Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Vitouš, AlanTisk


Charakteristika: Hudebník (bubny, perkuse aj.), multižánrový umělec (skladatel, leader, herec)

Datum narození/zahájení aktivity:26.4.1946
Text
Literatura

Vitouš, Alan, hudebník (bubny, perkuse atd.) a multižánrový umělec (skladatel, leader, herec), narozen 26. 4. 1946, Praha.

 

Pochází z hudebnické rodiny, otec Josef byl jazzovým klarinetistou, který jako jeden z prvních hrál v Čechách i na altsaxofon, bratr Miroslav, kontrabasista, získal světové renomé po odchodu do USA. Při studiu klavíru jej otec přivedl ke hře na bicí nástroje, které Alan studoval na pražské konzervatoři u Vladimíra Vlasáka (1960–65). Z náboženských důvodů odmítl nastoupit k vojenské službě a místo ní pracoval v dolech na Kladně (1966–74) a na stavbě metra v Praze (1974–79). K hudebním aktivitám se vrátil až koncem sedmdesátých let, 1980–81 dokončil dálkově studium na konzervatoři.

 

Již od druhého ročníku konzervatoře hrál v souboru Junior trio (s Janem Hammerem ml. a bratrem Miroslavem), které ihned vzbudilo svou úrovní a zaměřením pozornost jazzové kritiky i publika a jeho členové zaujali též zahraniční odborníky. V Junior triu dal podnět k tehdy průkopnickému využívání domácích folklorních hudebních inspirací pro jazzovou skladbu i improvizaci (LP Československý Jazz 1965, Supraphon 1966). Hrával i s jinými jazzově orientovanými formacemi (např. Ladislava Bezubky, Jiřího Jelínka), ale pod vlivem Milana Kymličky se seznamoval také s dobovou avantgardou hudby jazzové (Ornette Coleman a další) i artificiální (Karlheinz Stockhausen apod.).

 

Po návratu do hudebního života, kdy se zprvu věnoval práci na nástrojové technice, se projevoval jako nekonvenční, originální člověk a hudebník. Vystoupil na Slánských jazzových dnech 1979 a záhy začal spolupracovat s Jiřím Stivínem (nejprve stabilně, v duu i jiných formacích, pak od založení vlastního tria příležitostně). Ke spoluhráčům ve Stivínově souboru patřili kontrabasisté Ondřej Soukup (LP Bratislava Jazz Days, Opus 1981) a Aleš Charvát, kytarista Luboš Andršt (LP Capricornus, Panton 1980) a zpěvačka Mirka Křivánková (LP Zrcadlení). V roce 1983 na Slánských jazzových dnech vystoupil se svými „violin da stomaco", perkusivně používanými houslemi.  Roku 1985 založil vlastní soubor Vitouš trio (s Janou Koubkovou a Vojtěchem Havlem, LP Jazz Praha Live, Panton 1986), postavený na zvuku deseti laděných bubínků. Experimentální spolupráci s tenorsaxofonistou Janem Štolbou z let 1987–88 dokumentuje CD Improvisations. Pantonu roku 1989 vydal LP Alan Vitouš Featuring Miroslav Vitouš (vyšlo jako CD  pod názvem Return, FNAC MUSIC Fr 1992). V polistopadové době roku 1990 podnikl s bratrem turné po Evropě a Japonsku (s bratrem občasně spolupracoval i později –  festival Struny podzimu 2003) a podílel se s ním na vzniku knihovny zvuků nástrojů symfonického orchestru: Miroslav Vitous – Symphonic Orchestra Samples.

 

Od jazzového mainstreamu a hard bopu rozšířil Alan Vitouš postupně svou stylovou paletu o free jazz a různé fúze a to zejména díky inspiracím z mimoevropských hudebních kultur. To se projevilo v instrumentáři pestrostí perkusivních nástrojů, v metrorytmickém strukturování ostináty a dalšími minimalistickými postupy, i uplatňováním osobitých patterns s aditivními rytmy. Začal tak překračovat hranice samotného jazzu směrem k některým trendům artificiální hudby. Například v Bratislavě vystoupil 1986 s Veronikou Kopelentovou, Jaroslavem Tůmou, Vojtěchem Havlem a Reném Váchou v cyklu Dotyky a spojenia; kritika oceňovala uvolněnou atmosféru, hravost, psychoterapeutické působení hudby; spolupracoval takto i se skupinou Agon. V různých souborech, ale hlavně ve svých různých pozdějších formacích uplatňoval koncept akustického soundu, v němž se uplatňovaly neobvyklé bicí a perkusivní nástroje.

 

Vitoušovy hudební počiny jsou neseny nástrojovou virtuozitou a improvizační vynalézavostí, ale zejména uplatňovaným pojetím hudby jako improvizované komunikace mezi umělci i umělců a publika. Stylově i žánrově překračují hranice nejen uvnitř hudby, ale i mezi uměleckými druhy. Vitouš často a rád spolupracuje s umělci mimohudebních oborů a překračuje hranice umění. Účastnil se různých muzikoterapeutických projektů (bratislavský televizní film Počuť krajinu, hudební dílna na 2. mezinárodním symposiu o rodinné terapii, spolupráce s indiánským učitelem EMAHO 1996–98, Ozvěny světla s fotografkou Helenou Márovou (Praha 2005) atp. Jako improvizátor je vnímavý ke vkladům svých partnerů ať již z oblasti hudby, nebo tance (Min Tanaka) a zvláště pak divadla (Divadelní studio čisté radosti, Divadlo Vizita, Jaroslav Dušek; s Duškem uskutečnil několik set vystoupení). Mezi zaznamenané patří série dvaceti improvizovaných Vizit, živě vysílaných v devadesátých letech Českým rozhlasem (CD Vizita Další nekonečný svět, BlackPoint music 2002). V letech 1992–94 Vitouš koncertoval a nahrával s francouzským hudebníkem Miquelem Montanarem v rámci projektu Východní vítr (např. CD Vents d´est – Migrations, Auvidis 1993, CD Tenson – s Barre Phillipsem, ADDA 1992, a v duu s Montanarem CD Adventures, NSCD 1151 nord sud), společný projekt s čínskou pěvkyní Song Feng Jün získal 1995 druhou cenu na prestižní hudební soutěži v Šanghaji. Působí jako kmenový člen projektu Slet bubeníků (mimo jiné CD Slet bubeníků – Drumming Brew, Indies 2007), s formací Clarinet Factory spolupracuje od roku 2005 na pořadu Ozvěny z kamene. Pro pražský festival Struny podzimu koncipoval a realizoval náročné týmové programy Má vlast ("multikulturní projekt" uvedený 11. 11. 2002 v Míčovně Pražského hradu, na němž se podíleli Feng-jun Song, pěvkyně Edita Adlerová, houslista Martin Zbrožek, kytarista a zpěvák Oldřich Janota, gambijský bubeník a tanečník PaSait Nyass, bubeník Miloš Vacík) a BACH in 3 D (závěrečný koncert 2005, Dreaming Bach s Mariánem Vargou, Drumming Bach, Demix Bach s DJ eRicm). Spolupracoval či spolupracuje na divadelních projektech Čtyři dohody, Svět Toltéků a Zbrožek company, vytvořil hudby k představením Maska a tvář (Činoherní klub), Prenatálové (divadlo Minor), Král Ubu (Divadlo v Řeznické), Sekec mazec (Dejvické divadlo) atd., podílel se na (dokumentárních) filmech Viktora Polesného, Majky Šandové a Pavla Kouteckého. Pro Janu Ševčíkovou vytvořil hudbu k filmům Jakub (1992), Starověrci (2001), Svěcení jara (2002), Gyumri (2008).

 

Vitouš je výraznou postavou české hudební scény. Jeho originalita je dána životními okolnostmi, stálým úsilím o lidskou i uměleckou nezávislost, působením mimo velká média, tvorbou napříč uměleckými sférami, oblastmi a styly (crossover, fúze), systematickým uplatňováním improvizace (ta u něj jen zčásti vychází z jazzových tradic) a kolektivní tvorby, chápané v širším kulturním kontextu.
Literatura

I. Lexika

EJ.

 

II. Ostatní

Dorůžka, Lubomír, Poledňák, Ivan: Československý jazz. Minulost a přítomnost (Praha 1967).

Dorůžka, Lubomír: Ani Čína, ani džungle (Gramorevue 1987, č. 5, s. 9).

Čečrdle, J.: Povídání s Alanem Vitoušem (Zpravodaj slánského jazzklubu č. 36, s. 61).

Poledňák, Ivan: Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi (Praha 1989, s. 52–57).

Vejvoda, Jiří: Méně může být více (Mladý svět 1985, č. 9).

Dorůžka, Lubomír: Český jazz mezi tanky a klíči 1968–1989 (Praha, Torst 2002).

Vašák, Vašek, Kolář, Petr: Nezapomenutelné příběhy (Praha, XYZ 2006; rozhovory s biografiemi z časopisu Xantypa).

 

Ivan Poledňák

Datum poslední změny: 30.7.2010