Český hudební slovník osob a institucí

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Charakteristika: hudebně vzdělávací a vědecká instituce

Datum narození/zahájení aktivity: 0.0.1886

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, hudebně vzdělávací a vědecká instituce, zahájení činnosti 1886 (německá větev; 1902 – K. k. musikwissenschaftliche Handbibliothek, 1913 – K. k. musikwissenschaftliches Institut, 1919 – Musikwissenschaftliches Institut), resp. 1906 (česká větev; 1918 – Příruční knihovna pro hudební vědu, 1919 – Seminář pro hudební vědu, 1922 – Kabinet a seminář pro hudební vědu, 1937 – Ústav pro hudební vědu, 1952 – Katedra hudební vědy, 1971 – Katedra hudební, divadelní a filmové vědy, 1988 – Katedra hudební, divadelní a filmové vědy a estetiky, 1990 – Ústav hudební vědy), ukončení činnosti 8. května, resp. 18. října 1945 (německá větev).

Dějiny hudební vědy jako moderní vědecké disciplíny pěstované na Univerzitě Karlově zřetelně odrážejí složitost politického a národnostního vývoje, jakým procházely české země v poslední třetině 19. a první polovině 20. století. Až do května 1945 na Univerzitě Karlově paralelně působila dvě muzikologická pracoviště – německé a české (toto s výjimkou válečných let, kdy byly české vysoké školy uzavřeny), po roce 1945 jazykově německá muzikologie z pražského univerzitního prostředí mizí.

 

A. Německojazyčná muzikologie na Univerzitě Karlově 

B. Českojazyčná muzikologie na Univerzitě Karlově 

 

A. Německojazyčná muzikologie na Univerzitě Karlově 

Počátkům pražské univerzitní muzikologie předcházela přednášková činnost v oboru estetiky. Prvním profesorem hudební vědy se stal roku 1869 August Wilhelm Ambros (1816–76), který zde působil od zimního semestru akademického roku 1869/1870 do zimního semestru 1871/1872. V pěti semestrech, jež na pražské univerzitě strávil, se věnoval dějinám hudby od středověku do současnosti a nauce o hudebních formách.

Po Ambrosově odchodu do Vídně roku 1872 soustavná výuka v oboru hudební věda na čas ustala. V letech 1879–84 ji přednáškami z hudební psychologie částečně saturoval Friedrich Carl Stumpf (1848–1936), který proslul svými psychoakustickými výzkumy, na pražské univerzitě ovšem působil jako profesor filozofického semináře. Od zimního semestru 1877/78 zahájil své přednášky Otakar Hostinský (1847-1910), jenž vedle estetických přednášek vypisoval i témata z dějin hudby (v němčině i češtině). Kromě toho zde od roku 1879 působil na pozici lektora hudebněteoretických předmětů skladatel, teoretik a pedagog František Zdeněk Skuherský (1830–92).

Roku 1882 byla tehdejší Karlo-Ferdinanova univerzita rozdělena na dvě samostatné jazykové větve – českou a německou, přičemž obor hudební věda získala větev německá. V roce 1886 se výuky ujal Guido Adler (1855–1941), zprvu jako mimořádný, od letního semestru 1893 pak jako řádný profesor. V Praze setrval do roku 1898, kdy odešel na vídeňskou univerzitu, aby převzal profesorské místo uprázdněné penzionováním Eduarda Hanslicka (1825–1904). Počínaje letním semestrem akademického roku 1885/1886 začal Adler přednáškovou činnost zaměřenou na dějiny hudby, hudební formy a „muzikologická cvičení“ (například imitační kontrapunkt, nauka o menzurální notaci apod.). Kromě Adlera zde ovšem působil i lektor a pozdější univerzitní ředitel hudby Hans Schneider, jenž měl od letního semestru 1884 na starosti nauku o harmonii a sborový zpěv (dosavadní lektor Skuherský po rozdělení roku 1882 přešel na českou větev univerzity), v dalších letech i přednášky z dějin hudby a cvičení v hudebněteoretických předmětech (například přehled dějin německé hudby, hudba 16. století, opera 18. století, německá lidová píseň, kontrapunkt atd.). S nárůstem Adlerovy přednáškové činnosti se Schneider vrátil zpět pouze k hudebněteoretickým cvičením (harmonie, zpěv), jež vedl až do zimního semestru akademického roku 1926/1927. Výuka všech předmětů probíhala v Karolinu, kde německojazyčná muzikologie sídlila až do letního semestru 1944, kdy se přestěhovala do Lázeňské ulice č. 2 na Malé Straně.

Adlerovým nástupcem byl sokolovský rodák a jeho vídeňský žák Heinrich Rietsch (1860–1927), který se ujal vedení hudebněvědných přednášek od letního semestru 1900 (řádným profesorem jmenován od letního semestru 1906). Rietschovou specializací byla barokní hudba, vídeňští klasikové a hudba 19. století, přednášel ovšem dějiny hudby od antiky po současnost, hudební teorii a estetiku. Odráží se to i v doširoka rozkročeném tematickém zaměření disertačních prací vznikajících pod jeho vedením. Kromě hudebněhistorických témat sahajících od středověku až po 20. století se uplatnila i systematická muzikologie (estetika, folkloristika, organologie). Společně s Rietschem působil v německém hudebněvědném ústavu od letního semestru 1916 jeho žák Paul Nettl (1889–1972), nejprve jako asistent a od roku 1920 coby soukromý docent. Nettl se odborně soustředil zejména na hudební kulturu v českých zemích v 17. a 18. století, ale od zimního semestru 1921/1922 vyučoval též vybrané kapitoly z dějin evropské hudby, metodologické předměty (zejména k hudební historiografii) a vedl collegium musicum. Tři roky (od zimního semestru 1916/1917 do letního semestru 1919) zde na postu soukromého docenta působil také Josef Georg Daninger (1880–1945), který vypisoval jak hudebněteoretické, tak historické nebo estetické přednášky.

Po smrti Heinricha Rietsche zůstala hudebněvědná profesura – navzdory přítomnosti výrazné osobnosti Paula Nettla – tři roky neobsazena až do zimního semestru 1930/1931, kdy se stal ordináriem pražské německé muzikologie Gustav Wilhelm Becking (1894–1945) z univerzity v Erlangen. Žák Philippa Wolfruma (Heidelberg), Johannese Wolfa (Berlín) a Hugo Riemanna (Lipsko) na sebe upozornil především svou prací o hudebním rytmu, zabýval se ovšem i dalšími tématy (hudební historie, folkloristika) a byl též zdatným hudebním editorem. Jeho intenzivní pedagogická činnost s širokým tematickým záběrem zahrnovala hudbu evropskou i mimoevropskou. Některé z jím vedených disertačních prací vycházely tiskem u brněnského nakladatele Rudolfa Rohrera v ediční řadě s názvem Veröffentlichungen des musikwissenschaftlichen Institutes der Deutschen Universität in Prag, kterou Becking založil a vedl. Jsou mezi nimi jak texty věnované evropským a domácím hudebněhistorickým tématům, tak i práce hudebněteoretické nebo folkloristické. Společně s Beckingem působil na pražské německé univerzitě i výše zmiňovaný Paul Nettl, který však roku 1938 vzhledem ke svému židovskému původu emigroval před nebezpečím nacismu do USA. Od prvního trimestru 1940 ho nahradil Beckingův žák Kurt Stangl, který mu asistoval do zimního semestru 1942/1943. Na jeho místo pak nastoupil další Beckingův odchovanec Herbert Schlusche, jenž zastával asistentské místo následující dva roky (od letního semestru 1943 do letního semestru 1945). Post lektora hudebněteoretických předmětů zůstal neobsazen až do letního semestru 1930, kdy na něj nastoupil hudební skladatel Theodor Veidl (1885-1946), jenž setrval až do roku 1945. Beckingova éra na pražské univerzitě bývá tradičně hodnocena optikou jeho příklonu k nacionálně socialistické ideologii, který stvrdilo členství v Národně socialistické německé dělnické straně. Nelze ovšem pominout fakt, že Becking za dobu svého působení na pražské univerzitě přispěl k rozvoji hudební vědy i jejímu renomé doma i za hranicemi. Rozšířil její tematický záběr zejména směrem k mimoevropské hudbě. Ihned po svém příchodu do Prahy otevřel hudebněvědný seminář a o rok později i proseminář, kde se posluchači systematicky připravovali na budoucí vlastní výzkum. Díky tomu výrazně narostl počet obhájených disertací. Založil výše zmiňovanou ediční řadu disertačních prací a výsledky jeho žáků se objevovaly i v dalších edičních projektech (například v ediční řadě Das Erbe deutscher Musik). Beckingův ústav přitahoval i badatele ze zahraničí: na čas tu našel útočiště například etnomuzikolog, hudební teoretik a skladatel polského původu Mieczysław Kolinski (1901–81), který se po nacistickém puči přesunul z Berlína do Prahy, kde se věnoval přepisu terénních nahrávek z afrických a jihoamerických antropologických výzkumů Melvilla Jeana Herskovitse (1895–1963) a Franze Boase (1858–1942). Beckingovu éru – i přes rozporuplnost jeho osobnosti – lze tedy nazvat vrcholným obdobím v dějinách pražské německé muzikologie, které náhle a do jisté míry symbolicky končí Pražským povstáním, kdy byl Becking 8. května 1945 zastřelen. Definitivní tečkou se stal dekret prezidenta Edvarda Beneše ze dne 18. října 1945 nařizující zrušení německé části Karlovy univerzity. Její majetek byl zkonfiskován a předán české větvi. Díky tomu se bohatá a systematicky budovaná knihovna pražské německé muzikologie dochovala až dodnes.

 

B. Českojazyčná muzikologie na Univerzitě Karlově 

Podobně jako v případě německojazyčné muzikologie, tak i české univerzitní větvi předcházela přednášková činnost v oboru estetiky. Jejím výrazným představitelem je Otakar Hostinský (1847–1910), který se habilitoval již roku 1877. V roce 1883 se stal mimořádným profesorem dějin hudby a estetiky, o devět let později pak řádným profesorem. Mimo obecně estetickou a hudebně-estetickou problematiku přednášel přehled dějin hudby a věnoval se i vybraným tématům, jako například antické hudbě, hudbě 19. století (zejména opeře) a české hudbě. Mezi jeho nejvýraznější žáky z hudebněvědné oblasti, kteří se posléze stali zakladateli československé univerzitní muzikologie, patří Zdeněk Nejedlý (1878–1962), Dobroslav Orel (1870–1942) a Vladimír Helfert (1886–1945), v estetice pak Otakar Zich (1879–1934). Lektorát hudebněteoretických předmětů zastával až do letního semestru 1886 výše zmiňovaný František Zdeněk Skuherský, kterého po roční pauze nahradil od zimního semestru 1888/1889 hudební skladatel Karel Stecker (1861–1918) a setrval až do zimního semestru 1914/1915. Ten se vedle tradičních teoretických disciplín (harmonie, kontrapunkt, nauka o hudebních formách) výjimečně věnoval také přednáškám zaměřeným na vybrané hudební druhy (klavírní sonáta, píseň, melodram).

Na půdu vydatně připravenou Otakarem Hostinským nastupuje v letním semestru roku 1906 jako soukromý docent Zdeněk Nejedlý s příznačnou přednáškou Úvod do studia hudební vědy. Nejedlého další přednášková činnost měla široký tematický záběr – sahala od hudby antické až po hudbu současnou (věnoval se české i světové hudbě) a kromě hudební historie vypisoval též hudebněteoretické předměty, byť k tomu měl k dispozici lektora Karla Steckera, jehož pak po pětileté prodlevě nahradil od letního semestru 1920 Josef Bohuslav Foerster (1859–1951). Po smrti Otakara Hostinského též vypomáhal přednáškami z estetiky, než se jich naplno ujal výše zmiňovaný Otakar Zich. Nejedlého kurzy prošla řada významných osobností reprezentujících meziválečnou univerzitní i mimouniverzitní muzikologii a hudební umění (například Emil Axman, Václav Štěpán, Romuald Perlík, Emilán Trolda, Josef Plavec, Václav Smetáček, Ladislav Vachulka atd.), z nichž někteří – jako Josef Hutter (1894–1959), Anna Patzaková (1895–1990) nebo Mirko Očadlík (1904–64) – se později stali jeho nástupci ve vedoucí funkci. Postupnou emancipaci českojazyčné hudební vědy na pražské univerzitě dokládá Nejedlého jmenování mimořádným (od letního semestru 1908) a posléze řádným profesorem hudební vědy (od zimního semestru 1919/1920). Roku 1915 se také muzikologické pracoviště přesunulo z původních prostor v Klementinu do Kaulichova domu, který stával na Karlově náměstí v místech dnešního domu č. p. 285. Zde setrvalo až do letního semestru 1928, kdy se přestěhovalo do vedlejší budovy Filozofické fakulty v Břehové ulici 5 na Starém Městě (na této adrese pak vydrželo až do roku 1982, kdy muselo společně s ostatními pracovišti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy uvolnit místo Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického). Nejedlému v semináři asistoval od zimního semestru 1925/1926 jeho žák Josef Hutter, který se o dva roky později habilitoval prací o starší české notaci a od zimního semestru 1935/1936 se pak stal mimořádným profesorem. Hutter obohatil Nejedlého kurzy o další hudebněhistorická témata, přednášel ovšem také o hudební teorii, paleografii nebo organologii a srovnávací hudební vědě. Vedle toho vedl collegium musicum. Na lektorském místě Josefa Bohuslava Foerstera nahradil od letního semestru 1937 Metod Doležil (1885–1971). V této personální sestavě – s výjimkou Nejedlého, který byl již v exilu – pracoviště zastihlo dne 17. listopadu 1939 uzavření českých vysokých škol.

Poválečná výuka začala bezprostředně po osvobození zkráceným letním semestrem 1945. Během následujících semestrů absolvovali posluchači, jejichž studium přerušila válka. Přijaté disertace odrážejí ještě předválečnou tematickou šíři zahrnující jak hudební historiografii, tak hudební teorii, estetiku, folkloristiku nebo pedagogiku. Zdeněk Nejedlý se ovšem k výuce nevrátil a věnoval se politické kariéře. Tíha výuky tehdy spočívala hlavně na Josefu Hutterovi, který se roku 1947 dočkal řádné profesury se zpětnou platností od roku 1939. Personální složení ústavu posléze posílili přednáškami z dějin hudební estetiky a filozofie soukromý docent Jan Němeček a hudební skladatel Karel Boleslav Jirák, jenž se věnoval hudebněteoretickým předmětům.

Únorový komunistický puč roku 1948 znamenal hluboký zásah do vývoje pražské univerzitní muzikologie. Při následných prověrkách byl z fakulty propuštěn Josef Hutter, vyloučeni byli i někteří studenti (Václav Plocek, Zdeněk Šesták). Vedením ústavu byla pověřena Nejedlého žačka, hudební kritička a publicistka Anna J. Patzaková, která přednášela o české hudbě 19. století a o hudbě sovětské. Kádrové čistky se ovšem nevyhnuly ani jí, když byla roku 1950 zatčena a následujících šest let vězněna; podobný osud stihl i tehdejšího studenta Jiřího Pilku (1930–2018), jenž byl vězněn v souvislosti s vykonstruovaným politickým procesem se skautským hnutím. Na uvolněné pedagogické pozice přišly dvě výrazné osobnosti – Antonín Sychra (1918–69) a Mirko Očadlík, kteří konsolidovali personální situaci ústavu i podobu jeho výuky. Tematická šíře zadávaných prací, známá již od dob Zdeňka Nejedlého, sice zůstala, ovšem na části z nich se odráží dobová politická rétorika (například Miroslav Karel Černý: Zásady vědeckosti a stranickosti v pojetí hudebně výchovné práce. Příspěvek k problematice hudební výchovy; Ljuba Makovická: Sovietská masová pieseň-najpokrokovejší hudobný žáner, 1950; Lubomír Fendrych: Ohlas usnesení UV VKS/b a projevu soudruha Ždanova v naší hudbě. Česká masová píseň, 1952; Štěpán Koníček: K otázkám realistické reprodukce kriticko-estetické statě, 1952).

Po dvouletém období, kdy ústav řídil Antonín Sychra, se v roce 1952 ujal vedení (nyní Katedry dějin hudby) Mirko Očadlík. Jeho asistenty byli František Mužík (1922–98) a Růžena Steiningerová, později Mužíková (1926–2011), hudebněteoretické předměty zajišťoval hudební skladatel Boleslav Vomáčka (1887–1965). Očadlík byl velmi schopným pedagogem a organizátorem. Zavedl do výuky přehrávky skladeb z dlouhohrajících desek a magnetofonových pásů a tím seznamoval univerzitní posluchače s hudbou, již by jinak nemohli poznat, neboť se na československých koncertních a operních pódiích neuváděla. Roku 1956 založil ústavní vědecký sborník s názvem Miscellanea musicologica, v němž vycházely jak původní studie pracovníků ústavu, tak i zkrácené verze diplomových prací, případně jejich seznamy s abstrakty. U vědomí neexistence akademického muzikologického ústavu se mu roku 1959 podařilo založit fakultní Ústav pro dějiny české hudby, v němž se vědecky uplatnili nadějní absolventi oboru (Jaroslav Bužga, Jan Kouba, Eva Mikanová a Tomislav Volek) a jejž vedl až do své smrti. Roku 1965 byl pak Ústav pro dějiny české hudby zrušen a jeho pracovníci převedeni do nově vzniklého Ústavu pro hudební vědu Československé akademie věd.

Pozici vedoucího katedry, uvolněnou po Očadlíkově odchodu do čela Ústavu pro dějiny české hudby, zaujal roku 1959 jeho někdejší asistent František Mužík, který v ní setrval až do svého penzionování roku 1987. Mužík se vědecky profiloval jako medievista se zaměřením na hudební paleografii a hymnologii a k výzkumu starší české hudby postupně orientoval i celý tehdejší ústav včetně jeho vědecké tribuny Miscellanea musicologica, jež se posunula na kvalitativně vyšší úroveň po formální i obsahové stránce, byť za cenu ztráty periodicity. Z Mužíkových absolventů rozšířili řady pedagogů Jiří Tichota (1937) se specializací na prameny loutnové hudby v Čechách a Jaromír Černý (1939–2012), který se věnoval zejména středověkému vícehlasu v českých zemích. Vedle nich tu v roli odborných asistentů působili též František Hrabal (1930–2003), Ivan Vojtěch (1928) a Jarmila Gabrielová (1948) se specializací na novější hudbu. Výuku hudebněteoretických předmětů zajišťovali hudební skladatelé Petr Eben (1929–2007), Vladimír Sommer (1921–97) a Eduard Douša (1951). Rozporuplnou postavou ústavu byla Růžena Mužíková, po odchodu svého muže pověřená vedením katedry, jež se vedle vědecké a pedagogické aktivity věnovala především politické činnosti v roli dlouholeté předsedkyně fakultního výboru Komunistické strany Československa a proděkanky pro ideologickou činnost (1986–89). Počet kmenových pracovníků rozšiřoval velký počet externistů z řad pracovníků jiných kateder (estetik Miloš Jůzl) i odborníků z akademické či muzejní sféry (Jiří Bajer, Josef Bek, Ivan Poledňák, Milan Poštolka). Přes všechna negativa spojená s obdobím šedesátých let a následnou normalizací se pražské muzikologické katedře podařilo vychovat řadu kvalitních absolventů, již našli uplatnění v akademických či dokumentačních institucích (muzea, archivy, knihovny), případně v hudební publicistice (rozhlas, televize, noviny a časopisy).

Po dvouletém období vedení Růženy Mužíkové (od roku 1988 byl ovšem ústav formálně sloučen s dalšími pracovišti a přejmenován na Katedru hudební, divadelní a filmové vědy a krátce připojen ke katedře estetiky) a jejím odchodu, vynuceném událostmi po listopadu 1989, se roku 1990 vedoucí funkce ujal Jaromír Černý. Zasloužil se o to, že Katedra hudební, divadelní a filmové vědy byla opět rozdělena na tři samostatná pracoviště, přičemž byl obnoven název Ústav hudební vědy. Počátek devadesátých let byl spojen s množstvím personálních změn a reforem studijního plánu souvisejících s novelami vysokoškolského zákona. Hudebněteoretické pozice opustili Petr Eben a Vladimír Sommer, k Eduardu Doušovi přibyl hudební skladatel Milan Slavický (1947-2009). Na místo profesora hudby 20. století se na čas vrátil Ivan Vojtěch, díky jehož autoritě byla zřízena dvě vědecká místa (tzv. Centrum muzikologických studií), personálně obsazená Vlastou Benetkovou (Reittererovou) a Hanou Vlhovou. Postupně přišli noví odborní asistenti (např. Mikuláš Bek, Petr Daněk, David Eben, Marta Ottlová). Nově bylo zavedeno postgraduální studium, které bylo do té doby v gesci Akademie věd. V doktorském studiu se pak připravovali budoucí adepti na muzikologické pozice jak na univerzitě (například Lenka Mráčková Hlávková), tak v Akademii věd (například Tomáš Slavický atd.). Studijní plány zajišťovali vedle kmenových zaměstnanců i externisté (Jiří Mikuláš, Milan Poštolka, Jana Vojtěšková, Tomislav Volek). Došlo také k pokusu o zavedení nového oboru Dějiny a provozovací praxe staré hudby, který ovšem po několika letech z organizačních důvodů zanikl. Vědecká orientace ústavu směrem ke starší hudbě byla zachována i díky tomu, že se Jaromírovi Černému podařilo během 70. a 80. let vychovat řadu žáků, kteří tento obor dále rozvíjeli buď přímo na pražské katedře (Petr Daněk, David Eben a Hana Vlhová), nebo na jiných pracovištích (Martin Horyna, Jana Vozková atd.). Porevoluční nadšení z absence ideologického dohledu spojené s vidinou zpřístupňování památek starší české hudby formou kritických edic ovšem naráželo na nedostatek finančních prostředků a rozklad předlistopadového nakladatelského zázemí, které bylo nahrazováno jen velmi zvolna. Z množství původně plánovaných projektů se proto podařilo realizovat pouhý zlomek – například první díl Historické antologie hudby v českých zemích, první díl kritické edice Jistebnického kancionálu, online zpřístupnění Škarkova projektu Hymnorum thesaurus bohemicus (posledně jmenovaný ve spolupráci s tehdejším Ústavem pro klasická studia Akademie věd České republiky). S otevřením hranic se nabídla možnost pohostinských přednášek zahraničních muzikologů (například Vladimír Karbusický, Siegrid Wiesmann, Felix Wörner atd.) a dlouhodobějších studentských výjezdů na západoevropské univerzity. Pracovníci postupně získávali vědecké hodnosti (doktoráty Hany Vlhové a Davida Ebena, habilitace a později profesura Jarmily Gabrielové), aby byla garantována kontinuita oboru. Černého éra v dějinách Ústavu hudební vědy tedy představovala velmi dynamické období, které bylo navíc živeno značným počtem zájemců o studium tohoto oboru.

Roku 2003 vystřídala Jaromíra Černého ve vedoucí funkci jeho dosavadní zástupkyně Jarmila Gabrielová. Její funkční období bylo poznamenáno značným propadem v počtu zájemců o studium hudební vědy (který trvá dodnes), což s sebou přineslo i potíže ve financování výuky a s tím i nutnost úsporných opatření (zejména zrušení externích smluv, krácení úvazků). Některé personální změny ovšem nebyly provedeny příliš citlivě (penzionování Jaromíra Černého, ukončení spolupráce s Tomislavem Volkem). Ústav byl dále postižen předčasnou smrtí Milana Slavického, na jehož místo později nastoupil hudební skladatel Miroslav Pudlák. I přes nelehkou finanční situaci se personální situace ústavu postupně konsolidovala tak, že mohl nabídnout vedle tradičních hudebněhistorických témat (posílených o příchod odborných asistentů Jana Bati a Marca Niuba) i přednášky z oblasti soudobého hudebního divadla a multimédií (Tereza Havelková) nebo mimoevropské hudby (Vlastislav Matoušek, Vít Zdrálek). Výuka se ovšem musela přizpůsobit implementaci Boloňského procesu, který si vynutil roku 2006 rozdělení původně pětiletého magisterského studia na studium strukturované do dvou stupňů a tím pádem zcela novou akreditaci tříletého bakalářského a dvouletého navazujícího magisterského studia. Prostředky z grantových a rozvojových projektů umožnily výrazně zlepšit materiální a technické zázemí pracoviště, na které v minulých letech chyběly finance. V souvislosti s rozvojem programu ERASMUS se dále rozvinula intenzivní spolupráce se zahraničními pracovišti, což s sebou přineslo možnost pedagogických výjezdů a naopak pohostinských přednášek pracovníků partnerských univerzit.

Trendy započaté již v éře Jarmily Gabrielové pokračovaly i za její nástupkyně Lenky Hlávkové (vedoucí v letech 2012–15) – ustalovaly se studijní plány v souvislosti s reakreditacemi pregraduálního studia a připravovaly se akreditace nové. V personální oblasti pak byla ukončena spolupráce s Petrem Daňkem a Vlastislavem Matouškem.

Od roku 2016 je vedoucím ústavu Marc Niubò. Tematická nabídka pracoviště zahrnuje tři hlavní oblasti – hudbu před rokem 1600 (Jan Baťa, David Eben a Lenka Hlávková), hudbu po roce 1600 (Jarmila Gabrielová, Marc Niubò, Marta Ottlová, Miroslav Pudlák) a kulturní analýzu hudby (Tereza Havelková, Vít Zdrálek). Hudebněteoretické předměty vyučují Eduard Douša a Miroslav Pudlák. Díky značné úspěšnosti jak v národních, tak i mezinárodních grantových řízeních v oblasti výzkumu starší hudby je po letech opět obsazena pozice vědeckého pracovníka, jímž je Jan Ciglbauer.

 


Literatura:

I. Lexika

ČHS.

ČSHS.

 

II. Ostatní 

Helfert, Vladimír: Hudební věda na naší universitě (In: Smetana 1, 1910, s. 71–74).

Doležil, Hubert: Hudební věda na universitě pražské (In: Smetana 10, 1920, s. 63–64).

Očadlík, Mirko: K počátkům hudební vědy na Karlově universitě (In: Sborník prací k poctě 75. narozenin akademika Václava Vojtíška. Praha: Univerzita Karlova, 1958, s. 131–146).

Tulachová, Marie (ed.): Disertace pražské university 1882–1953, 2 sv. (Univerzita Karlova, Praha 1965).

Straková, Theodora: Die tschechische Musikwissenschaft in ihrer geschichtlichen Entwicklung (In: Studia musicologica Academiae Scientiarum Hungaricae 17, 1975, s. 257–282).

Tesař, Stanislav: Diplomové, disertační a habilitační práce z muzikologie, obhájené v ČSR v letech 1945–1973 (In: Hudební věda 13, 1976, s. 257–286).

Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan (eds.): Hudební věda I. Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1988, s. 147–238).

Havránek, Jan (ed.): Dějiny Univerzity Karlovy III. 1802–1918 (Karolinum, Praha 1998).

Havránek, Jan – Pousta, Zdeněk (eds.): Dějiny Univerzity Karlovy IV. 1918-1990 (Karolinum, Praha 1998).

Felgrová, Božena: Bakalářské, diplomové, závěrečné, dizertační a habilitační práce z muzikologie, obhájené v ČR (ČSSR, ČSFR) v letech 1974–1996 (In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philosophica – Aesthetica 19, 2000, s. 189–215).

Jareš, Jakub a kol.: Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace (Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta, Praha 2012). 

https://uhv.ff.cuni.cz/cs/

 

Archiválie:

I. Rukopisné 

Archiv Univerzity Karlovy v Praze, fond Filozofická fakulta německé univerzity v Praze. Spisový materiál (1857) 1882–1945 (inventář fondu:

http://badatelna.eu/fond/162358/zaznam/775252/pdf/795327/).

Archiv Univerzity Karlovy v Praze, fond Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1882–2012 (inventář fondu:

http://badatelna.eu/fond/162342/zaznam/971258

Archiv Univerzity Karlovy v Praze, fond Katalogy posluchačů Karlo-Ferdinandovy univerzity,1752–1882 (1892) (inventář fondu:

http://badatelna.eu/fond/162322/zaznam/922237/pdf/911644/).

Archiv Univerzity Karlovy v Praze, fond Matriky Německé univerzity v Praze, 1882–1945 (inventář fondu:

http://badatelna.eu/fond/180805/zaznam/775275/pdf/795367/).

Archiv Univerzity Karlovy v Praze, fond Matriky Univerzity Karlovy, 1882-2013 (inventář fondu:

http://badatelna.eu/fond/162312/zaznam/775251/pdf/795326/).

Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, fond Zdeněk Nejedlý.

 

II. Tištěné 

Ordnung der Vorlesungen an der k. k. Universität zu Prag, 1869-1882.

Ordnung der Vorlesungen an der k. k. deutschen Karl-Ferdinands-Universität zu Prag, 1883-

Seznam přednášek, kteréž se odbývati budou na c. k. české Karlo-Ferdinandské universitě v Praze, 1882.

 

III. On-line 

Digitalizační projekt „Studenti pražských univerzit 1882–1945“ http://is.cuni.cz/webapps/archiv/public/?lang=cs

 

Jan Baťa

 

 

 


Datum poslední změny: 10.10.2018