Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Voříšek, Jan Václav HugoTisk

(Woržischek)

Charakteristika: Skladatel, klavírista a varhaník

Datum narození/zahájení aktivity:11.5.1791
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.11.1825
Text
DíloLiteratura

Voříšek, Jan Václav Hugo (psán též Worzischek), skladatel, klavírista a varhaník, narozen 11. 5. 1791, Vamberk, zemřel 19. 11. 1825, Vídeň.

Voříšek pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec Václav František, rodák z nedalekého Týniště nad Orlicí, byl rektorem ve Vamberku. Hudební nadání otce zdědil i syn Jan Václav. Jak bylo tehdy tradičním zvykem, změnil si později jméno na Jan Hugo, pod nímž jej zná i umělecký svět. Voříškova hudebnost se projevila již v útlém věku. Jako tříleté dítě sedával s otcem u klavíru a byl jím také vyučován hře na varhany. Rychle se také naučil hrát (prý) tajně u učitelského pomocníka na housle. Otec mu sice dával základy klavírní a varhanní hry, avšak malý Voříšek tíhl více k houslím. Už jako sedmiletý byl ve hře na varhany natolik zručný, že mohl zaskočit za svého nemocného příbuzného Suchánka v Golčově Jeníkově.

V jinošském věku odešel do Prahy, kde se 18. 10. 1802 zapsal do malostranské normálky. V téže budově v Karmelitské ulici absolvoval i gymnázium. Zpočátku našel v Praze podporu u hraběnky Roziny Kolovratové-Liebstejnské, která jej znala z Rychnova nad Kněžnou, avšak ta roku 1803 zemřela a Voříšek zůstal odkázán především sám na sebe. Pobyt v Praze měl pro jeho umělecký vývoj velký význam. Dostalo se mu zde poprvé možnosti soustavně studovat hudbu prakticky i teoreticky. Denně hrával při ranních bohoslužbách na varhany. Učitelem se v pozdějších letech jeho pražského pobytu (patrně až po roce 1805) stal Václav Jan Tomášek. Voříška učil harmonii, částečně kontrapunkt a pravděpodobně i hru na klavír. Tomášek sám svými eklogami, dithyramby a rapsodiemi ukazoval svému žákovi cestu a Voříšek také po ní po většinu svého života šel. Na jeho doporučení se Voříšek stal učitelem klavíru v rodině Lobkoviců a vyučoval v Lobkovickém paláci pod Petřínem.

Roku 1810, kdy absolvoval malostranské gymnázium, přišel na filozofickou fakultu Karlovy univerzity studovat práva (1810–13). Už z této doby patrně pochází jeho pozdější nemoc. V roce 1813 se v Praze seznámil s profesorem statistiky a právníkem Janem Nepomukem Ziziem a ještě téhož roku odešel na jeho naléhání do Vídně dále studovat práva. Tam se mu otevřely nové obzory: seznámil se s umělci, kteří byli tehdy ve Vídni v módě, jako Ignaz Moscheles, Giacomo Meyerbeer a hlavně Johann Nepomuk Hummel, jehož žákem se stal. Ten si oblíbil Voříška natolik, že mu po odchodu z Vídně (1816) předal všechny své žáky.

Pro poznání Voříškovy umělecké osobnosti je nadmíru příznačné, že největší vzor, který hledal a našel pro sebe ve Vídni, byl Ludwig van Beethoven.

Voříška s Beethovenem seznámil profesor Zizius, který zval do svého vídeňského bytu literární i hudební společnost. Snad již na konci roku 1813 nebo začátkem 1814 navštívil Voříšek Beethovena a ukázal mu svoje skladby. Jednalo se o některé z 12 rapsodií op. 1 pro klavír (tiskem vyšly až v roce 1818). Beethoven se o nich později vyjádřil Tomáškovi s uznáním.

Další významnou kapitolou Voříškova života bylo jeho účinkování coby klavíristy na historických koncertech (Historische Hauskonzerte se pořádaly bez přerušení v letech 1816–40) v domě rodáka z Holešova na Moravě, hudebního historika a dvorního rady Raphaela Georga Kiesewettera. Voříšek zde účinkoval patrně už od roku 1816, avšak první doložená zpráva uvádí datum 25. 12. 1817. Kiesewetter byl první, kdo ve Vídni prováděl skladby starých mistrů 16.–17. století (Palestina, Marcello, Caldara, Bach, Händel a další). Voříšek zde převzal po Franzi Xaverovi Gebauerovi v roce 1819 čestné místo kapelníka, které zastával tak dobře, že byl po své smrti (1825) želen jako nenahraditelný. Na těchto koncertech ohromoval především jako znamenitý hráč generálbasu.

Voříšek navštěvoval a pravidelně účinkoval také na domácích koncertech (Musikalische Übungen) advokáta Ignaze Sonnleithnera. Tato „hudební cvičení“, pořádaná v letech 1815–24 pravidelně v zimních měsících, patřila k nejvýznamnějším soukromým koncertům ve Vídni. Voříšek zde nejčastěji vystupoval jako klavírista, ale také coby violista a houslista. Byla-li na programu některá z jeho skladeb, většinou si ji interpretoval sám. Prováděny byly i jeho písně, sbory, houslové skladby apod.

K dalším vídeňským aktivitám patřila účast na koncertech Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde, založená 1812). Již na prvním jejím koncertě 3. 12. 1815 vystoupil Voříšek jako klavírista. Později (1818) se stal druhým dirigentem orchestru, následujícího roku prvním dirigentem. Díky častému účinkování na těchto hudebních produkcích i jiných koncertech byl kolem roku 1822 Voříšek považován za vůbec nejlepšího klavíristu ve Vídni.

V roce 1818 se marně ucházel o místo dvorního varhaníka a tento nezdar jej patrně přivedl k tomu, že roku 1822 dokončil studium práv. Hned na to, v květnu, nastoupil na místo konceptního praktikanta u Dvorní válečné rady. Když na sklonku roku 1822 zemřel druhý varhaník Johann Baptista Henneberg, byl Voříšek 10. 1. 1823 jmenován na jeho místo. Praktikantské místo opustil. První varhaník Václav Růžička v červnu záhy také zemřel, a proto od roku 1824 Voříšek nastoupil na jeho místo.

Bohužel se už tehdy silně projevovaly známky tuberkulózy. Marně se léčil v Karlových Varech i Štýrském Hradci. Před smrtí ještě navštívil svůj rodný kraj a krátce pobýval u svého staršího bratra Josefa Františka v Českých Petrovicích. Pochován byl na vídeňském währingském hřbitově, který byl roku 1925 proměněn na park Franze Schuberta. Voříškův hrob byl tehdy srovnán se zemí.


Dílo

Dílo hudební (výběr)


Komorní skladby

Rondo über den beliebten Bolero E dur, op. 2, violoncello nebo housle a klavír, 1818;

Sonata G dur, op. 5, housle a klavír, 1819;

Rondo A dur, op. 8, housle nebo violoncello a klavír, 1819;

Variations d moll, op. 9, violoncello a klavír, 1820;

Rondo A dur, op. 11, smyčcové kvarteto, 1822.

Skladby pro sólový klavír

[12] Deutsche Tänze, 1813;

Leichenfeier auf den Tod des Generals Moreau, 1813;

Impromptu B dur, 1817;

12 rapsodií, op. 1, 1813–18;

Stammbuchblatt A dur, 1817;

Fantasie in C, op. 12, 1817;

Le désir, op. 3, 1819;

Le plaisir, op. 4, 1819;

[6] Impromptus, op. 7 pour le pianoforte, 1820;

Téma s variacemi B dur, op. 19, 1822;

[3] Deutsche Tänze, 1823;

3 Etudes, 1823;

2 rondeaux mignons G dur a C dur, op. 18, 1824;

Eclogue C dur, 1824;

Impromptu F dur, 1824;

Variace na Diabelliho téma, 1824;

Sonata b moll, op. 20, 1824.

Písně

Nevinnost, text Václav Hanka, 1813;

3 Lieder, op. 10 – l. Die Abschiedsträne, 2. Das arme Röschen, 3. Eintrit ins Jünglingsalter, 1815;

Liebe, op. 15, C. Müchler, 1815;

3 Gedichte, op. 21 – 1. An Sie, 2. Der Frühlingsregen, 3. Das Täubchen, 1815;

In Träume, text L. Schneider, 1815;

Maus und Mädchen, 1815;

Advocaten-Liebeswerbung, 1815;

Ferne Liebe, 1815(?);

So lebt den Wohl, 1817;

6 arietti, text Pietro Metastasio, 1817;

Die Freundschaft, A. J. Schmid, 1820.

Sbory

Gefühle des Dankes, 1812;

Gott im Frühling, op. 13, 1817;

Missa in B (Missa solemnis), 1824–25;

Benedictus es (graduale), 1824;

Mentis oppressae (ofertorium), 1824;

Secundiz-Cantate, 1824;

Quoniam iniquitatem cognosco (ofertorium), 1825;

Duet, op. 26, 1825.

Orchestrální skladby

Introduction et rondeau brillant D dur, op. 22, klavír a orchestr, 1817;

Variations brillantes C dur na francouzskou píseň La Sentinelle, op. 6, klavír a orchestr 1818; také verze pro 2 klavíry, 1820 a pro klavír a smyčcové kvarteto, 1824;

Variations di bravura B dur, op. 14, klavír a orchestr, 1820;

Grand rondeau concertant D dur, op. 25, klavír, housle, violoncello a orchestr, 1820;

Rondo espagnol d moll, op. 17, klavír a orchestr, 1822;

Symfonie D dur, op. 24, 1823.

Literatura

Allgemeine deutsche Biographie, sv. 34 (Leipzig 1892).

Hůlka, Karel: Jan Hugo Voříšek (Cyril 47, 1921, č. 6–7, 8–9 a 10; 48, 1922, č. 1).

Hnilička, Alois: Profily české hudby z prvé polovice 19. století (Praha 1924).

Helfert, Vladimír: Jan Hugo Voříšek. Předmluva k vydání Impromptus, op. 7 pour le pianoforte (Brno 1934).

Němec, Zdeněk: Vlastní životopis V. J. Tomáška (Praha 1942).

Štědroň, Bohumír: Jan Hugo Voříšek (1791–1825) (Bertramka 3, 1951, č. 6, s. 3–7).

Helfert, Vladimír: Jan Hugo Voříšek. Předmluva k vydání Ronda pro housle a klavír, op. 8 (O české hudbě. Praha 1957).

Loulová, Olga: Pražská léta Jana Václava Voříška (Zprávy Bertramky, 1961, srpen, s. 10–15).

Borková, Alena: Konfrontace Vaňhalova klavírního stylu s klavírním stylem Mozartovým (Hudební věda, 1969, č. 3, s. 312–22).

Pečman, Rudolf: Kriticky o mannheimské škole (Opus musicum, 1971, č. 2).

Czerny, Carl: Vzpomínky z mého života (Praha 1973).

Racek, Jan: Jan Václav (Hugo) Voříšek – Sinfonia Re maggiore. (Praha 1974).

Kyas, Vojtěch: Srovnání lyrických klavírních kusů V. J. Tomáška, J. H. Voříška a F. Schuberta (Časopis moravského muzea 62, 1977, s. 125–130).

Küfhaberová, Božena: Voříšeks wiener Autograph In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity 29, H 15 (Brno 1980, s. 79–83).

Kyas, Vojtěch: K významu přednesových emotivních značek v klavírních skladbách v období 1780–1820 (Časopis moravského muzea 68, Brno 1983, s. 181–189).

Zuckerová, Olga: Jan Václav (Hugo) Voříšek – Composizioni per piano solo (Praha 1984).

Kyas, Vojtěch: Skladatel a pianista J. H. Voříšek v zrcadle dobových kritik (Opus musicum 18, 1986, č. 8, s. 227–239).

Kyas, Vojtěch: Helfertova charakteristika českých představitelů raného hudebního romantismu. In: Vladimír Helfert v českém a evropském kontextu (Brno 1987).

Kyas, Vojtěch: Vztah J. H. Voříška a jeho žáků k tvorbě J. L. Dusíka. K otázce recepce Dusíkových skladeb ve Vídni v letech 1812–1830 (Časopis moravského muzea 73, 1988, s. 209–217).

Zuckerová, Olga: Nové poznatky o J. H. Voříškovi (Hudební věda 25, 1988, č. 3, s. 230–237).

Kyas, Vojtěch: Jan Hugo Voříšek, Franz Schubert a Vídeň jejich doby (Opus musicum 21, 1989, č. 1, s. 5–19).

Kyas, Vojtěch: Co víme o Voříškových chrámových skladbách (Opus musicum 21, 1989, č. 8, s. 225–228).

Berkovec, Jiří: Jan Hugo Voříšek: Missa in B (Hudební věda 27, 1990, č. 2, s. 127–139).

Kyas, Vojtěch: Nové poznatky o Janu Hugovi Voříškovi (Časopis moravského muzea 75, 1990, s. 205–221).

Vlček, Antonín: K otázce rodových vztahů Jana Václava Huga Voříška a k osudům skladeb bratří Voříšků ve východních Čechách (Hudební věda 28, 1991, č. 3, s. 231–41).

Pečman, Rudolf: Sonáta včera a dnes (Brno 1994).

Tomáš Kučera

Datum poslední změny: 1.11.2010