Český hudební slovník osob a institucí

Hutter, Josef

Charakteristika: Muzikolog a publicista

Datum narození/zahájení aktivity: 28.2.1894
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 2.12.1959

Hutter, Josef, muzikolog, publicista, narozen 28. 2. 1894, Praha, zemřel 2. 12. 1959, tamtéž.

 

Jeho otec Josef Hutter byl přednostou pojišťovny, děd lékařem. Josef Hutter ml. studoval na gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici, maturoval 8. 7. 1913. Vysokoškolská studia zahájil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnoval oborům hudební věda, filozofie a historie. Po roce byl povolán do vojenské služby v rakousko-uherské armádě a po nezbytném výcviku poslán na bojiště hájit zájmy monarchie. Domů se vrátil po ustavení Československé republiky v listopadu 1918. V univerzitních studiích pokračoval hlavně v seminářích Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha. Dne 18. 5. 1920 promoval na základě disertace K dějinám instrumentální hudby v Čechách v XVII. století. Po absolutoriu přešel 30. 5. 1922 do archivu pražské konzervatoře, kde měl příležitost věnovat se hlouběji muzikologické práci. Zde setrval do 1. 3. 1928, ale už předtím, od 1. 6. 1925, působil jako asistent v semináři Zdeňka Nejedlého. Habilitoval se v roce 1927 prací Česká notace. V přednášce pro tuto příležitost (2. 3. 1927) se věnoval národním znakům českého notačního systému. Od 1. 3. 1928 působil v Nejedlého muzikologickém semináři filozofické fakulty jako tzv. smluvní asistent s polovičním úvazkem, v téže funkci ve druhém polovičním úvazku pracoval v estetickém semináři Otakara Zicha. Zich mu byl blízký nejen svými estetickými názory, ale i jako skladatel (viz rozbory Zichových oper Vina a Preciézky, i úprav lidových písní pro pěvecké sbory a jiných).

 

Dne 21. 8. 1935 jej prezident republiky jmenoval mimořádným profesorem s účinností od 1. 10. 1935. V letním semestru 1938 převzal vedení hudebně-vědeckého semináře za Zdeňka Nejedlého, který požádal o dovolenou a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava emigroval do SSSR. Tím se Hutterovi otevřela cesta k výchově mladé muzikologické generace podle jeho představ (s důrazem na nejstarší dějinná údobí a na studium nejvlastnějších fenoménů hudby). Uzavření vysokých škol na podzim 1939 však zmařilo jeho plány, osud mu již nedopřál (s výjimkou krátkého údobí po válce), aby je realizoval. V době nesvobody pracoval Hutter muzikologicky dál, dokončil svá stěžejní díla, věnoval se hudebnímu životu i organizačním aktivitám – zejména ve Svazu českých hudebních umělců výkonných. O šíři jeho vědeckého záběru v té době svědčí knihy Harmonický princip (1941), Hudební myšlení (I, 1943) a Hudební nástroje (1945).

 

Zkrácené studium na vysoké škole po návratu z vojenské služby Hutterovi nebránilo, aby při něm nevykonával řadu pomocných prací jednak v muzikologickém semináři, jednak na poli veřejné publicistiky. Té zůstal věrný až do roku 1944, kdy bezprostřední sledování hudebního života ustalo kvůli zrušení takřka všech českých deníků a kdy se Hutter díky své odbojové činnosti ocitl ve vězení. Od srpna 1919 do srpna 1920 psal do Večerního Českého slova, dne 15. 7. 1920 nastoupil jako redaktor do tiskového odboru prezídia ministerské rady, jež sídlilo na Pražském Hradě. Současně s výkonem této funkce pracoval jako hudební referent v deníku Tribuna, do něhož do roku 1928 psával kritiky, polemiky a muzikologické úvahy. Obstál i v konkurenci s osobnostmi typu F. X. Šaldy, O. Fischera, P. Poláčka, O. Zicha, kteří byli příležitostnými spolupracovníky tohoto listu. Bylo Hutterovou zásluhou, že jedním z přispěvatelů Tribuny se stal skladatel Bohuslav Martinů. Ve dvacátých letech přispíval Hutter i do časopisu Smetana a do Helfertových Hudebních rozhledů. Poté (1928–32) působil ve stejné funkci v deníku Reforma. V čase od 1. 1. 1929 do 17. 3. 1944 psával do Národního středu hlavně kritiky z oblasti koncertního a operního života. Tato průběžná, takřka denní drobná publicistika čítá na 3000 recenzí a zpráv a není dosud evidována. V roce 1925 se Hutter stal hlavním spolupracovníkem pro hesla z hudební oblasti v Masarykově naučném slovníku, pracoval i na heslech Pazdírkova hudebního slovníku, stal se členem poradního sboru Národního divadla i členem výboru Státního ústavu pro lidovou píseň a předsedou hudební sekce státní zkušební komise pro učitelství na středních školách. Když v roce 1941 přijal předsednictví v Unii českých hudebníků, působil spolu se Zdeňkem Němcem jako hlavní redaktor jejího Hudebního věstníku.

 

Josef Hutter byl skutečnou hudebně kritickou osobností. Vyznačoval se dokonale formulovanými postřehy o výkonech hudebních umělců a souborů, měl vyhraněný názor na nové skladby českých i cizích tvůrců, snažil se porozumět hudební avantgardě; ač své názory vyslovoval osobitě náročným jazykem, přece byly kladně reflektovány širší hudební veřejností. Od počátku své hudebně kritické kariéry zůstával svůj, nepatřil do žádné skupiny kritiků podle názorové či ideologické příslušnosti. K jeho cti patří, že ctil a objektivně posuzoval takové umělecké zjevy, jakými byli Josef Suk a Václav Talich, soustavně dehonestované přívrženci tzv. nejedlovsko-smetanovského tábora.

 

Když v roce 1936 vydal Vladimír Helfert svou Českou moderní hudbu, Hutter ji nadšeně uvítal v Národním středu i v Peroutkově Přítomnosti, což ovšem popudilo Zdeňka Nejedlého. Ten Helfertovu práci napadl spolu s Františkem Palou a Annou J. Patzakovou. O Hutterově postoji k této knize prohlásil, že jde o muže, s nímž jeho okruh spolupracovníků „z principu nepolemizuje“ (Smetana I, 1936/37, s 148). Hlavní klad Helfertovy knihy spatřoval Hutter ve vytvoření jednotného názorového systému, v přesvědčivosti argumentace a v čisté stylizaci. Podle něho byla syntézou moderních názorů na hudbu ve světovou kontextu. Roztržka s Nejedlým se mu později vymstila, tím spíš, že Hutter stále častěji dával najevo, že s Nejedlého ideologizováním hudební kultury nesouhlasí.

 

Hutterův muzikologický záběr byl široký. Na jedné straně si tento badatel všímal historiografických a stylových problémů jak středověké hudby, tak i dalších slohových období sahajících do klasicismu, na druhé straně jeho vědecké snahy zasahovaly i do paleografie, organologie a folkloristiky. Sám zaznamenal na 600 gramofonových snímků českých lidových písní. Východiskem jeho muzikologického díla byly práce o české notaci (I. Neumy, II. Nota choralis), které s dalšími studiemi (Legenda Crescente fide, Transkripce chorálu, Přepis nebo výklad chorálu) položily základ k české hudební paleografii. Za její pomoci odkryl specifické rysy notace českého původu (gotická rhomba) a vypracoval její typologický systém. V historickém materiálu hledal prvky nejen zřetelně české, ale i obecnější principy všeho hudebního dění, čímž dospěl k jakési „absolutizaci vyabstrahovaných poznatků“ (Hudební věda I, s. 205). Prvním důsledkem tohoto pojetí byl imanentismus ústící do představy autonomního života jednotlivých složek a vrstev hudby, druhým byla snaha spojovat bezprostředně hudební současnost s minulostí, měřit současnost s principy odvozenými z jiných historických epoch. Zejména v této věci se jeho pojetí sbližovalo s koncepcí hudby zastávané Vladimírem Helfertem.

 

V práci Melodický princip stupnicových řad (1929) bylo Hutterovým objevem melodické jádro (obdoba riemannovského tonálně neutrálního pykna), v němž je zakódován centrální tón, což bylo aktuální v době, kdy skladatelé nejavantgardnějších hudebních směrů se snažili najít atonální principy organizující hudební materii. Také ve studii Chroai v hudbě monofonické (1935) vyvodil Hutter ze studia řecké mikrointervaliky závěry o trvale asymetrickém dělení hudebních intervalů aplikací základního ladícího měrného intervalu. Tím se dostal k přímému odmítnutí Hábových pokusů s hudbou čtvrttónovou, šestinotónovou, dvanáctinotónovou a dalších, jež počítaly s mechanických dělením intervalů na menší intervalové částice. Také Harmonický princip (1941) vyvodil Hutter ze systémových základů akusticko-fyziologických a harmonický materiál pořádal podle přírodovědných hledisek. Syntézu své muzikologické koncepce podal ve dvou knihách Hudební myšlení I. (Od pravýkřiku k vícehlasu) a II. (Větev homofonická až harmonická). V prvním svazku pojednává autor o základních úkonech a formách hudebního myšlení, o zvukové hmotě a jejím časovém průběhu, o výškovém a časovém prostoru tónů. Tyto jevy platí v hudbě obecně. Reprezentují surovou zvukovou látku, která již sama o sobě určitým látkovým způsobem determinuje hudební myšlení. Dále autor sledoval zákony jednohlasu a vícehlasu a jejich hudební projevy od pravěku do konce 16. století. Druhý svazek obsáhl projevy harmonického principu od počátku 17. století do poloviny 18. století. Dělítkem mezi oběma svazky je slohový a technologický přelom mezi hudebními kulturami, které byly založeny na stupnicové soustavě, a kulturami založenými na soustavě harmonické, souzvukové. Tomu podle Huttera odpovídá i obecná chronologie. Hlavním slohotvorným předělem je mu rok 1594, kdy umírají největší mistři vokálního vícehlasu a všechen sloh vrcholí v barokních formách, a rok 1600, kdy nastupuje monodický sloh. Tehdy dochází – podle autora – k nejsilnějším proměnám technických principů. Ke kapitolám o monofonii a polyfonii připíná Hutter dějepisné kapitoly, aby v nich demonstroval, jak se technické hudební myšlení projevilo v historických etapách. Rozvoj hudebních koncepcí je tedy demonstrován na jednotlivých hudebních formách, pokud byly nositelkami koncepčních plánů a nikoli jen výplní hudebnické produkce. V jistém smyslu tu Hutter postihuje dokonalý vývoj hudebních forem. Termín „hudební myšlení“ převzal od Otakara Zicha. Ten je ovšem vzdálen jakémukoli psychologizujícímu výkladu. Všechny slohy se podle autora vyvíjely podle svých vlastních zákonů nezávisle na historicky utvářených lidech. Na základě toho byla Hutterova analytická metoda považována za v dílčích věcech sice přínosnou, ale ahistorickou. Tvrdilo se dokonce, že v jeho systému se snaha o porozumění vnitřní struktuře hudby mění ve svou negaci.

 

V červenci 1944 byl zatčen a až do konce války vězněn gestapem. Důvodem byla jeho činnost v ilegálním odboji v rámci tzv. Národní rady, Lípy a Parsifala. Byl podroben 29 krutým výslechům, z nichž si odnesl poškození ledvin, jater, výduť aorty a nedomykavost levé chlopně a anaemii. Krátce po osvobození se musel podrobit operaci hydropsu na pravém koleni a odstranění zákalu v obou očích. Přes tyto zdravotní potíže zajistil majetek ústavu pro hudební vědu Karlovy univerzity, ústav uvedl do plné aktivity a sám přednášel. Místo aby mu byl dopřán klid k práci a uzdravení, přistoupili komunisté (kteří si postupně přisvojili veškeré zásluhy v protinacistickém odboji a Hutterovu činnost v nekomunistickém odboji přehlíželi jakoby neexistovala) k jeho další diskriminaci; nařkli ho z členství ve fašizující pronacistické organizaci Vlajka. Teprve soudním rozhodnutím byl tohoto nařčení zproštěn.

 

Řádným profesorem hudební vědy byl jmenován 14. 9. 1947 s účinností od 18. 10. 1939. Tím měla být odčiněna dosavadní křivda vůči němu jako osobě, s níž se v osvobozené vlasti zacházelo jako s politicky a občansky nespolehlivou. Strůjcem dalších křivd vůči němu byl Zdeněk Nejedlý. Ten se po válce sice na univerzitu již nevrátil, ale těžce nesl, že vedoucím hudební vědy na filozofické fakultě se stal právě Hutter. Proto hned po komunistickém puči koncem února 1948, kdy se mu dostlalo politické moci, se postaral o to, aby jeho nástupce na univerzitě byl zahrnut mezi profesory s nevhodnou (protikomunistickou) politickou orientací, u nichž univerzitní praxe byla nežádoucí. Nejedlý ho zprostil činné služby s okamžitou platností dne 5. 3. 1948. Na katedře hudební vědy Huttera nahradila Nejedlého favoritka Anna J. Patzaková. Důvody, proč nemohl pokračovat v univerzitní práci, vyjádřil Akční výbor Národní fonty v dopise Hutterovi z 10. 3. 1948. Byla vyčítána loajalita ke státnímu prezidentu Emilu Háchovi v okupační době, dále že jako člen poválečného Syndikátu českých hudebníků brzdil pokrokové snahy o reformu českého hudebního života, a konečně že poškozoval znárodňovací proces gramofonového průmyslu. Ač tato obvinění (podobně jako jeho účast ve Vlajce) byla smyšlená a neopodstatněná, přesto Huttera existenčně poškodila. Hutterovými námitkami, adresovanými děkanu filozofické fakulty, se nikdo nezabýval. Pouze studenti muzikologie na filozofické fakultě sepsali 24. 8. 1948 petici žádající návrat prof. Huttera na univerzitu a se 65 podpisy ji zaslali prezidentu republiky. Petice však místo do prezidentské kanceláře dorazila na Ústřední akční výbor Národní fronty, který ji založil ad akta. Jeho případ však odložen nebyl. Dne 30. 3. 1949 ministr školství Zdeněk Nejedlý profesora Huttera – údajně na podkladě rozhodnutí Ústředního akčního výboru Národní fronty – předčasně penzionoval s poloviční výměrou všech požitků. Dne 7. 1. 1950 byl znovu zatčen, tentokrát komunistickým represivním aparátem, a odsouzen, aniž by se mohl vyjádřit k obžalobě a rozsudku. Státní soud v Brně mu vyměřil 15 let vězení; po čase byl však znovu souzen v procesu s J. Čadíkem. Dne 6. 11. 1952 jej Státní soud v Plzni odsoudil „pro zločiny velezrady a vyzvědačství“ k 24 letům vazby, k propadnutí majetku a ztrátě veškerých občanských práv. Přesto se našla řada umělců, hudebních vědců a vědeckých pracovníků, činoherců, výtvarníků a hudebních umělců, kteří se v březnu 1955 za Josefa Huttra postavili a na prezidentu republiky Antonínu Zápotockém požadovali jeho omilostnění. Nestalo se tak. Hutter se dočkal propuštění z vězení až na základě amnestie 9. 8. 1956. Teprve 31 let po své smrti, 4. 10. 1990, byl Krajským soudem v Plzni v plném rozsahu rehabilitován.

 

Josef Hutter reprezentuje v české muzikologii osobitý zjev, jenž zčásti navázal na vědecké dílo Otakara Zicha, avšak zůstal osamocený. Způsobil to převážně totalitní režim (okupace, komunistická totalita, dvojí zatčení, nemožnost dlouhodobého působení na univerzitě, zákazy propagace jeho děl), jejíž apologeti nepřipustili, aby soustavně pracoval na vysoké škole a tak předával své zkušenosti žákům, kteří by dále rozvíjeli jeho badatelský odkaz. V Čechách byly výsledky jeho práce bagatelizovány více jak čtyřicet let, kdy každé jejích zastání bylo považováno za zradu na muzikologickém odkazu Zdeňka Nejedlého. Paradoxně bylo Hutterovo postavení poněkud jiné na Slovensku, zejména na vysokoškolských a akademických pracovištích. Ačkoli zde Hutter nikdy nepůsobil, přesto zásluhou Jozefa Kresánka a jeho žáků (například Richarda Rybariče) dochází k rehabilitaci Hutterovy osobnosti dříve než v Čechách. Přelom ve vnímání jeho odkazu reprezentuje konference, která byla uspořádána 11. 11. 1994 v Praze ke 100. výročí Hutterova narození.


Dílo:

Dílo literární


Knihy a samostatné publikace

Česká hudba (Praha 1925);

Česká notace I. Neumy (Praha 1926);

Ferdinand Vach a Pěvecké sdružení moravských učitelů. Kritické studie (Praha 1928);

Melodický princip stupnicových řad (Praha 1929);

Česká notace II. Nota choralis (Praha 1930);

Notationis bohemicae antiquae specimina selecta (výběr dokumentů, Praha 1931);

Chroai v hudbě monofonické (Praha 1935);

Harmonický princip (Praha 1941 [za nacistické okupace zabaveno]);

Hudební myšlení – od pravěku k vícehlasu (I. díl, Praha 1943);

Hudební nástroje (Praha 1945);

Hudební myšlení – větev homofonická až harmonická (II. díl, Praha);

Česká píseň gotická (rkp., dokončeno 1958).

 

Studie, stati (výběr)

Hudba v sovětovém Rusku (Smetana 10, 1920, s. 76);

Bohuslava Martinů Istar (Hudební rozhledy 1, 1924/25 s. 46);

Před slunce východem (Hudební rozhledy 2, 1925/26, s. 60);

Hudební scéna Moskevského uměleckého divadla (Hudební rozhledy 2, 1925/26, s. 82);

Zichovy lidové sbory (Věstník pěvecký a hudební 30, 1926, s. 2–3);

Vojcek“ (Hudební rozhledy 3, 1926/27, s. 46–47);

Novákův Dědův odkaz (Hudební rozhledy 1926/27, s. 80);

Verbot der Prager Judenkapelle im XVII. Jahrhundert (Der Auftakt 7, 1927, s. 19);

Problem und Ziele der slawischen Musikwisenschaft (Slawische Rundschau 1, Praha 1927);

Stilprinzipien der modernen tschechischen Musik (Melos [Mainz] 7, 1928, s. 133–136);

Zum Staatspreis Fid. Finkes (Der Auftakt 8, 1928, s. 81);

Češka glasbena veda (Nova Muzika 1, Beograd 1928);

Muzička nauka u Pragu (Muzika 1, Beograd 1928);

Legenda Crescente fide (in: Sborník k 60. narozeninám G. Friedricha, Praha 1931);

Varhany v Týně 1670/82 (in: Sborník Kniha o Praze, Praha 1931, výtah z disertace);

Transkripce chorálu (Cyril 49, 1933, s. 78);

Přepis nebo výklad chorálu (Cyril 50, 1934, s. 32);

Hudba v XX. století (Dvacáté století, sv. 7, Praha 1934);

Nápěv hymny a jeho hudební českost (in: Kde domov můj, sborník, Plzeň 1934);

Talichovo slohové dirigentství (Smetana 36, 1943, s. 50–53);

Internazionale Konferenz für Musikerziehung (Der Auftakt 17, 1937, s. 112–115);

Otakar Zich (in: České umění dramatické, část II, Praha 1941, s. 301–308);

Památce Zdeňka Němce (Rytmus 10, 1945/46);

Z vrcholné doby klasicismu českých kantorů (Rytmus 11, 1947/48, s. 125).

 

Rozbory

Axmanovy Smutky a naděje (Smetana 10, 1910);

Otakar Zich a jeho hudební drama „Vina“. Poznámky a rozbor díla (Praha 1922);

B. Smetany klavírní trio, I. a II. kvartet (Praha 1923);

Richard III., Valdštýnův tábor, Hakon Jarl (Praha 1923);

O. Ostrčilova Legenda z Erinu (Praha 1923);

Otakara Zicha Preciézky. Hudební rozbor (Praha 1926);

Závišova milostná píseň (Časopis Národního muzea, Praha 1959).

 

Edice

Houslistou až k virtuozitě (český překlad školy S. S. Krebse, Praha 1924);

Klavírní úprava Smetanova Rybáře (Praha 1924);

Karolinum statek národní (Karel Domin – Václav Vojtíšek – Josef Hutter, eds., Praha 1934);

Naše písně (vybrali a vydali Jiří Horák a Josef Hutter, Praha 1940);

Loutna česká (Praha 1943, 1946);

Soubor lidových písní a Musica antiqua anthologia na deskách (vybrali a redigovali Ladislav Vachulka a Josef Hutter, Praha 1936–48).

Literatura:

I. Lexika

PHSN.

ČSHS.

 

II. Ostatní

Racek, Jan: K padesátinám prof. dra Josefa Huttra (Rytmus 9, 1943/44, č. 7).

Rybarič, Richard: Škrt v historii neplatí (Slovenská hudba 8, 1964, s. 61).

Dějiny české hudební kultury 1890–1945 (díl 2, Praha 1981, s. 120–121).

Kolektiv autorů: Hudební věda, historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj (díl I, Praha 1988, s. 204–206).

Volek, Tomislav: Profesor Josef Hutter – oběť dvou totalitních režimů (Hudební věda 31, 1994, č. 4, s. 363–373).

Volek, Tomislav – Berný, Tomáš: Z dopisů Josefu Huttrovi (Hudební věda 31, 1994, s. 452–463, Hudební věda 32, 1995, s. 73–85).

 

Milan Kuna


Datum poslední změny: 9.2.2009