Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Mozart, Wolfgang AmadeusTisk


Charakteristika: skladatel, instrumentalista a hudební pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:27.1.1756Salcburk
Datum úmrtí/ukončení aktivity:5.12.1791Vídeň
Text
Literatura

Mozart, Wolfgang Amadeus, skladatel, instrumentalista a hudební pedagog, narozen 27. 1. 1756, Salcburk, zemřel 5. 12. 1791, Vídeň.

 

První kontakt Wolfganga Amadea Mozarta s Moravou se uskutečnil v jeho jedenácti letech. Na podzim 1767 pobývala rodina Leopolda Mozarta ve Vídni. Po vypuknutí epidemie neštovic, jíž byla postižena i královská rodina, opustili Mozartovi 20. 10. narychlo město. Leopold chtěl uspořádat koncert svých dětí v Brně, a proto si vyprosil přijetí u hraběte Schrattenbacha. Šlechtické rodiny však ještě většinou pobývaly na svých venkovských sídlech, proto zamířil do Olomouce, kde se svými dětmi bydlel v hostinci U černého orla a byl hostem v rezidenci hraběte Leopolda Antonína Podstatského. Po příjezdu se u Wolfganga objevily první příznaky choroby, onemocněla též sestra Marie Anna. Nemoc byla zažehnána péčí Josepha Wolfa, osobního lékaře olomouckých arcibiskupů. Leopold Mozart uvádí v dopise ženě a synovi do Paříže z 25. 8. 1778, že Wolfgang pro jeho dceru v Olomouci psal árii. V partituře Sinfonie F dur KV 43 je poznámka, že byla komponována v Olomouci (à Olmütz) a ve Vídni.

23. 12. se rodina odebrala do Brna, kde strávila vánoční svátky. 30. 12. vystoupili sourozenci Mozartovi na koncertě v městském divadle v Redutě za doprovodu hudebníků městského věžného Abrahama Fischera.

Do Prahy pronikla hudba Wolfganga Amadea Mozarta nejprve na chrámové kůry. Od počátku 80. let uváděl jeho salcburské mše u sv. Mikuláše na Malé Straně tamější regenschori Jan Josef Strobach, který byl též ředitelem orchestru italské opery. Mezi první Mozartovy skladby prováděné v Čechách patří hudba k činohře Thamos (König Thamos KV 345), jejíž sbory a basová árie se šířily po českých kůrech.

Za skutečný počátek zájmu o Mozartovu hudbu v Praze lze považovat úspěch Únosu ze serailu (Die Entführung aus dem Serail), který 1783 provedla singspielová společnost Karla Wahra. Jednalo se o první uvedení tohoto singspielu mimo Vídeň. Na programu byl v zahajovací sezóně nově otevřeného Nosticova divadla. Členem Wahrovy společnosti byl tenorista Gottfried Heinrich Schmidt, který ve Vídni zpíval pod Mozartovým vedením v Únosu Pedrilla.

Mimořádný ohlas vyvolalo pražské provedení Figarovy svatby (Le nozze di Figaro)v prvních prosincových dnech 1786. V Nosticově divadle ji uvedla italská společnost Pasquala Bondiniho za hudebního nastudování Josefa Strobacha. Zatímco ve Vídni (premiéra 1. 5. v Burgtheatru) byla opera po osmi reprízách stažena, v Praze se s úspěchem dávala celou sezónu a šířila se v četných úpravách, např. pro dechové nástroje. Podle Františka Němečka, prvního Mozartova životopisce, zněly zpěvy z Figarovy svatby v pražských ulicích. Klavírní výtah vypracoval Jan Křtitel Kuchař.

Podnícen tímto úspěchem rozhodl se Mozart navštívit Prahu. Ke konci 1786 mu byl poslán do Vídně zvací dopis členů „pražského orchestru a společností znalců a milovníků hudby“. K dopisu byla přiložena německá holdovací báseň Antonína Daniela Brejchy, pražského lékaře a divadelního nadšence (viz dopis Leopolda Mozarta dceři z 12. 1. 1787).

Do Prahy přijel Mozart z Vídně 11. 1. 1787. Na cestě ho doprovázela manželka Konstance. O příjezdu referoval svému vídeňskému příteli Gottfriedu von Jacquinovi v dopise z 15. 1. 1787. Byl ubytován v malostranském paláci svého příznivce hraběte Johanna Josefa Thuna, s nímž se znal dlouhá léta. V roce 1783 byl spolu s Konstancí tři týdny hostem v jeho lineckém paláci, kde byla poprvé provedena Sinfonie C dur KV 425 „Linecká“. Snacha hraběte Thuna Wilhelmina (roz. Uhlfeldová) byla ve Vídni jakousi Mozartovou patronkou. Mozart ve Vídni spolupracoval s Thunovým kaplanem básníkem Františkem Petráněm. 1785 vytvořil na jeho text kantátu Die Mauererfreude KV 471 (Zednářská radost), což je jediná Mozartova kompozice na text českého autora. Kantáta zazněla 24. 4. 1785 ve vídeňské lóži Zur gekrönten Hoffnung in Orient, jejíž členové vydali skladbu tiskem. 10. 9. 1791 byla na skladatelovu počest provedena v Praze, když navštívil lóži Pravda a jednota u tří korunovaných sloupů v Orientě pražském.

V Praze si Mozart získal přátele mezi hudebníky a aristokraty, z nichž mnozí byli zednáři.  Jan Křitel Kuchař, varhaník kostela sv. Jindřicha na Novém Městě pražském a cembalista (maestro della Capella) Nosticova divadla, postupně vypracoval klavírní výtahy pěti Mozartových oper. Mozart mu k opisu půjčoval autografy svých operních partitur. Mezi skladatelovy hostitele patřil hrabě Josef Emanuel Canal-Malabail. Hraběti Janu (Johannu) Josefu Pachtovi doporučil před 10 lety Josef Mysliveček mladého Mozarta, kdyby se rozhodl přijet do Prahy. Mozart pro něj v Praze pravděpodobně složil šest německých tanců (Sechs deutsche Tänze KV 509) pro velký instrumentální soubor.

Mozart několikrát navštívil pražské operní (Nosticovo) divadlo. 13. 1. shlédl Paisiellovu buffu Le gare generose. 17. 1. vyslechl tamtéž Figarovu svatbu. 19. 1. ve spolupráci s divadelním orchestrem a jeho kapelníkem Strobachem uspořádal akademii, na níž zazněla v premiéře Sinfonie D dur KV 504 „Pražská“. Sám přednesl tři klavírní fantazie a na žádost obecenstva improvizoval fantazii na nejoblíbenější melodii z Figarovy svatby „Non più andrai“. 22. 1. řídil představení této buffy.

Pražský pobyt přinesl skladateli zlepšení jeho finanční situace. Z Prahy si odvážel 1000 zlatých (viz dopis Leopolda Mozarta dceři z 1. 3. 1787), což bylo o 120 zlatých více, než dostal od vídeňského dvora dohromady za Figarovu svatbu a Únos ze serailu. Před odjezdem uzavřel s Bondinim smlouvu na novou operu pro podzimní sezónu. 8. února odjel z Prahy do Vídně.

Velký zájem o Mozartovu hudbu neutuchal v Praze ani po jeho odjezdu. V červnu byla provedena Figarova svatba v německém překladu. Mozartovo dílo přinášelo zisk mnohým opisovačům, neboť v Praze neexistovalo nakladatelství, které by mohlo vydávat jeho skladby tiskem. Klavírní výtah Figarovy svatby vypracoval nezávisle na Kuchařovi také Vincenc Mašek. Svědectvím o Mozartově popularitě jsou četné úpravy jeho děl uložené v českých hudebních archivech a sbírkách. Patří mezi ně např. úprava Figarovy svatby pro smyčcový kvintet z pera P. Kajetána Vogla. Ve Vídni upravoval Mozartovy skladby hobojista císařské kapely Jan Vent, rodák z Divic u Loun.

 

Nejvýznamnější Mozartův pražský pobyt připadl na podzim 1787 a je spjat především s dokončením a premiérou opery Don Giovanni (Il dissoluto punito o sia Il Don Giovanni, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni). Mozart přijel z Vídně opět v doprovodu manželky 4. 10. Krátce po Mozartových dorazil též libretista Lorenzo da Ponte. Oba byli ubytováni nedaleko divadla. Pro Mozarta pronajalo ředitelství opery apartmá domu U tří lvíčků na Uhelném trhu, da Ponte bydlel v domě Platýz.

Volný čas, ale též chvíle vyplněné komponováním trávil na Bertramce, letním sídle manželů Duškových. Se skladatelem Franzem Xaverem a jeho chotí Josefinou, slavnou pěvkyní, se poprvé setkal roku 1777 v Salcburku, krátce před svým propuštěním z arcibiskupských služeb. Pro Josefinu tam složil árii s recitativem Ah, lo previdi KV 272 na text z Paisiellovy opery Andromeda, kterou společně provedli 15. 8. v bytě Mozartových na Hannibalově (dnešním Makartově) náměstí. Od té doby Duškovi několikrát písemně zvali Mozarta do Prahy. Na jaře 1786 uspořádala Josefina Dušková ve vídeňském Burgtheatru velkou hudební akademii, na níž spoluúčinkoval i Mozart. Oba byli přijati císařem Josefem II. Po premiéře Dona Giovanniho zkomponoval na Bertramce pro Duškovou velkou koncertní árii Bella mia fiamma, addio KV 528, v níž zhudebnil úryvek libreta Cerere placata, jehož autorem je Michele Sarcone (1772 vytvořil operu na toto libreto Niccollò Jommelli). Na Bertramce napsal též mj. píseň Das Traumbild KV 530 pro přítele Jacquina. Ve volných chvílích se v doprovodu Duškové seznamoval s Prahou. Navštívili spolu též strahovský klášter, kde vyzkoušel varhany, které postavil skladatel a strahovský regenschori Lohelius Oelschlägel. Jeho improvizaci zapsal premonstrát Norbert Lehmann (Fantasie für Orgel KV 528a).

V Praze napsal Mozart ouverturu k Donu Giovannimu a dále – podle odlišného druhu papíru rukopisné partitury – árii Masetta Ho capito z prvního jednání a rozsáhlé části jednání druhého: duet Giovanniho a Leporella na začátku dějství, tercet Ah taci, ingiusto core, Giovanniho canzonettu Deh vieni alla finestra, árii Giovanniho Metà di voi, árii dona Ottavia Il mio tesoro intanto, hřbitovní scénu, řadu recitativů a celé finále. Nastudování opery, o němž informuje Mozart Gottfrieda von Jacquina v dopise započatém 15. 10. a psaném průběžně v dalších dnech, provázela řada obtíží. Premiéra se měla uskutečnit 14. 10. v rámci slavnostního představení na počest pražského pobytu habsburské arcivévodkyně. Don Giovanni však byl nahrazen Figarovou svatbou za skladatelova řízení. Další termín byl stanoven na 24. 10., avšak z důvodu onemocnění jedné zpěvačky opera opět nezazněla. První provedení Dona Giovanniho tak připadlo na 29. 10. Představení v Nosticově divadle řídil autor, režie se ujal Domenico Guardasoni, v titulní roli vystoupil Luigi Bassi. Opera měla mimořádný ohlas u publika i kritiky. 3. 11. vyšla o události na domácí poměry neobvykle rozsáhlá novinová zpráva. Během šesti dnů se uskutečnila čtyři představení, z nichž benefiční dne 3. 11. přineslo skladateli zvýšení honoráře. První vídeňské provedení Dona Giovanniho se odehrálo po půl roce, 7. 6. 1788. Mozart pro ně učinil několik úprav jako ústupek vkusu vídeňského publika (dvěma sólistům dvorní opery musel zkomponovat nové árie, upravil a připsal recitativy, zkrátil ansámbly), avšak ani tak dílo neuspělo, přestože je 15. 12. 1788 navštívil císař. Za Mozartova života zazněla opera ve Vídni jen patnáctkrát. Mimo Prahu a Vídeň byl Don Giovanni uveden ještě v Lipsku (5. 6. 1788) a ve Varšavě (podzim 1789). Obě představení realizoval pražský operní soubor, avšak ani v těchto městech se opera nesetkala s odezvou u publika. Z Prahy Mozart odcestoval patrně 13. 11. 1787.

 

Třetí pražský pobyt Mozartův připadá na jaro 1789. Jednalo se pouze o dvě krátké zastávky při cestě do Berlína, kam se skladatel vypravil spolu se svým příznivcem a zednářským spolubratrem knížetem Karlem Lichnovským, aby zkusil štěstí u pruského dvora. Do Prahy přijel nejprve na Velký pátek 10. dubna. Vzhledem k tomu, že měl týž večer pokračovat v cestě, uskutečnil jen několik krátkých návštěv. S impresáriem Guardasonim jednal o nové opeře pro Prahu za dvojnásobný honorář 200 dukátů. Jednalo se patrně o pozdějšího Tita (La clemenza di Tito), který měl být proveden již na podzim 1789. Projekt se však neuskutečnil, neboť Guardasoni dostal výhodnou nabídku od polských stavů a odešel s celou společností na dva roky do Varšavy. Mozart navštívil též Duškovy, kde se dozvěděl, že paní Dušková odjela o den dříve do Drážďan.

Skladatel ji proto po příjezdu do Drážďan vyhledal a v následujících dnech spolu několikrát koncertovali veřejně i v soukromých společnostech. Na přání pěvkyně pro ni složil velkou koncertní árii s basetovým rohem na Mazzolův text Non più di fiori (není jasné, zda již v Sasku nebo až po návratu do Vídně), která byla později známa jako rondo Vitellie z opery La clemenza di Tito. Dušková ji zpívala jako poslední číslo na svém pražském koncertě 26. 4. 1791.

Z Drážďan odjel Mozart přes Lipsko do Berlína. Na zpáteční cestě se zdržel v Praze mezi 28. 5. a 2. 6. O tomto pobytu není nic blíže známo vyjma stručného dopisu z 31. 5., v němž z Prahy oznamuje svůj návrat do Vídně.

 

8. 7. 1791 došlo k dohodě mezi komisí českých stavů a impresáriem Domenicem Guardasonim o přípravě opery ke korunovaci Leopolda II. českým králem. Ve smlouvě není uvedeno jméno skladatele, Guardasoni se pouze zavázal zajistit hudbu „da un cellebre Maestro“. Stavy si dále žádaly kastráta „di prima sfera“. Námět měla navrhnout Jeho Excelence nejvyšší purkrabí, v případě, že to nebude pro nedostatek času možné, zavázal se Guardasoni zajistit novou operu na námět Metastasiova Tita. Druhý den po uzavření smlouvy se vydal do Itálie, aby tam angažoval zpěváky. 14. 7. dorazil do Vídně, kde patrně jednal s Mozartem. Mozart nabídku přijal, přestože byl zaneprázdněn prací na Kouzelné flétně a Requiem. Vedla jej k tomu zajisté kritická finanční situace. Původní Metastasiovo libreto přepracoval drážďanský dvorní básník Caterino Mazzola. Vzhledem ke krátkému časovému limitu však byla ponechána značná část původního Metastasiova textu.

Do Prahy přijel Mozart 28. 8. 1791. Tentokrát ho vedle manželky Konstance doprovázel i Franz Xaver Süssmayr, který vypracoval pro operu recitativy. Korunovace byla stanovena na 6. 9., k dokončení a nastudování díla tedy zbývalo pouze několik dní. 2. 9. řídil Mozart v Nosticově divadle slavnostní provedení Dona Giovanniho. Účinkoval stejný soubor jako při premiéře a s výjimkou představitelek Dony Anny a Zerliny též stejní zpěváci. Na představení byl přítomen celý vídeňský dvůr a pochvalně o něm referoval oficiální Korunovační žurnál.

6. 9., v den korunovace, se uskutečnilo v Nosticově divadle první provedení opery La clemenza di Tito. Představení, zakoupené stavy, bylo vyhrazeno společenským špičkám monarchie. Účinkovali přední členové Guardasoniho společnosti a dvě pěvecké hvězdy z Itálie: Maria Marchetti-Fantozzi (Vitellia) a kastrát Domenico Bedini (Sesto). Nákladnou výpravu vytvořil Pietro Travaglia, který působil ve službách hraběte Esterházyho, autorem kostýmů byl Mantovan Cherubino Babbini. Na basetový roh hrál Mozartův vídeňský přítel Anton Stadler. Představení se setkalo s odporem vídeňského dvora („eine vorgefasste Abneigung“), císařovna Marie Ludovika (Luisa) Španělská měla pronést větu: „una porcheria tedesca“. Projevilo se to též slabou návštěvou reprízy, takže Guardasoni se obrátil na české stavy se žádostí o odškodné, v čemž mu bylo částečně vyhověno. Vídeňská dvorní společnost dala přednost korunovační kantátě Leopolda Koželuha, naopak Mozart píše v dopise Konstanci ze 7. 10. 1791 o nadšeném přijetí opery pražským publikem.

Před odjezdem komponoval Mozart u Dušků na Bertramce některé partie z Kouzelné flétny a basovou árii Io ti lascio, o cara, addio KV 621a pro Jacquina. Prahu opustil v polovině září. Po návratu do Vídně dokončil Klarinetový koncert A dur KV 622, který 16. 10. 1791 provedl v Nosticově divadle Anton Stadler. Jednalo se o poslední premiéru za skladatelova života.

 

S Prahou udržoval Mozart písemný styk ještě v posledních měsících před smrtí. 14. 12. 1791 se uskutečnila smuteční tryzna v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Na programu, který řídil Josef Strobach, bylo uvedeno Requiem Johanna Josepha Röslera-Rosettiho. Účinkovalo 120 předních hudebníků, včetně Josefiny Duškové. Podle pražského tisku byly přítomny čtyři tisíce Pražanů. 28. 12. se v Nosticově divadle konal koncert ve prospěch Mozartovy vdovy a jeho dvou osiřelých chlapců. Podobný koncert se uskutečnil 13. 6. 1792. Zazněly na něm poprvé v Praze části Idomenea.

 

V devadesátých letech rostl v Praze mozartovský kult, který vyvrcholil 1837 vybudováním prvního skladatelova památníku v Evropě. Guardasoniho společnost měla na repertoáru Mozartovy opery (Le nozze di Figaro, Don Giovanni, Così fan tutte, La clemenza di Tito, Die Zauberföte) až do impresáriovy smrti (1806), respektive do roku 1807, kdy skončila italská stagiona v Praze. Nastudování dalších oper se ujal Anton Grams, violoncellista orchestru Nosticova (Stavovského) divadla. Vkus obecenstva se v devadesátých letech začal přiklánět k singspielům. Po pražské premiéře 25. 10. 1792 zastínila Kouzelná flétna předchozí Mozartovy opery. O mimořádném úspěchu díla svědčí i to, že od roku 1794 se v Praze dávaly tři verze: německý originál, italský překlad a úprava (recitativy přikomponoval Jan Křtitel Kuchař) a český překlad Václava Tháma. Jednalo se o první provedení Mozartovy opery v českém jazyce, následovaly překlady dalších Mozartových oper. 27. 4. 1794 se uskutečnila pražská premiéra Divadelního ředitele (Der Schauspieldirektor), 1796 byla uvedena Zahradnice z lásky (Die Gärtnerin aus der Liebe). Singspielové úpravy se dočkal Don Giovanni – český překlad Jana Nepomuka Štěpánka vyšel 1825.

Skromnější byl mozartovský ohlas v Brně. Počtem inscenací byly v devadesátých letech jeho opery až na třetím místě za Wenzelem Müllerem a Franzem Xaverem Süssmayrem: Don Giovanni (1789), Únos ze serailu (1790), Kouzelná flétna (1793), Figarova svatba (1797), Titus (1798).

 

Při svých uměleckých cestách po Evropě se Mozart setkával s mnohými českými hudebníky. Nejvýraznější vliv na něj měl Josef Mysliveček, kterého poznal koncem března 1770 v Boloni. Mysliveček přinesl mladému skladateli mnoho podnětů. Inspiroval zejména jeho melodiku a formální řešení sólového koncertu. Naposledy se setkali v Mnichově krátce před Myslivečkovou smrtí (viz dopis otci 11. 10. 1777). Velkým obdivovatelem a propagátorem Mozartovým byl hobojista, violoncellista a skladatel Josef Fiala. S Mozartem se seznámil v době svého působení ve službách salcburského arcibiskupa. Účastnil se pravidelně domácích večírků u Mozartů a 1785 odešel za Wolfgangem do Vídně. Ten ho zpočátku u sebe ubytoval a pomáhal mu nalézt vhodné uplatnění. V Paříži se Mozart během svého prvního pobytu v roce 1764 seznámil s trubačem Františkem Josefem Hejnou. Ten mu byl oporou roku 1778, kdy mu v Paříži zemřela matka. V Hejnově nakladatelství v Rue de Seine Fauburg St Germain vydal Mozart poprvé některé své skladby. Z dalších českých skladatelů rozptýlených po Evropě obdivoval Mozart zejména Jiřího Antonína Bendu (melodramy) a Františka Xavera Richtra (mše). Pro Jana Václa Sticha-Punto komponoval 1778 v Paříži Koncertantní symfonii KV 297b.

Českými hudebníky byl Mozart pochopitelně obklopen též ve Vídni. S Janem Křtitelem Vaňhalem hrával v kvartetu (spolu s Josephem Haydnem a Carlem Dittersem von Dittersdorf). Pavel Vranický byl Mozartovým spolubratrem v zednářské lóži. Leopold Koželuh byl považován za Mozartova vídeňského rivala. Srdečné přátelství udržoval až do smrti s Benediktem Žákem (Schack), rodákem z Mirotic. Žák byl prvním představitelem Tamina v Kouzelné flétně.

Autorem prvního životopisu Mozartova je český filosof a hudební spisovatel František Xaver Němeček (Franz Xaver Niemetschek), který se rovněž přátelsky stýkal se skladatelem a jeho rodinou: Leben des k. k. Kapellmeisters Wolfgang Gottlieb Mozart nach Originalquellen beschreiben (Prag 1798), 2. vyd. Lebensbeschreibung des k. k. Kapellmeisters Wolfgang Amadeus Mozart (Prag 1808).


Literatura

I. Lexika

MGG2.

New Grove2.

 

II. Monografie

Černý, Jaromír et al.: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 11983, 21989).

Sehnal, Jiří – Vysloužil, Jiří: Dějiny hudby na Moravě (Brno 2001, s. 56, 109, 104–115).

Smolka, Jaroslav et al.: Dějiny hudby (Praha 2001).

Erhartová, Olga: Mozart a Brno (Brno 2005).

Šišková, Ingeborg: Dějiny hudby IV. Klasicismus (Praha 2012).

 

III. Sborníky

Mozartův Don Giovanni v Praze (Divadelní ústav, Praha 1987).

Mozarts Opern für Prag (Divadelní ústav, Praha 1991).

Svatošová, Hana (ed.): Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–1800. Publikace k výstavě Clam-Gallasův palác 21. listopadu – 28. ledna 2007 (Praha 2006).

 

IV. Ostatní

Procházka, Rudolph: Mozart in Prag (Praha 1892).

Nettl, Paul: Mozart v Čechách (Praha 1939).

Volek, Tomislav: Über den Ursprung von Mozarts Oper „La clemenza di Tito“ (In: Mozart-Jahrbuch 1959, Salzburg 1960, s. 274–286).

Volek, Tomislav: Die erste Aufführung der „Zauberflöte“ in tschechischer Sprache (In: Mozart-Jahrbuch 1967, Salzburg 1968, s. 387–391).

Volek, Tomislav: Mozart a Praha (Praha 1973).

Sehnal, Jiří: Einige Mozartiana aus Mähren (In: Mozart-Jahrbuch 1980–1983, s. 118–121).

Trojan, Jan: Neznámý Mozart v Brně? aneb O svůdnictví nálezů (Opus musicum 14, 1982, č. 5, s. 141–142).

Hilmera, Jiří: Divadlo, kde měl premiéru Don Giovanni (In: Mozartův Don Giovanni v Praze, Praha 1987, s. 11–20).

Koubská, Vlasta: Výběrový soupis inscenací Dona Giovanniho, uváděných na jevištích pražských divadel (In: Mozartův Don Giovanni v Praze, Praha 1987, s. 161–185).

Ptáčková, Věra: Scénografie Mozartova Dona Giovanniho v Praze (In: Mozartův Don Giovanni v Praze, Praha 1987, s. 93–160).

Volek, Tomislav: Význam pražské operní tradice pro vznik Mozartovy opery Don Giovanni (In: Mozartův Don Giovanni v Praze, Praha 1987, s. 21–92).

Mikanová, Eva: Neznámá mozartovská bohemica (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 4, s. 181–185).

Tyson, Allan: The 1786 Prague Version of Mozart’s „Le nozze di Figaro“ (Music and Letters 69, 1988, s. 321–333).

Hilmera, Jiří: Das Theater, wo Don Giovanni und Titus uraufgeführt wurden (In: Mozarts Opern für Prag, Praha 1991, s. 11–20).

Ptáčková, Věra: Die Szenographie des Don Giovanni und Titus in den Theatern Prags (In: Mozarts Opern für Prag, Praha 1991, s. 101–174).

Schuler, Manfred: Zeitgenössische Prager Abschriften von Werken Mozarts (Hudební věda 23, 1991, s. 291–298).

Volek, Tomislav: Význam Prahy v Mozartově itineráři (Hudební věda 28, 1991, č. 4, s. 288–291).

Volek, Tomislav: Význam pražské operní tradice pro vznik Dona Giovanniho a Tita (In: Mozartovy opery pro Prahu, Praha 1991, s. 22–89). Die Bedeutung der Prager Operntradition für das Entstehen des Don Giovanni und Titus (In: Mozarts Opern für Prag, Praha 1991, s. 21–100).

Volek, Tomislav – Bittner, Ivan: Mozartovské stopy v českých a moravských archivech (Praha 1991). The Mozartiana of Czech and Moravian Archives (Praha 1991).

Volek, Tomislav: Josefina Dušková a Salcburk (Hudební věda 31, 1994, č. 2, s. 123–134).

Angemüller, Rudolph: Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin (Bad Honnef 1995).

Trojan, Jan: O Mozartovi na čtyřech řádcích (Zprávy Vlastivědného musea v Olomouci č. 274, 1997, s. 47–52).

Volek, Tomislav: Mozartovy italské opery v nastudování Giovanni Gordigianiho (Hudební věda 38, 2001, č. 3–4, s. 439–444).

Jonášová, Milada: Die Abschrift der Idomeneo-Partitur in der Sammlung des Strahov-Kloster zu Prag (In: Mozart-Studien 14, Tutzing 2005, s. 189–224).

Jonášová, Milada: Neznámý pražský opis partitury Dona Giovanniho ve sbírce hudebnin premonstrátského kláštera na Strahově (Hudební věda 42, 2005, č. 4–5, s. 301–330).

Volek, Tomislav: Josepha Duschek und Salzburg. Zur Arie „Ah, lo previdi“ KV 272 und ihrem Kontext (In: Mozart-Studien 14, Tutzing 2005, s. 85–100).

Jonášová, Milada: Eine unbekannte Prager Abschrift der Don Giovanni-Partitur in der Musikaliensammlung des Strahover Prämonstratenser-Klosters (In: Mozart-Studien 15, Tutzing 2006, s. 277–312).

Jonášová, Milada: Mozart a Praha (In: Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–1800, Praha 2006, s. 93–102).

Niubò, Marc: Italská opera v Praze a Wolfgang Amadeus Mozart (In: Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–1800, Praha 2006, s. 112–121).

Jonášová, Milada: Mozarts La finta giardiniera 1796 in Prag und ein unbekanntes Fragment zur italienischen Version der Oper (In: Mozart-Jahrbuch 2005, Bärenreiter 2006, s. 3–53).

Niubò, Marc: Moji Pražané mě uctívají. Mozartův kult v Praze 1. pol. 19. století a Mozartův památník (Praha 2006).

Pečman, Rudolf: Mozart a Morava. První doteky génia s našimi zeměmi – Mozart 

und Mähren. Erste Kontakte des Genies mit den böhmischen Ländern (Časopis Matice moravské 125, 2006, č. 1, s. 77–94).

Vysloužil, Jiří: Don Giovanni. Jak se v Praze a jinde zacházelo s Mozartovou operou (Opus musicum 38, 2006, č. 5, s. 12–16).

Volek, Tomislav: What did Prague mean for Mozart? (Czech Music 2006, č. 2, s. 33–40).

Jonášová, Milada: „Mozart selbst schenkte ihm seinen Beifall“. Der Prager Kontrabassist und Musikalienverleger Anton Grams, sein Salzburger Gesuch und die Wiener Verlassen schaftabhandlung (Mozart-Studien 21, Tutzing 2012, s. 337–368).

 

Pavel Sýkora

Datum poslední změny: 16.8.2014