45–68, zvl. s. 49, 51).
Tompakova, O.: Nižegorodci E. Napravnika, (Muzykal´naja žizň 1983, č. 8, s. 20–21).
Savinov, N.: Napravnik i jego vremja, (Muzykal´naja žizň 1983, č. 9, s. 6–7).
Těatr opery i baleta imeni S. M. Kirova (Lenigrad 1983).
Taruskin, N.: The Present in the Past: Russian Opera and Russian Historiography ca. 1870 (Russian and Soviet Music: Essys for Boris Schwarz, Ann Arbor 1984, s. 77–146.
Michejeva, Ludmila V.: Eduard Francevič Napravnik (Moskva 1985, se soupisem repertoáru Mariinského divadla, děl Nápravníkem nastudovaných a dirigovaných, programů symfonických koncertů Ruské hudební společnosti).
Malkiel, M.: Polveka tvorenija, (Sovětskaja muzyka 1990, č. 3, s. 92–98).
 
V. Další zdroje
www.russisches-musikarchiv.de
Archivalie
Pozůstalost Eduarda Nápravníka uložena v Petěrburském (dříve Leningradském) státním divadelním muzeu (Gosudarstvennyj těatral´nyj muzej); další materiály uchovává Archiv Národního divadla, Národní muzeum – České muzeum hudby, Národní knihovna Praha. Tištěná vydání Kristof & Kuhé, Emanuel Starý, hudební příloha Dalibora, Jurgenson Moskva atd.
 
Vlasta Reittererová
Text

Datum poslední změny: 17.5.2003