Český hudební slovník osob a institucí

Střítecký, Jaroslav

Charakteristika: Muzikolog, estetik, sociolog a historik,

Datum narození/zahájení aktivity: 4.10.1941

Jaroslav Střítecký, muzikolog, estetik, sociolog a historik, narozen 4. 10. 1941, České Meziříčí.


Univerzitní vzdělání ukončil na brněnské univerzitě diplomovými pracemi v oboru historie a hudební věda. Pedagogicky působil stále v Brně, až na hostující profesury na rakouských univerzitách. Do roku 1970 přednášel na katedře filosofie a do roku 1993 na katedře sociologie. Jakožto sociolog pobýval v letech 1993–95 na Institut für Kultursoziologie University Parise Lodrona v Salzburgu. 1994–97 hostoval na Ústavu rakouských dějin Univerzity Leopolda Franzena v Innsbrucku. Habilitoval se roku 1991 v oboru filosofie prací o Diltheyově pojetí dějinnosti a tři roky poté byl jmenován profesorem filosofie. Od roku 1995 působí jako univerzitní profesor na Ústavu hudební vědy.

V centru jeho odborného zájmu stojí modernita. Jako erudovaný historik se zabýval její hospodářsko-politickou podmíněností, vlivem studií u Jaroslava Kudrny, u něhož vykonal aspiranturu, se zaměřil zpočátku na zrod modernity: zejména na její filozofické koncepty: dějinnost u Hegela a racionalitu u Kanta. Historický pohled rozvíjel v analýzách tradice rakouského liberalismu, v návaznosti na svou stáž v Mohuči na Institutu pro evropské dějiny, během níž navštěvoval i frankfurtské přednášky T. W. Adorna, se zabýval i estetickou kritikou modernity. Modernizační schémata a jejich národnostní specifika jej zajímaly jako sociologa. Zvláště cenná je v této souvislosti jeho studie o synchronním a asynchronním typu modernizace, upozorňující na specifický typ tzv. středoevropské moderny, vyvinuté na základě nadřazení estetizace jakožto výsadního modernizačního modelu, vyvěrajícího ze stejného kořene jako nezdařená revoluce v roce 1848 a z nezrealizované stavovské výměny ve společenských elitách. Jako filosof věnoval pozornost tradici rakouského empirismu. V této návaznosti můžeme zmínit jeho muzikologické práce, v nichž analyzoval důvody a projevy rakouského estetického formalismu, který se v 19. stol. rozvíjel argumentačně spojený s hudební teorií (Robert Zimmermann, August Wilhelm Ambros) a konfrontoval jej s následným estetickým myšlením Josefa Durdíka a Otakara Hostinského. Tradici středoevropského formalismu dále sledoval přes českou recepci ruského formalismu až ke strukturalismu.

Zásadním muzikologickým přínosem Stříteckého je překlad a výklad Hanslickova pojednání O hudebním krásnu (1973), v němž zrevidoval jeho bezvýhradné zařazení k formalismu a upozornil na problematické pozůstatky hegelovského idealismu. Hanslickovu kritiku mimetických, výrazových i pragmatických cílů hudební tvorby a recepce vysvětlil v návaznosti na Hanslickův postoj a reflexi napodobovací estetiky Empfindsamkeit a rétorické barokní praxe. Poukázal přitom na Hanslickův paralelní sociologický pohled, v němž se Hanslick snažil čirou estetizaci hudebního díla vyrovnat poukazem na jeho sociální existenci a funkci (viz Hanslickovy Geschichte de Concertswesens in Wien). Pro vydavatelství Supraphon připravil spolu s Jaromírem Hanzalem v roce 1978 k vydání Nejedlého výbor ze studií Umění staré a nové, opatřený rozsáhlým úvodem. Zhodnocení Nejedlého muzikologického přínosu v něm předchází detailní analýza Nejedlého historického školení u Jaroslava Golla a zároveň postižení pozitivistických východisek (v indukčnosti rovněž od Hostinského) současně i s určitými protipozitivistickými postoji ve Sporu o smysl českých dějin, v němž se Nejedlý zastal Masaryka. Pozornosti se dostává taktéž Nejedlého určitému souznění s duchovědnou ideou prožitku a „žitých dějin“, v podobě zájmu o biografické dějepisectví, které může představovat i jistý pokus o vystoupení z Krize estetiky. Dále Střítecký s Hanzalem provádějí čtenáře Nejedlého revizí Hostinského formalismu vztahovou estetikou, odkazující až k Diderotovi. Sociolog Střítecký si pak u Nejedlého všímá také „chybějící zřetel k sociální funkci uměleckého díla“s „převážně koloritním významem společnosti,“ čímž u Nejedlého tematizování společnosti dokládá romantický mýtus. Studie vypovídající o Nejedlého metodologii jsou pak doplněny výběrem kritik, představující Nejedlého hodnotové spektrum.

Stříteckého zájem o středoevropskou modernu se rozvíjel také v s oblasti literární vědy, a sice v germanistických studiích o Handkem, Bernhardovi, Canettim, Hofmannshalovi, v předmluvách a doslovech pro beletrii vydávanou nakladatelstvím Odeon a Mladá fronta. Tady zmiňme zejména jeho studie o Stefanu Zweigovi, Josephu Rothovi, Heinrichu Böllovi a Hermannu Hesse. Stříteckého odborný zájem se neomezuje pouze na germanistiku. Stejně tak je zasvěceným vykladačem francouzského postrukturalismu, jakož i ruského formalismu. Tato dvě témata tvoří vedle německé romantiky a Frankfurtské školy jádro jeho pedagogické činnosti. Z francouzské oblasti zprostředkoval českému čtenáři diskusi o postmodernitě a otázku racionality a komunikativního jednání ve sporu mezi Jürgenem Habermasem a francouzskými poststrukturalisty. Napsal sociologicko – historickou komparaci pojetí sebevraždy u Emila Durkheima a Tomáše Masaryka, přičemž jako jeden z prvních upozornil na Masarykovo prvenství v analýze vztahu krize modernity a sebevraždy. V této souvislosti nepřekvapí jeho velký zájem o dílo Waltera Benjamina, který svůj baudelairovský esej uvedl výrokem o moderně ve znamení sebevraždy.

V rámci esejů o vídeňské moderně a dřívějších studií o souborném uměleckém díle (u Wagnera i Hostinského) věnoval Střítecký pozornost také opeře přelomu století. Zejména pak koncepci Spiel-oper a autorské dvojici Hugo von Hofmannsthal a Richard Strauss. Jeho eseje metodologicky vyvěrají z hermeneutiky (disertace na duchovědnou metodologii u Diltheye) a zejména z psychoanalýzy. Ve svých přednáškách hojně rozvíjí i genderový pohled na podmíněnost určitých motivů spojených s reprezentací ženství: např. pojetí ženy a rodiny u Immanulea Kanta, věčné ženství u Johanna Wolfganga Goetha, pojetí mytologických hrdinek u Ingeborg Bachmann a Christy Wolff.

 


Dílo:

I. Studie

Dějiny a dějinnost. Studie k problému jednoty a jednotlivého u Diltheye a Kanta (Brno 1985, Univerzita J.E.Purkyně).

 

II. Stati ve sbornících

Ke Gervinovu pojetí národa a státu (in: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity [dále jen SPFFBU], 1965, C 12).

Innere Erfahrung und drei Klassen der Aussagen in der Geisteswissenschaften (in: SPFFBU, 1968, B 15).

Intonation as a Problem (in: SPFFBU, 1968, H 3).

W. Diltheye založení vědy duchovní a pozitivismus J. St. Milla (in: SPFFBU, 1973, G 17).

Transcendentalismus a vnitřní historizace poznání (in: SPFFBU, 1974–75, B 21–22).

Eduard Hanslick und die tschechische Musik (in: Colloquium Musicologicum Czech Music, Brno 1974).

Historismus a estetika u Zdeňka Nejedlého (in: Zdeněk Nejedlý, klasik naší vědy a kultury, Praha 1978).

Nejedlý filozof a estetik (in: Tvůrčí odkaz Zdeňka Nejedlého, Brno 1979).

O. Hostinský a formální estetika (in: Pocta Otakaru Hostinskému, Brno 1982, s.83–88).

Rozpad klasické filozofie v pojetí Jiřiny Popelové (in: Jiřina Popelová, filozofka a učitelka filozofie, Brno 1984).

Tvar, proměna, struktura (in: SPFFBU, 1984, H 19–20).

Das Buch als Korsett? Zu Kants Auffassung von Frau und Familie (in: Sociological Microjournal, 1985; česky SPFFBU, 1986, G 30).

Empirizace apriori? K Habermasově teorii komunikativního jednání (in: SPFFBU, 1986, G 32).

Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (in: Průmysl a technika v novodobé české kultuře, sborník symposia v rámci Smetanovských dnů v Plzni ve dnech 14.–16. 3. 1985, Praha 1988, s. 95–105).

Tradice a obrození. Bedřich Smetana (in: Povědomí tradice v novodobé české kultuře. Doba B. Smetany, Praha 1988, s.65–76).

Liberale Motive bei Wilhelm Dilthey (in: Deutschland und Europa in der Neuzeit, Stuttgart 1988).

Pravda snu a iluze skutečnosti (in: Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál, Praha 1990, s.149–159).

Spor o postmodernismus a otázka sociální racionality (in: SPFFBU, 1990, G 33).

Problém české identity(in: Čechy a Evropa v kultuře 19. století, Praha 1993, s. 9–14).

Identitäten, Identifikation, Identifikaten (in: Formen des Nationalen im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorie, München 1994, s. 53–66).

Kultur der Kritik. Musik im Zwiespalt nationaler Bewusstseinsbildung (in: Böhmen im 19. Jahrhundert. Vom Klassizismus zur Moderne, Frankfurt a. M.– Berlin 1995, s. 87–97).

Hätte Thomas Masaryk zum österreichischen Durkheim werden können? (in: Krise und Exodus, Wien 1995, s.135–145; česky Mohl se TGM stát rakouským Durkheimem? (in: Tomáš Garrigue Masaryk a sociologie, Hodonín 1994).

Kultur der Kritik. Musik im Zwiespalt nationaler Bewusstseinbildung (in: Böhmen im 19. Jahrhundert, Frankfurt/Main-Berlin 1995, s. 87–97).

Politische Strukturen und Konflikte in der Tschechischen Republik und in der Slowakei. (in: Krise der Demokratie. Fragilität im Westen - Unwegbarkeiten im Osten, Köln-München-Wien 1995, s. 63–71).

Tschechen in der alten Monarchie (Böhmen, Mähren, Schlesien) (in: Metropole und Provinzen in Altösterreich [1880–1918], Wien 1996, s. 123–142).

Vom Prager/Wiener Formalismus zum Prager Strukturalismus (in: Wege zu einer Wiener Schule der Musiksoziologie, Wien 1996, s. 35–48).

Mitteleuropa und seine Regionen (in: Europa und seine Regionen, Frankfurt a. M. 1996, s. 26–37).

Sozialismus und Nation. Zur Revolutionskritik bei Thomas Garigue Masaryk (in: Nation und Nationalismus in wissenschaftlichen Standardwerken Österreich-Ungarns 1867–1918, Wien 1997, s. 159–175).

Erfahrungswissenschaft heute? (in: Krise der Moderne und Renaissance der Geistenwissenschaften, Wien 1997, s. 30–43).

Wer zuletzt lacht. Tschechen und Deutsche in den böhmischen Ländern (in: Das Bild vom anderen. Identäten, Mentalitäten, Mythen und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regionen, Frankfurt am Main 1998, s. 71–75).

Zentrum und Provinz. Tschechen in der alten Monarchie (in: Prof. Fukač. Festschrift. Hradec Králové 1998).

Hugo von Hofmannsthal a kritika jazyka (in: Dramatika viedenskej moderny, Praha–Bratislava 1999, s.33–50).

Zur Kulturtypologie Mitteleuropas (in: Literatur als Text der Kultur, Wien 1999).

Brno - die tschechoslowakische Haupstadt der Moderne? (in: The Cross Roads of European Culture, Brno 1999. s. 97–108).

Images (in: Multikulturalität und Multiethzinität, Wien 1999, s. 185–192).

Thomas Bernhard a Peter Handke (in: SPFFBU, 1999, V 2, s. 85–99).

Krize moderního člověka (in: Cesta a odkaz T. G. Masaryka, Praha 2002).

Das kollektive Gedächtnis oder die kollektive Selbstverdrängung? Zu den nationalen Identitätsmustern nach 1989 (in: Umbruch im östlichen Europa. Die nationale Wende und das kollektive Gedächtnis, Studien Verlag Innsbruck 2004, s. 81–93).

Karel Krejčí: Čech, co všude bratry má, Velevrchlický a Schopenhauer (in: Karel Krejčí a evropské myšlení, Brno 2006, str.49–54).

Libussa und Brandenburger (in: Schauplatz Kulur – Zentraleuropa. Trasdisziplinäre Annäherungen, Studie Verlag Wien 2006, s. 427–434).


III. Články v časopisech

Historismus a historično (Filosofický časopis, 1969).

Úděl proměny a tvář sebeklamu (Host do domu, 1969).

Strukturální proměna veřejnosti (Index 1969, č. 3–4).

Velcí a malí (Opus musicum, 1971).

Kryštof Harant z Polžic a jeho doba (Opus musicum, 1974).

Otakar Hostinský a formální estetika (Opus musicum 1980).

Hostinský dnes (Hudební rozhledy, 1982).

Východiska Durkheimovy sociologie (Sociologický časopis, 1984).

Tradice a obrození. Bedřich Smetana. (Opus musicum 1984).

Proměny a konstanty Habermasovy sociologické teorie (Sociológia, 1986).

Die tschechische nationale Wiedergeburt (Bohemia, 1990).

Problém české identity (Přítomnost 1990).

Příroda redukovaná a neredukovaná (Universitas, Brno 1990, č. 5 a č. 6).

Čechoslovakismus dnes: co si pamatujeme a co jsme zapomněli (Slovenské pohlady, 1991).

Goethova prkna (Slovenské pohlady, 1991, č. 10).

Text světa a svět textu. Diltheyův strukturalismus dnes (Filosofický časopis, 1992).

Form und Sinn: Zur Vorgeschichte des Prager Formalismus und Strukturalismus (Bohemia, 1992, s. 88–100).

Diltheyův strukturalismus dnes. (Filosofický časopis, 1992, s. 1–10).

Démon nacionalismu (Slovenské pohlady 1992, č. 3).

Kantovské motivy v debatě o postmoderně ( Filozofický časopis, 1992).

Zde a nyní. H. Broch dnes (Světová literatura 6, 1993).

Die tschechische Soziologie der Nachkriegszeit (Sociologie Internationalis 32, 1994, s. 207–225).

The Czech Question a Century Later (Czechoslovak Sociological Review, Special Issue, 1995, s. 59–73).

Když Rudi Dutschke osvobozoval proletariát a ten už se vozil v autech (Bariéry, 2002, č. 6).

Jirásek věčně živý (HOST, 2004, č. 7).

K lidu blíž, s lidem výš (HOST, 2004, č. 8).

Habonostalgie (Revue pro média FSS MU, 2004, č. 7).

Chybí zde veřejnost soukromých osob (Revue pro média FSS MU, 2004, č. 7, s. 13–19).

Nostalgická recenze (kniha J.Habermasse) (Host - Revue pro média, 2004, č. 7).

Krajina mého srdce (Veronica, 2004, XVIII, s. 18).

Naše panství nabylo groteskní podoby (Literární noviny, 2005, č. 43).

Demos, kratos, gratis, grave: Demogracie? (Literární noviny, 2005, č. 48).

Romantická láska a její čas (Rozrazil, 2006, č. 5, s. 45–65).

Jsou romantici depresivní? (Rozrazil, 2007, č.1, s. 61).

Úděl proměny a tvář sebeklamu II (Literární noviny, 2008, č. 23).

Dál už je jenom Angelika (kulatý stů lna téma Cyrano) (spoluautor Jiří Kudrnáč, Jan Krása, František Schildberger, Rozrazil, 2008, č.4, s. 4 –11).

Jak pohladit národ (kulatý stůl na téma nacionalismus) (spoluautor Jaroslav Šabata, Zdenek Plachý, Petr Váša, Daniel Landa, Rozrazil, 2010, č. 35).


IV. Edice

Zděnek Nejedlý: Umění staré a nové (spoluautor Josef Hanzal), Praha 1978.


V. Překlady

Eduard Hanslick (O hudebním krásnu, Praha 1973).

Spolupráce s Eliškou Melville na překladu Patočkova Přirozeného světa jako filozofického problému (Die natürliche Welt als philosophisches Problem, Stuttgart 1990).


VI. Předmluvy a doslovy

Proč Albisser střílel (in: A. Muschg: Albisserův důvod, Praha 1978).

Prameny naděje (in: Walter Benjamin: Dílo a jeho zdroj, Praha 1979).

Smrt krásného zdání (in: Alfred Andersch: Bouře v Ardenách, Praha 1979).

Moralista Erich Kästner (in: Erich Kästner: Příběhy z dětství i z dospělosti, Praha 1979).

Člověk a válka (in: Erich Maria Remarque: Čas žít, čas umírat, Praha 1980).

Znovuobjevování řeči I (in: Peter Handke: Nežádané neštěstí, Praha 1980).

Cizinec v čase (in: Alfred Andersch: Efraim, Praha 1983).

Touha po pochopení a vyjádření konce jednoho světa (in: Stefan Zweig: Netrpělivost srdce, Praha 1984).

Rozhodnutí k životu (in: Thomas Bernhard: Dech, Praha 1984).

Objektivita bezdomoví (in: Joseph Roth: Pochod Radeckého, Praha 1986).

Vědomí dospělosti (in: Helga Schützová: Julie aneb výchova ke sborovému zpěvu, Praha 1986).

Rozum světa a svět rozumu (in: Christa Wolf: Kassandra, Praha 1987).

Soucit i hněv v díle Heinricha Bölla (in: Heinrich Böll: Ztracená čest Kateřiny Blumové, Praha 1987).

Mc Luhan po pětadvaceti letech (in: Marshall Mc Luhan: Jak rozumět médiím, Praha 1991).

Oscar redivivus (in: Günter Grass: Plechový bubínek, Praha 1992).

Böllův poslední román (in: Heinrich Böll: Ženy v krajině s řekou, Praha 1994).

Svědectví prožitého času (in: Klaus Mann: Bod obratu: Zpráva o jednom životě, Praha 1997).

Svět Thomase Bernarda (in: Thomas Bernhard: Obrys jednoho života, Praha 1997).

Zweigův román o nepravé vzpouře (in: Stefan Zweig: Opojení z proměny, Praha 1998).

Studie k dílu Hermanna Hesse (In: Hermann Hesse: Souborné dílo, sv. V.– IX., Praha 2000–02).

Znovuobjevování řeči II (in: Peter Handke: Zvláštní žena, Praha 2000).


VII. Studie v divadelních programech

Nedivadlo, nepróza a barok (in: Thomas Bernhard: Před penzí, Praha , Národní divadlo, 2000).

Příběh básníka (in: Hugo von Hofmannsthal: Kristinčin návrat, Praha, Národní divadlo, 2000).

Kristinčin návrat (in: Hugo von Hofmannsthal: Kristinčin návrat, Praha, Národní divadlo, 2000).

Příběh rodinný(in: Hugo von Hofmannsthal: Kristinčin návrat, Praha, Národní divadlo, 2000).


VIII. Překlady, předmluvy Jaroslava Putíka publikované pod jménem Jaroslav Střítecký

Wolf, Christa: Kassandra (spoluautor Františka Faktorová, Praha 1987).

Wolf, Christa: Návraty ke Cristě T. (spoluautor Františka Faktorová, Praha 1977).
Wolf, Christa: Vzory dětství (spoluautor Františka Faktorová, Praha 1981).

 

Kristýna Celhofferová


Datum poslední změny: 8.4.2011