Český hudební slovník osob a institucí

Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity


Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, založena 21. 10. 1946, Brno.

 

Počátky formování brněnského hudebně výchovného pracoviště spadají do roku 1946, kdy byly na nově založené Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (27. 8. 1946) zřízeny odborné semináře pro výchovu budoucích učitelů. První schůze pedagogů se konala 21. 10. 1946, výuka byla zahájena 10. 11. 1946. Vedením semináře hudební výchovy byl pověřen Bohumír Štědroň (1905–82), který na podkladě bohatých hudebně vědných poznatků i praktických zkušeností učitele a výkonného umělce vytvářel základ vysokoškolského pedagogického vzdělávání učitelů v oboru. Jeho zásluhou i přičiněním dalších pověřených pedagogů se formovala struktura pracoviště, tříbil se obsah výuky, vznikala studijní literatura. Pro odstranění roztříštěnosti studia v jednotlivých seminářích byl ustaven obor hudební výchovy s vědeckou nebo pedagogickou orientací. Na filozofické fakultě, která byla centrem hudební vědy, byly vyučovány disciplíny, společné pro obě studijní zaměření, na pedagogické fakultě se uskutečňovalo vzdělávání praktického rázu, včetně nástrojové a pěvecké výuky. Aprobace studentů byla rozdělena na obor hudební věda, hudební věda a výchova, později vznikl samostatný obor hudební výchova. Osmisemestrální studium (s nepevnými učebními plány a libovolným výběrem předmětů) bylo ukončeno státní zkouškou z teoretických a praktických disciplín.

V prvním desetiletí existence hudebního semináře byli k výuce povoláváni učitelé vysoké umělecké kvality, kteří rozvíjeli náročné umělecko-pedagogické přístupy a svými zkušenostmi a odbornou erudicí dovedli své absolventy k trvalému uplatnění v hudební praxi. Pedagogicky zde působili např. Zdeněk Blažek, Jan Kunc, Václav Kaprál, Vilém Steinmann, Josef Veselka, Gracian Černušák, Jan Trojan, Jan Vratislavský, Samuel Kovář, Jaroslav Sháněl, Eduard Hrubeš a další. Pozoruhodné umělecké aktivity vznikaly např. působností Akademického pěveckého kroužku, vedeného Josefem Veselkou. K zajímavým projevům se řadily nahrávky skladeb českých polyfoniků v brněnském rozhlase.

Padesátá léta 20. století znamenala ve vývoji pracoviště složité období organizačních zvratů, jež provázela nestabilita ve struktuře a obsahu výuky i ve složení pedagogického sboru. V roce 1953 byla fakulta vyčleněna z Masarykovy univerzity; tento stav trval 11 let. Nejdříve byla přeměněna ve Vyšší pedagogickou školu s dvouletým studiem a v roce 1959 na Pedagogický institut, kde příprava budoucích učitelů 1. stupně ZŠ byla prodloužena na 3 roky, 2. stupně ZŠ na 4 roky. V tomto období byl povolán k řízení hudebního semináře (od roku 1953 katedry) zkušený pedagog a dirigent dětských pěveckých sborů František Lýsek (1904–77). Vedení převzal roku 1951 a musel se vyrovnat se zásadními změnami v organizaci výuky i potřebou zajistit její kvalitní obsah. Bylo nutno stabilizovat pedagogický sbor, neboť mnozí učitelé odcházeli na jiné školy. Díky Lýskově houževnatosti a pracovnímu nasazení se profil pracoviště ustálil, vznikaly nové učební plány, osnovy, učebnice, rozvíjela se vědecká i umělecká činnost. Dokladem jsou jeho četné studie věnované výzkumu hudebnosti mládeže, důsledně vycházející z psychologické báze šetření, a publikace nebo učební vysokoškolské texty zaměřené na problematiku hudební výchovy, intonace a zpěvu. Na tvorbě učebních textů pro vysokoškolské studenty se podíleli i Jan Trojan a Jiří Svoboda. Koncertní aktivity vyvíjel František Lýsek (s Brněnským dětským sborem) a pianista Samuel Kovář.

Dalším mezníkem ve vývoji katedry se stalo začlenění pedagogické fakulty do rámce Univerzity J. E. Purkyně v roce 1964 (jméno univerzity změněno roku 1960). Došlo k ustálení vědeckovýzkumné a umělecké práce a současně i přílivu nových učitelských sil. Postupně se vytvářela platforma cílevědomého vzdělávání na základě stabilnějších učebních plánů. Vědecké poznatky získávali posluchači v přednáškách a seminářích z hudební psychologie, estetiky, nauky o harmonii a kontrapunktu, dějin hudby. K rozvoji interpretačních dovedností byla zaměřena seminární cvičení z nástrojové hry, sólového zpěvu a improvizace klavírního doprovodu k písním. Součástí studia byly také hudebně didaktické přednášky a semináře, které doplňovaly ukázky vyučovacího procesu v brněnských i mimobrněnských základních školách. Teoretické poznatky a interpretační schopnosti si mohli studenti dále prohloubit v různých vokálních a instrumentálních sdruženích. Problematice sborového zpěvu přispíval Lýskův Brněnský dětský sbor, který byl mj. i cvičným tělesem pro studenty. Postupně s příchodem dalších pedagogů vznikaly nové hudební soubory: Komorní sbor (Buček), Pěvecký sbor katedry (Kostečka), instrumentální soubor Collegium musicum (Fučík), Smyčcové kvarteto (Marek), cimbálová muzika Dúbrava s taneční složkou (Horák a Marek).

V hudebně pedagogickém působení vyučujících se nadále odráželo jejich specifické vědecké nebo umělecké zaměření. Na základě hudebně psychologických výzkumů byly získávány poznatky o dětském hlasu a aplikovány na oblast vokální intonace a práce se sborem (Lýsek), pozornost byla dále zaměřena na estetickou působnost hudebního díla (Valový), osobnosti české hudební pedagogiky (Horák), české sborové hnutí (Valový), problematiku sborové literatury a interpretace (Kostečka), sólového zpěvu (Orlová) či poslechu reprodukované hudby (Schütz). Hledaly se účinné cesty improvizace nástrojového doprovodu k písním (Kociánová). Vědecké zájmy vyučujících doplňovaly interpretační aktivity, spjaté jednak s řízením souborů katedry, jednak s vlastní koncertní činností (Kociánová, Orlová, Vysloužilová). V oblasti varhanní hry byl výrazně činný Miloslav Buček; významnou sféru jeho uměleckých projevů tvořila interpretace soudobé české tvorby.

V letech 1965 a 1967 byly na podnět Františka Lýska uspořádány hudebně vědné a pedagogické konference na téma Vokální podnět a reakce žáka. Jednání získala už od počátku mezinárodní rozměr; zúčastnili se jich vysokoškolští pedagogové z Berlína, Frankfurtu nad Mohanem, Moskvy, Osla, Ottawy, Vancouveru, Vídně a Zagrebu. Rokování odborníků položila základ tradici, která se výrazně rozvíjela v dalších obdobích historie katedry a přetrvává dodnes – pořádání mezinárodní hudebně pedagogické konference Musica viva in schola (název od roku 1971).

Zásluhu na rozvoji konferencí Musica viva in schola a jejich dosahu v mezinárodním kontextu měl v sedmdesátých letech 20. století Evžen Valový (1920–85), který převzal vedení katedry po odchodu Františka Lýska v roce 1970. Došlo opět k reorganizaci pracoviště. Spojením kateder hudební a výtvarné výchovy byla zřízena katedra estetické výchovy, vedením (sub)oddělení hudební výchovy byl pověřen Jan Kostečka (1930). Studijní programy byly nadále zaměřeny na učitelství hudební výchovy pro základní školy, rozvíjela se oblast odborné přípravy vědeckých aspirantů. Výzkumné a publikační aktivity na katedře směřovaly díky badatelskému záměru Evžena Valového do oblasti vnímání, psychologie hudby, sémantiky a estetiky, další okruh zastupovala tvorba vysokoškolských učebních textů, určených převážně pro potřeby praktických hudebních disciplín (Faltus, Fučík, Horák, Marek, Valový). S prací vědeckou souvisela i činnost kritická, popularizační, přednášková a organizační (Valový byl místopředsedou České hudební společnosti).

Po odchodu Valového na JAMU v roce 1980 byl ustaven do funkce vedoucího katedry estetické výchovy (od roku 1983 opět katedry hudební výchovy) Miloslav Buček (1931). Výuka byla zacílena na odbornou přípravu budoucích učitelů hudební výchovy na 2. stupni základní školy, a to formou pětiletého studia v oborových kombinacích a čtyřletého studia učitelství pro 1. stupeň základní školy, včetně studia při zaměstnání. Vědecké a umělecké aktivity studentů byly podněcovány pořádáním soutěží (sekce teorie hudební výchovy nebo hudební interpretace). Odborná činnost členů katedry se uskutečňovala v souladu s výzkumnými úkoly; např. realizací projektu Didaktika hudební výchovy jako studijní disciplína v učitelském vzdělávání. Vznikaly nové učebnice a učební texty (Crha, Fučík, Marek, Faltus), odborné stati, publikované nejčastěji ve sbornících hudebně pedagogických konferencí či fakulty (Bajerová, Faltus, Crha, Kostečka, Knopová, Küfhaberová, Orlová, Polák). Rozvíjela se spolupráce s jinými institucemi, např. pro Československý rozhlas byly vytvářeny scénáře tříletého cyklu týdenních hudebně výchovných pořadů; učitelé katedry spolupracovali s Československou televizí, JAMU, brněnským divadlem a hudebními periodiky. Odborné aktivity provázela recenzní, popularizační a přednášková činnost i hudebně organizační práce, a to na úrovni ministerstva školství nebo České hudební společnosti (ČHS). Výsledky badatelského úsilí byly prezentovány na hudebně vědných a pedagogických kongresech ČHS, pořádaných pod záštitou International Society for Music Education (ISME), nebo kolokviích při Mezinárodním hudebním festivalu Brno. Na Bučkův podnět docházelo k dalším proměnám konference Musica viva in schola, založené na konfrontaci poznatků a zkušeností českých i zahraničních odborníků k daným tématům.

Účinný hudebně výchovný proces a aplikovaný výzkum dotvářela výrazná umělecká činnost učitelů katedry, která byla realizována ve skladatelské (Faltus) a interpretační rovině (Velebová, Buček, Orlová, Kostečka). Bohaté umělecké aktivity vyvíjeli členové pěveckých a instrumentálních souborů: Komorní sbor, Pěvecký sbor posluchačů katedry, Vokálně instrumentální soubor a instrumentální soubor Collegium musicum. O jejich umělecké úrovni svědčila úspěšná prezentace na koncertech a tuzemských i zahraničních soutěžích.

Vysokoškolské vzdělávání v devadesátých letech minulého století provázel nebývalý ruch a pohyb, stejně jako tomu bylo v politicko-společenském vývoji České republiky. Po roce 1989, kdy se brněnská univerzita vrátila k původnímu názvu Masarykova univerzita, se měnil systém i koncepce studia. Učitelé katedry hudební výchovy hledali optimální profilaci studia, která by odpovídala aktuálnímu pohledu na uplatnění absolventů v praxi. Studijní programy byly zaměřeny na učitelství hudební výchovy pro základní a střední školy, vznikly specializované studijní obory (hra na klavír a sólový zpěv), určené pro přípravu učitelů základních uměleckých škol. Jednalo se vesměs o pětileté studium, s výjimkou čtyřletého programu učitelství pro základní školy. Rozvoji vědeckovýzkumné činnosti a růstu kvalifikace absolventů katedry i jejich učitelů napomohlo vzdělávání v nově koncipovaném doktorském studijním programu a akreditace k habilitačnímu řízení a řízení ke jmenování profesorem.

Odborné aktivity se tradičně rozvíjely na podkladě profilu jednotlivých pedagogů. Vědeckovýzkumný zájem se soustředil na aspekty hudebně estetické, sémiotické, axiologické, sociologické (Marek, Faltus, Crha), hudebně didaktické (Fučík, Knopová, Polák, Foltýnová) a hudebně historické (Bajerová, Marek, Küfhaberová). Vznikaly nové vysokoškolské učební texty (Buček, Crha, Hala). Uměleckou sféru zastupovaly kompoziční aktivity Leoše Faltuse, které zasahovaly do symfonické, hudebně dramatické, komorní a vokální tvorby. Současně se rozvíjela další koncertní činnost v oblasti sólové klavírní, varhanní hry a zpěvu (Velebová, Hala, Buček, Richter, Vaniaková, Frostová), vznikaly teoretické stati zaměřené na hudební interpretaci (Kostečka, Kutnohorská). Instrumentální studentské soubory, působící na katedře přibližně tři desetiletí, počátkem devadesátých let zanikly. Studenti nacházeli umělecké uplatnění ve vokálních ansámblech. Na podnět Miloslava Bučka byly v aule právnické fakulty instalovány koncertní varhany (1994), čímž se rozšířily interpretační možnosti pro tvorbu kulturních programů, mj. dekorujících slavnostní akty univerzity.

Akademický rok 1994–95 provázely změny v pedagogickém sboru. Vedoucím katedry byl jmenován Michal Košut (1954), do vyučovacího procesu nastoupili noví interní a externí učitelé. Košutovou zásluhou byla zajištěna individuální výuka nástrojové hry, dále se rozvíjela koncepce hudebně teoretických, historických a pedagogických předmětů a vzdělávání v doktorském studijním programu. V letech 1999–2005 vedl katedru hudební výchovy Bedřich Crha (1949), který navázal na předchozí koncepci vzdělávání (vyjma redukce počtu studentů v instrumentální výuce a hlasové výchově) a badatelskou i uměleckou orientaci pedagogů. Odborná činnost pedagogů i doktorandů byla zaměřena na problematiku hudební recepce, sémantiky, axiologie hudby, hudební historie (Crha, Marek, Sedláček, Bajerová), vznikaly nové vysokoškolské učební texty (Knopová, Küfhaberová) a učebnice pro základní školy (Knopová). Nastolený trend pokračoval i v dalším období rozvoje katedry. V roce 2005 převzal vedení pracoviště Vladimír Richter (1956) a roku 2016 opět Michal Košut.

Etapa posledních dvou desetiletí se utvářela v duchu tradice pracoviště, zasahovala hudebně pedagogickou, vědeckovýzkumnou a uměleckou činnost. Došlo k rozvoji doktorského studijního programu a významnému posílení mezinárodních kontaktů s vysokoškolskými institucemi a odbornými pracovišti (včetně realizace studentských a učitelských mobilit v rámci programu Erasmus). V souladu se změnami na fakultě byly veškeré studijní programy nově strukturovány na bakalářský, navazující magisterský a doktorský stupeň (kromě primárního a preprimárního vzdělávání). V současnosti se zde nabízejí v bakalářském a magisterském studiu programy Učitelství hudební výchovy prozákladní nebo střední školy, specializované studijní obory Hra na klavír, Sólový zpěv a doktorský studijní program Specializace v pedagogice – obor Hudební teorie a pedagogika.

Odborná činnost pedagogů se ubírala několika směry. Potřeby hudebně pedagogické praxe podněcovaly tvorbu studijních vysokoškolských textů (Crha, Hala, Košut, Kučerová, Ryšánková) a učebnic pro základní školy (Knopová). Vědecké bádání vycházelo především z problematiky hudební sociologie, axiologie a estetiky. Byly realizovány empirické výzkumy (Využití multimediálních technologií v hudební výchově, Výzkum hudebních preferencí vysokoškoláků), usilující o zachycení dynamiky proměn sociálních funkcí hudby v současném světě a životě mladého člověka. Bohaté publikační aktivity zasahovaly také do oblasti sémiotiky (Sedláček), etnomuzikologie (Kučerová) a hlasové terapie (Frostová).

Možnosti konfrontace aktuálních problémů hudební pedagogiky, včetně výsledků výzkumných aktivit, nabízí více než padesát let mezinárodní hudebně pedagogická konference Musica viva in schola, tradičně pořádaná ve dvouletých intervalech za spolupráce s Českou hudební společností. Rozšířila se také prezentace odborné činnosti na hudebně pedagogických konferencích v zahraničí, konaných zvláště pod záštitou ISME.

Profil katedry výrazně dotvářejí různorodé umělecké aktivity studentů i učitelů. Studenti nacházejí uplatnění v instrumentálním souboru Collegium musicum, obnoveném v roce 2003 dirigentem Milošem Šmerdou. V roce 2004 byl znovu založen Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, který úspěšně vede sbormistr Michal Vajda. Přibližně 10 let působil na katedře hudební výchovy také ženský Pěvecký sbor Pedagogické fakulty MU (Vajda) a muzikálový soubor Millenium (Frostová). Aktivity studentů jsou podněcovány rovněž prostřednictvím obnovených interpretačních soutěží nebo uměleckých (Kunst ohne Grenzen, 2010–12; Chamber Music, 2012–14) a hudebně didaktických projektů (Musik kreativ+, 2014–2017), organizovaných se zahraničními univerzitami (Kučerová).

Mimořádně bohatá je umělecká činnost pedagogů. Kompoziční sféru prezentuje hudebně dramatická, orchestrální a komorní tvorba Michala Košuta a Petra Haly, v interpretační oblasti jsou činní Ivo Bartoš, Petr Hala, Vladimír Richter a Marek Olbrzymek. Významně se uplatňují při autentické interpretaci staré hudby nebo uvádění soudobé tvorby. Účinkovali mj. na prestižních mezinárodních hudebních festivalech (Pražské jaro, Bach–Tage Hamburk), spolupracují s českými operními scénami, evropskými rozhlasovými a televizními stanicemi a vydavatelstvími zvukových nosičů.


Literatura:

Buček, Miloslav: Katedra hudební výchovy (In: Půlstoletí Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně: 1946–1996. Brno 1996, s. 53–57.)

Kučerová, Judita: Sbor roku 2007 – Pěvecký sbor Masarykovy univerzity. (Cantus, 2008, roč. 2008, č. 2, s. 12–14)

Kučerová, Judita: Panta rhei aneb rozprava s antickými filozofy (Muni.cz, měsíčník Masarykovy univerzity, roč. 8, 12/2011, s. 6).

 

www.katedrahudebnivychovy.estranky.cz/clanky/publikace.html

 

Judita Kučerová


Datum poslední změny: 18.8.2017