Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Viklický, EmilTisk


Charakteristika: Jazzový pianista, skladatel, aranžér, leader jazzových formací a organizátor jazzového dění

Datum narození/zahájení aktivity:23.11.1948
Text

Viklický, Emil, pianista, skladatel, aranžér, leader jazzových formací a organizátor jazzového dění, narozen 23. 11. 1948, Olomouc.

Původem z výtvarnické rodiny (otec byl asistentem malíře Jana Zrzavého 1946–49), hrát na klavír se učil v Lidové umělecké škole u Libuše Fiuráškové. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1966) absolvoval obor numerická matematika na přírodovědecké fakultě olomoucké Univerzity Palackého (1966–71, promovaný matematik), oboru se však později nevěnoval, protože již během studií přenesl svůj zájem na hudbu a zejména jazz. První inspirací mu byl otcův žák Jiří Pravda, hráč na barytonsaxofon, který ho naučil hrát dvanáctitaktové blues. Viklický pak vedl vlastní amatérské kvarteto Musica magica (s trumpetistou Jiřím Neradílkem, 1967–68), pak soubor Jazz sextet E. V. (s barytonsaxofonistou Milanem Opravilem, 1969). Během studia na universitě se živil v Bigbandu Věroslava Mlčáka (taneční, plesy v Olomouci a okolí), kde získal swingovou a bigbandovou praxi. Základní vojenskou služby konal v jazzově orientovaném orchestru Pavla Bayerleho v rámci Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1971–72), což mu umožnilo navázat intenzivní kontakty s pražskou jazzovou scénou: hrál zejména v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Několikrát vystoupil na Československém amatérském jazzovém festivalu v Přerově, kde 1974 získal cenu pro nejlepšího sólistu. Po vojenské službě působil již jako profesionální umělec v souboru Linha Singers, pak své aktivity na dlouhou dobu spojil s ryze jazzovým ansámblem Karla Velebného SHQ (197489, tj. do Velebného smrti 1989). Během této doby hrál s různými soubory (byl např. členem jazzrockové skupiny Energit, s níž nahrál mimo jiné stejnojmennou LP; s leadrem Energitu, kytaristou  Lubošem Andrštem, vystupoval i v akustickém duu) a v příležitostných formacích vlastních. Tehdy se začal se prosazovat i v zahraničí: vystupoval v různých jazzových klubech, hlavně však 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži jazzových klavíristů v Lyonu a ve stejném roce získal za skladbu Zelený satén první cenu v mezinárodní skladatelské soutěži v Monaku (nahrávka v podání Energitu vyšla na EP v supraphonské edici Mini jazz klub ve stejném roce; ve stejné soutěži získal později, 1985, druhou cenu za skladbu Cacharel).

Novou etapu ve Viklického vývoji jako pianisty, leadra, hlavně však skladatele znamenalo album V Holomóci městě, které zaznamenalo velmi pozitivní ohlas u jazzové veřejnosti a kritiky (album mimo jiné získalo cenu Supraphonu 1979). Viklickému se zde podařilo spojit standardní moderní jazzový projev s inspiracemi z hudby jeho moravského regionu, tak jak to předznamenaly ve světovém jazzu např. výboje Milese Davise či Wayna Shortera na poli fúzí různých etnických vlivů a moderních skladatelských postupů. Viklický využil příbuznosti modální koncepce a modality moravské lidové písně (včetně různých vybočení – tzv. moravské modulace), uplatnil formu uvolněnou od běžného pojetí písňové formy, atp. Combo zde hrálo ve složení Jan Beránek (housle), Luboš Andršt (kytara), František Uhlíř (kontrabas), Milan Vitoch (bicí). Další důležitý vklad do umělecké dráhy Viklického vnesl jeho studijní pobyt na prestižním jazzovém učilišti Berklee College v Bostonu (1977–78). Tam si Viklický  prohluboval zejména své znalosti kompozice a aranžmá (u Herba Pomeroye, Grega Hopkinse, Mikea Gibbse a dalších), což se projevovalo ve skladbách pro školní soubory a vystoupení. Svůj americký pobyt využil i k vystupování v jazzových klubech v Bostonu (kluby v Roxbury´s George King, Buster Williams, na okolních universitách a zejména čtyřměsíční působení ve Velvet Hammer na Cape Cod, kde s ním hráli Jerry Bergonzi, Santi Debriano, Greg Hopkins) a New Yorku  (tam Sam Jones, Mel Lewis, Ted Dunbar, Joe Newman, Victor Lewis a jiní). Tyto inspirace se promítly do alba Okno, vydaného již doma, v němž spolupracoval se svými bývalými bostonskými spolužáky. Album patří do sféry elektrického jazzu a funky, podíleli se na něm Bill Frisell (kytara), Kermit Driscoll (baskytara), Vinton Johnson (bicí), v jedné skladbě i Jan Beránek (housle). Stejné obsazení se uplatnilo i na dalším albu Dveře, jehož druhou stranu tvořila sólová nahrávka vlastní skladby Suita pro klavír č. 2 (spojení starších skladeb Kasace pro vítr a déšť, Bazalička, Edwardian, Dveře a Zasněný gepard). Následovaly další nahrávkové projekty: živá nahrávka s SHQ Parnas (zde Viklického skladba Blahé paměti), Spolu – Together (s americkým černošským klavíristou Jamesem Williamsem, zde Viklického pocta jazzovému pianistovi Billu Evansovi, jednomu z jeho vzorů, ve skladbě Blue In Dark-Green).

Od návratu z USA vedl Viklický svou kvartetní formaci, vystupující zprvu pod názvem Československé jazzové kvarteto, později pod jeho vlastním jménem (členové Ĺubomír  Tamaškovič – saxofony, František Uhlíř – kontrabas, Cyril Zeleňák – bicí). Účinkoval s ním mimo jiné na Bratislavských jazzových dnech 1979 a 1980 (zachyceno na samplerech z festivalu), Mezinárodním jazzovém festivalu a festivalu Jazz Ost-West v Norimberku 1980, na různých zahraničních zájezdech po jazzových klubech (Tamaškoviče vystřídal Jan Beránek a pak František Kop). Zahraniční kariéru rozvíjel Viklický i činností v ansámblu Lou Blackburn International Quartet (Blackburn – trombón, Leonard Jones – kontrabas, Michael Clifton – bicí), s nímž vystupoval v Belgii, Nizozemí, Spolkové republice Německo, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Italii a Španělsku. Doma spolupracoval mimo jiné s Pražským big bandem Milana Svobody (album Poste restante, 1982), zpěvákem Peterem Lipou (Moanin´), formací V. V. Systém (Syntax), zpěvačkou Evou Svobodovou (Můj ráj), Františkem Uhlířem (Bassaga). Dlouhodobá a mimořádně intenzivní byla spolupráce s finským skladatelem, trumpetistou a hráčem na syntezátory Jarmo Sermilä. Viklický pobýval ve Finsku 1982–83 a ze společných nahrávek vzniklo zahraniční kritikou vysoce hodnocené album Confluence, 1984 bylo nahráno album Finnczech Quartet (Viklický, Sermilä, Rudolf Dašek – kytara, Teppo Hauta-aho – kontrabas; Viklický je zde zastoupen skladbami Upwards Northwards a Homewards Wherewards?); též vystoupení na festivalu v Pori atp. Ve své rozsáhlé jazzové činnosti pokračoval Viklický i v devadesátých letech a po zlomu století: viz např. 1991 vystoupení na North Sea Jazz Festival (EV Quartet; spolu s Tomasem Stankem z Polska byli označeni za jedinou skupinu z “východu”, která má “západní” standard), v letech 1994–98 hrával v Praze s vynikajícími jazzmany (Steve Lacy, Roscoe Mitchel, John Surman) atp. Viklický vystupuje v domácích i zahraničních jazzových klubech (mimo jiné za spoluúčasti amerického básníka Allena Ginsberga ve Viole v prosinci 1993), zúčastňuje se festivalů atp. Spolupráce (vedle již jmenovaných jazzmanů) s dalšími představiteli evropské a světové scény (Franco Ambrosetti, Greg Hopkins, Steve Houben, Gergely Ittzés, Steve Lacy, Eric Marienthal, Roscoe Mitchel, Joe Newman, Julian Nicholas, Scott Robinson, John Surman, Anita Wardell, Bobby Wellins, James Williams) a především s bezpočtem našich umělců z různých hudebních oblastí (Iva Bittová, Jana Boušková, Michal Prokop, Vlasta Průchová, Talichovo kvarteto, Laco Tropp, Jitka Zelenková a další).

Viklický komponoval zprvu jazzové skladby zejména pro potřeby svých menších formací, po Berklee píše  i pro velké orchestry naše i cizí a často také pro příležitostně sestavované pro festivaly či nahrávkové projekty. Hned skladba Janko, napsaná v Bostonu, se objevila v nahrávce „školního“ orchestru na albu Jazz In The Classroom 15 (u nás na Poste restante spolu se skladbou Hromovka), řadu kompozic napsal Viklický pro Jazzový orchestr Československého rozhlasu (mimo jiné Opus pro big band č. 17 a Hommage à John Coltrane; obě skladby byly uvedeny na novinkových  koncertech tehdejšího Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, 1982, 1983). Skladatelsky a aranžérsky spolupracoval se sextetem Miroslava  Krýsla (starší skladba Sedmdesátá východní na albu Sax Syndrom), s Radio Big Band Zürich, s prakticky všemi českými a slovenskými big bandy. Viklického jazzové skladby (jazzová témata) jsou komponovány v idiomu hlavního proudu novodobého jazzu (rozšířená tonalita, modalita apod.). Viklický se trvale angažoval i ve formování organizačního prostředí našeho jazzu a 1991–95 byl předsedou výboru České jazzové společnosti.  

V devadesátých letech se ve Viklického  tvůrčím životě objevily dva nové resp. staronové momenty: jedním je zvýrazněný zájem o moravský hudební folklór a jeho využití ve vlastní tvorbě, druhým zvýrazněný zájem o komponování a to i s přesahy do artificiální hudby. Viklického zvýšený zájem o moravský folklór je spjat s objevem mladé talentované hudebnice (zpěvačky, hráčky na cimbál, erudované  folkloristky) Zuzany Lapčíkové, rodačky z Moravského Slovácka, která zpívá i hraje s naprosto přesvědčivým niterným zaujetím a dokáže spojit stylové folklórní podání s vyjadřovacími prostředky jazzu. Motorem této syntézy je právě Viklický se svým zakotvením v moravském hudebním idiomu a zároveň verzírovaností v hudebních idiomech jazzu i vážné hudby 20. století. Jejich album Prší déšť, na němž spolupracovali též s primášem Hradišťanu Jiřím Pavlicou, i pozdější projekty (viz zejména album Zuzana Lapčíková: Moravské písně milostné) vzbudily zaslouženě širší pozornost doma (o hudbě alba se obdivně ve sleeve-note vyjadřoval Miloš Štědroň, který mimo jiné upozornil na některé společné rysy moravského folklóru a blues) i v cizině, která se stala i dějištěm jejich  živých vystoupení (v USA 1998 dvakrát slavná Knitting Factory: jednou s Lapčíkovou a Pavlicou, pak v duu s Jamesem Williamsem), v roce  2000 se ve studiu Current Sounds v Soho uskutečnila nahrávka CD Morava (podíleli se  George Mraz a Billy Hart. Další zájezdy s Lapčíkovou: Japonsko 1994, Mexiko 1996. Viklický s Lapčíkovou nahrál celkem pět CD (Prší déšt, Moravské písně milostné, Zrcadlení, Ukolébavky, Strom života).

Pro Viklického jazzovou skladatelskou tvorbu bylo od počátku příznačné tvůrčí hledačství, projevující se mimo jiné v inspiracích z kompozičních přístupů, obvyklých v artificiální hudbě a to zčásti i v jejím  proudu tzv. Nové hudby. Bylo proto jen otázkou času, kdy se Viklický, který získával svou kompoziční erudici i v kursech a konzultacích skladatelů Václava Kučery, George Crumba, zmíněného již Sermiläho, pokusí také v tomto oboru. Již  1983 byla uváděna skladba Partial Symetry (pro flétnu, basklarinet a klavír – v Holandsku ji hrál ansámbl Het Trio Harry Sparnaay, u nás Barok jazz kvintet), k dalším skladbám tohoto typu patří Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, Adaemus pro sólový hoboj, Par pondus pro housle a jazzový big band, avšak  hlavním dějištěm tohoto směru Viklického komponování byla tvorba pro film (krátké filmy, Smyczkův film Krajina s nábytkem, film Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba, filmy SRN Fabrik der Offiziere, Die Liebelugen, Apocalypso, Die Wette atd.).

Trend k tvorbě v oblasti artificiální hudbě časem sílil a pokud jde o skladatelskou tvorbu, kvantitativně převažuje nad tvorbou pro jazzovou scénu. Výrazným příspěvkem soudobé hudbě se stalo CD Homage To Josip Plečnik, vydané při příležitosti Plečnikovy výstavy na Pražském hradě (Viklický se inspiroval výtvarným uměním již ve svém dřívějším albu Hommage à Joan Miró). Na plečnikovském albu se setkáváme s tvorbou pro různá komorní obsazení, ale i pro sbor, v hudební řeči se projevuje Viklického obeznámenost s tradicemi hudby 20. století a především smysl pro zvukovou barevnost. Z dalších skladeb tohoto typu byl i ve světě úspěšný titul Splín optimismu. Kontakt s umělci z oblasti artificiální hudby (Magdalena Kožená, Jana Boušková a další), libretní inspirace zajímavým soudobým příběhem, umožňujícím i evokaci antické látky,  zároveň s vnějším podnětem (soutěž Státní opery Praha o novou operu) přivedl Viklického k tvorbě opery Faidra (libreto Eva Petrová), jež pak v soutěži získala první cenu a byla premiérována 20. 9. 2000 ve Státní opeře Praha (dirigent Jiří Mikula, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, Jana Sýkorová – Faidra; v Berlíně byla uvedena v pražském nastudování v rámci dní Berlin – Praha 17. 6. 2002). Celkem příznivý ohlas díla, operujícího srozumitelnou hudební řečí a uplatňujícího dobře zpívatelné party, přivedl Viklického ke kompozici opery Oráč a smrt (libreto Dušan Robert  Pařízek), připravované stejnou operní scénou.

Viklický je pozoruhodnou a přední osobností české (a zřejmě nejen české) hudební scény zlomu 20. a 21. století, kdy jednou z tendencí je přemosťování propasti, ležící mezi vážnou hudbou a „tím druhým“ hudebním kontinentem, jehož velmi podstatnou součástí je moderní jazz. Právě jazz naučil Viklického nejenom usilovat o své vlastní, originální vyjádření, ale zároveň ho naučil vnímat a respektovat interpreta a ještě více posluchače. Viklický je již dlouho mezinárodně uznávaným jazzovým klavíristou (virtuózní, avšak neokázale prezentovaná technika, umění souhry, ale stále více se prosazuje i jako skladatel širokého záběru, při čemž neupadá do  umělecké podbízivosti, byť se pohybuje v rámci „velkého synkretismu“ neseného tradicemi tzv. klasiků 20. století a zřením k folklóru.
Diskografie
(alba = LP nebo CD vydaná pod Viklického jménem či s jeho podstatnou  spoluprací):
Bohemia After Dark (PJ Music, 1997);
Bohemian Nights (Gemini Records, Norway 1993);
Confluence (Jase 1985);
Docela všední obyčejný den (Lotos 1998);
Duets (Lotos 1998);
Dveře (Supraphon 1985);
Emil Viklický Trio ´01 (Arta Records, 2002);
Finnczech Quartet (Jase, Finsko, 1986);
Food Of Love (Melantrich 1995, Lotos 1998, Symbol Records-Anglie 2002);
Homage To Joan Miro (Supraphon 1988);
Homage To Josip Plečnik (Lotos 1996);
Jazznost (Supraphon 1990 a Hot Club Records Norway 1991);
Lacrimosa – Má je pomsta (Popron 1994);
Midgets (Panton 1982);
Last Connection From Nirasaki (Popron 1996, s Ludií Bílou);
George Mráz: Morava (Fantasy-Milestone 2001, USA);
Live In Rudolfinum (PJ Music 2000);
Magic Eye (Bliss 1994, Germany);
Moravské písně milostné (Lotos cca 1997);
Okno (Supraphon 1980,  reedice LP Okno a Dveře na CD 1997);
Parnas ( Supraphon 1981P/2, reedice na CD 2001);
Prší déšť (Lotos 1994);
Round Midnight (Arta 1993);
Spolu – Together (Supraphon 1982)reedice CD 1996;
Strom  života (Nadace Partnerství 2002);
Subway (Bliss 1993, Germany);
Uspávanky (Multisonic 2001);
UV Drive (Arta 1997);
V Holomóci městě (Supraphon 1978);
While My Lady Sleeps (Gemini Records Norway, 1995);
Za horama, za lesama (Supraphon 1990).
Literatura
I. Lexika
Čeští skladatelé současnosti (Praha 1985).
EJ.
Universum. Všeobecná encyklopedie (Praha 2000, sv. 10).
Kdo je kdo (Praha 2002).

II. Ostatní
Zvoníček, Petr: Emil Viklický (Jazz 1976, č. 18, s. 6).
Srp, Karel: Jazz je dobrodružství z vymýšlení muziky (Gramorevue 1977, č. 3).
Dorůžka, Lubomír: Holomóčan, o kterém vědí v Monaku i v Bostonu (Melodie 1977, č. 10, s. 293).
Dlouhá, Nina: Emil Viklický je z Olomouce (Gramorevue 1979, č. 1).
Poledňák, Ivan: V Holomóci městě (Melodie 1979, č. 1, s. 29).
Dorůžka, Lubomír: Když ve dvou, tak naplno (Melodie 1980, č. 1, s. 5).
Poledňák, Ivan: Okno (Melodie 1981, č. 6, s. 190).
Poledňák, Ivan: Hudba jsou radost a počty (Lidové noviny 6. 1. 1994).
Verecký, Ladislav: Lehký smutek těžkého jazzmana (Magazín MF Dnes 17. 3. 1994).
Parker, Chris: Folk´s Back Home (The Times, London, 22. 12. 1997).  
Poledňák, Ivan: Emil Viklický a jeho Faidra aneb V předvečer operní premiéry (Hudební rozhledy 53, 2000, č. 9, s. 33-35).
Dorůžka, Lubomír: Český jazz mezi tanky a klíči 1968-1989 (Praha 2002).

Dále programy operních inscenací a internetová stránka http://www.viklicky.com.
 
Antonín Matzner – Ivan Poledňák
Datum poslední změny: 10.11.2003