Český hudební slovník osob a institucí

Jirák, Karel Boleslav

Charakteristika: Skladatel, hudební teoretik, pedagog, dirigent, hudebně organizační pracovník

Datum narození/zahájení aktivity: 28.1.1891
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 30.1.1972

Jirák, Karel Boleslav, skladatel, hudební teoretik, pedagog, dirigent, hudebně organizační pracovník, narozen 28. 1. 1891, Praha, zemřel 30. 1. 1972, Chicago (USA).

 

A. Biografie

B. Dílo a působení v letech 1919–47

C. Dílo a působení v letech 1947–72

D. Hodnocení a reflexe díla

 

A. Biografie

Byl synem JUDr. Jana Jiráka (narozen 1846 v Kosově Hoře, zemřel 1896), pražského advokáta, a Růženy Krejčíkové (narozena 1873 v Mladé Boleslavi, zemřela 1950). Jméno Karel dostal po matčině otci, jméno Boleslav podle rodiště matky. Rodiče byli hudebně vzdělaní, matka zpívala v chrámu sv. Víta na Pražském Hradě (zpěvu se učila u Olgy Parschové-Zikešové). Do obecné školy chodil v Praze a Mladé Boleslavi, po novém sňatku matky s MUDr. Ludvíkem Freslem se rodina odstěhovala do Zábřehu na Moravě, kde navštěvoval soukromé gymnázium. Hudbě jej učila jednak matka, jednak otčím, dále jej v Zábřehu vzdělával gymnaziální profesor František Waic. Jako student se účastnil tamějšího hudebního života: byl zejména zdatným klavírním doprovázečem; učil se soustavně cizím jazykům (řečtině, němčině, angličtině, francouzštině, ruštině, polštině). Roku 1907 přesídlili Freslovi do Prahy, kde Karel 9. 7. 1909 maturoval. Zde se stal 1907–09 ve hře na klavír soukromým žákem Adolfa Mikeše, vyznavače Deppeovy klavírní metody. Už jako gymnazista komponoval; v duchu fibichovského romantismu vytvořil klavírní Miniatury a cyklus Písní pro vyšší hlas a klavír na básně Zdeňka Kittla.

 

Po maturitě studoval Jirák jeden rok u Vítězslava Nováka, soustavná výuka to však nebyla,  tvořil hlavně kontrapunkty ke čtyřhlasým chorálům. Skutečného učitele nalezl až v osobě Josefa Bohuslava Foerstera, za nímž odešel do Vídně. Společně pracovali na instrumentaci opery Apollonius z Tyany (od listopadu 1911 do června 1912). Jako skladatel zůstal Jirák v podstatě autodidaktem. Vídeňského pobytu využil k navázání známostí s tamějšími hudebními osobnostmi i k poznání kulturního života metropole. Po návratu do Prahy se zapojil do práce Orchestrálního sdružení, které vedl Otakar Ostrčil; Ostrčil ho svým příkladem ovlivnil jako dirigenta. V této době studoval na právnické fakultě (k získání doktorátu mu zabránila válka), navštěvoval přednášky z filozofie a hudební vědy na filozofické fakultě (pro doktorát připravoval disertaci Problém formy u Bedřicha Smetany), podílel se na aktivitách Hudebního klubu, založeného Zdeňkem Nejedlým. Jako člověk se širokým kulturním rozhledem začal záhy přispívat do novin, od 1909 psal hudební kritiky do Venkova, Samostatnosti a přechodně i Moderní revue; v periodiku Smetana publikoval polemické příspěvky.

 

V listopadu 1914 byl odveden k 11. zeměbraneckému pluku, v květnu 1915 byl však propuštěn do civilu kvůli vrozené srdeční vadě. Koncem roku 1915 se stal sbormistrem opery ve Vinohradském divadle, krátce nato však přijal pozvání do hamburské opery (Hamburger Stadttheater), aby zde pracoval jako korepetitor, dirigent sborů za scénou, autor i dirigent scénické hudby (v malém divadle na předměstí Altona). Do konce první světové války vytvořil řadu děl včetně jedné opery, které jej přiřadily k předním, avantgardně orientovaným skladatelům. Kritika oceňovala zejména jeho písňový cyklus Lyrické intermezzo op. 4, I. smyčcový kvartet op. 9, I. symfonii c moll op. 10 a Smyčcový sextet s altovým sólem op. 14.

 

Po převratu v roce 1918 nastoupil v Národním divadle v Brně jako kapelník. Během šesti měsíců, které zde strávil, dirigoval převážně české opery a scénické melodramy. Pod jeho vedením zazněly např. Dalibor, Prodaná nevěsta, Hubička, Libuše, Čert a Káča, Rusalka, Nevěsta messinská, Její pastorkyně, Carmen, Piková dáma a Werther. K dramaturgickým činům patřilo vypravení Fibichovy melodramatické trilogie Hippodamie. Spolu s ředitelem Václavem Jiřikovským odešel na konci sezóny 1918/19 do divadla v Ostravě, odkud se však kvůli neshodám ve vedení opery po několika měsících vrátil do Prahy. Komponoval nová díla, „zaskočil“ u České filharmonie při uvedení Mahlerovy 6. symfonie, řídil sbor u sv. Mikuláše na Malé Straně. Na podzim 1920 se ujal sbormistrovské práce v pražském Hlaholu. Jedním z prvních velkých děl, která s ním nastudoval, byla Beethovenova Missa solemnis. S tímto tělesem absolvoval turné po Jugoslávii s koncerty v Mariboru, Lublani a Záhřebu.

Z podnětu administrativního správce pražské konzervatoře Františka Spilky se Jirák ujal korepetic na pěveckém oddělení tohoto ústavu, záhy mu bylo přiděleno i vyučování harmonie, hudebních forem a instrumentace, čímž se stal suplentem v kompozičním oddělení. Od školního roku 1921/22 se už věnoval pouze hudebně teoretickým předmětům (i skladbě) a po dvou letech byl jmenován profesorem. Jeho předností bylo, že nepostupoval podle obvyklých vzorů, ale každému žáku ponechával podle míry jeho talentu volnost ve vyjadřování či zpracovávání hudebních představ. Během této desetileté činnosti vychoval řadu žáků, k nimž patřili například Iša Krejčí, Miloslav Kabeláč, Klement Slavický, Jaroslav Ježek, Jaroslav Řídký, Antonín Šatra, František Bartoš, Berta Brixová, Josef Bartl, Bohumír Hrachovina, František Šesták, Jiří Mihule a další, z cizích Slavko Osterc, Dragutin Čolič, Angel Samokovlijkev, Dragotin Šijanec, Jan Wieczorek a další. Ačkoli někteří jeho žáci pokračovali ve studiu kompozice na mistrovské škole u jiných profesorů, považovali přesto Jiráka za svého hlavního učitele. To, co z něho dělalo výtečného učitele kompozice, byla kritičnost a nesmiřitelnost vůči eklekticismu a běžné rutině. Každý kompoziční prostředek museli jeho žáci podrobit analýze, co je přínosem a co návratem zpět. Pro své žáky  vypracoval Jirák Nauku o hudebních formách, která se dočkala mnoha vydání a patřila k jedné z nejlepších (a nejpopulárnějších) hudebně teoretických příruček vůbec.

 

Byl jedním ze zakládajících členů Československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), založené roku 1923. Pracoval v jejím výboru spolu s Václavem Štěpánem a Erichem Steinhardem, podílel se na vypracování jejích stanov. Jako delegát Československé sekce prosadil v Londýně na zasedání výboru konání Mezinárodního hudebního festivalu ISCM v roce 1924 v Praze, připojeném k oslavám 100. výročí narození Bedřicha Smetany. Podílel se na redigování brožury o tomto festivalu, která slouží jako dokument o činnosti jednotlivých sekcí společnosti v té době. Do tohoto sborníku přispěl statí o československé moderní hudbě a rozborem Foerstrovy opery Eva. Dne 17. 6. 1924 se za své aktivity stal řádným členem IV. třídy České akademie věd a umění (ČAVU). Až do roku 1940, kdy rezignoval na svou činnost v ČSAV, pracoval v mnoha hudebních porotách pro udělování cen za nejlepší hudební díla, v letech 1927–32 byl jednatelem hudebního odboru IV. třídy ČAVU.

 

Dne 18. 5. 1923 zahájila v Praze svá první vysílání rozhlasová stanice Radiojournal a Jirák byl o dva roky později do této instituce povolán jako hudební poradce. Postupně vznikaly rozhlasové pobočky ve všech větších městech republiky. Jirákovým úkolem bylo vytvořit základy hudební dramaturgie hlavně pro tzv. ateliérové koncerty a přímá vysílání hudby. Tato jeho činnost byla průkopnická. Kromě výběru vhodných skladeb pro rozhlasová vysílání navrhoval sólisty a komorní soubory. V roce 1929 se stal šéfem hudebního programu, který zodpovídal za strukturu hudebního vysílání nejen v Praze, ale i Brně, Bratislavě, Košicích a Moravské Ostravě. Kvůli této činnosti přerušil i své vyučování na pražské konzervatoři. V době, kdy se Česká filharmonie dostala do existenční krize, dojednal s ní tzv. koncerty Radiojournalu, jež jí zajišťovaly pravidelný příjem. Dbal na vyrovnané proporce mezi vážnou a populární hudbou a na to, aby výběr všech druhů hudby podléhal „pravidlům umění“. Nezdráhal se propagovat i nejmodernější, avantgardní hudební směry, neboť byl přesvědčen o jejich nezbytnosti pro vývoj hudební kultury vůbec.

 

B. Dílo a působení v letech 1919–47

Jirákova tvorba v letech 1919–45 má vzestupnou tendenci co se týče jejího modernismu a avantgardismu. Zlomové dílo v tomto vývoji představoval klavírní cyklus Na rozhraní op. 24, v němž si autor osvojoval řadu prvků nových skladebných směrů dvacátých let; byla v něm shledávána paralela s tvorbou druhé vídeňské školy. Také II. symfonie F dur op. 25 prozrazuje, jak se skladatelův sloh výrazně proměnil. Jirák nešel cestou svých kolegů (Aloise Háby, Bohuslava Martinů) ani svých vzorů ze starší generace českých tvůrců (Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera), hledal si svůj vlastní způsob tvoření, v němž dospěl na samu krajní mez hudebního modernismu. V dílech tohoto desetiletí se ani neztotožňoval se světovou hudební modernou, nýbrž usiloval o vlastní výraz i za cenu celé řady vnitřních rozporů. Bohatě využíval volné tonality, dospíval ke koncepci kvartové harmonie jako základu pro celou hudební plochu, pracoval s konstruktivistickými postupy, jež vyplývají z povahy hudebního nástroje. Tento trend je u něho nejvýraznější v klavírních skladbách (Sonátě op. 30, Epigramech a epitafech op. 35), ve skladbách pro smyčcové a dechové nástroje (Sonátě pro violu a klavír op. 26, Sonátě pro flétnu a klavír op. 32, Třech skladbách pro housle a klavír op. 36) i dílech komorních (Divertimentu pro housle, violu a violoncello op. 28, II. smyčcovém kvartetu op. 31, Dechovém kvintetu op. 34). Svými písňovými cykly (Večer a duše op. 23, Probuzení op. 27, Duha op. 29), zkomponovaných jak ve verzi s doprovodem klavíru, tak orchestru, se Jirák postavil do čela tvůrců české moderní písně.

 

III. symfonie op. 37 je opředena záhadou, proč autor práci na ní v roce 1929 přerušil a vrátil se k ní – aniž by komponoval něco jiného – až v roce 1938; zřejmě na něj dolehly kruté politické události tohoto času; toto dílo bylo považováno za vlastenecký čin. Za nacistické okupace zkomponoval Jirák pro Českou filharmonii Filharmonické variace op. 40, v nichž se všem hlasům dostává sólového uplatnění. V dalších skladbách z doby nesvobody oprostil svůj výraz, neboť jasně sdělené poselství mu bylo důležitější než kompoziční experimenty. V tomto duchu vytvořil symfonickou předehru Mládí op. 43, Rapsodii pro housle a orchestr op. 44 a Variace, scherzo a finále pro nonet op. 45a, záhy přetvořené v Symfoniettu pro malý orchestr op. 45b. K uctění Smetanovy památky v jubilejním roce 1944 přispěl vlastenecky orientovanými Třemi poetickými polkami op. 48. Z písňových cyklů z doby okupace jsou nejcennější Milodějné kvítí op. 46 a Hlas nejsladší op. 49, v nichž se autor vyznává z lásky k rodné řeči a vlasti.

 

V letech 1920–45 působil též jako koncertní dirigent. Dirigoval ovšem jen příležitostně, většinou jako host. Nejčastěji pracoval s Českou filharmonií (v uvedených letech absolvoval s ní 108 koncertů). Repertoár, který uváděl, byl široký a všestranný. Kromě tvorby H. Berlioze, J. Brahmse, O. Respighiho, R. Strausse, R. Wagnera, R. Schumanna, C. Francka,  I. Stravinského a jiných uváděl celou řadu novinkových skladeb současných českých autorů (např. Jaroslava Řídkého, Zdeňka Folprechta, Emila Axmana, Rudolfa Karla, Aloise Háby, Viléma Petrželky, Anatola Provazníka, Boleslava Vomáčky, Vaclava Trojana i svých), ale i soudobou hudbu cizí. Byl spolehlivým interpretem i hudby klasické (například Ludwig van Beethoven), v případě hudby Gustava Mahlera byl považován za specialistu, zároveň patřil k nejzasvěcenějším dirigentům tvorby Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera a jiných. V Praze zavedl tradici interpretace Dvořákovy Stabat mater ve velikonočních dnech. Česká filharmonie jej roku 1940 jmenovala svým čestným členem. Za nacistické okupace koncertoval Jirák v řadě českých měst, v nichž sklízel ovace s interpretací Smetanovy Mé vlasti. Pracoval i s dalšími orchestry. Každoročně řídil vždy dva koncerty s orchestrem Radiojournalu, z nichž některé byly významné; 1935 věnoval např. celý koncert sovětské hudbě, na němž poprvé v Praze zazněla Šostakovičova III. symfonie Es dur. Občas jej zvaly ke spolupráci i orchestry z dalších českých měst – např. z Národního divadla v Brně (s ním Jirák 7. 4. 1929 poprvé v ČSR uvedl Šostakovičovu I. symfonii f moll). Spolupracoval i s orchestrem rozhlasové stanice v Ostravě. Ze své funkce v rozhlasu podpořil vznik Symfonického orchestru FOK, jejž také několikrát řídil (jeho gramofonová nahrávka Dvořákových Slovanských tanců s tímto tělesem byla vysoko ceněna v USA). Řídil cizí orchestry v Antverpách (1924), Poznani (1925), Bukurešti (1930), Varšavě (1930, 1931), Záhřebu (1931), Bělehradě (1931), Vídni (1931, 1933), Mnichově (1932), Liège, Nijmegen a Arnhemu v Holandsku (1932), Berlíně (1933), Londýně (1935), Ostende (1935), Paříži (1936, 1938), Rize (1936), Leningradě (čtyři koncerty v 1936), Helsinkách (1937), Bruselu (1938) i jinde. I při těchto zahraničních koncertech prosazoval díla českých soudobých autorů (Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila, Rudolfa Karla i svá).

 

Po revoluci 1945 byl nařčen skupinou pracovníků Československého rozhlasu, že se během nacistické okupace dopustil „nečeského a asociálního jednání“. Jako ředitel hudebního odboru byl suspendován a jeho případ předán soudu. Část hudební veřejnosti se od něho odvrátila. Na základě dekretu prezidenta republiky ze 17. 10. 1945 bylo proti němu zahájeno trestní řízení, které se týkalo jeho členství v Lize proti bolševismu, rozhlasového projevu proti SSSR, novinového článku o vlivu německé hudby na hudbu českou, výhrůžky členům rozhlasového orchestru i domnělé denunciace Bohuslava Martinů v roce 1939. Po výslechu a dobrozdání svědků bylo proti němu trestní řízení zastaveno (26. 2. 1947), neboť veškerá obvinění se ukázala jako neopodstatněná. Přes psychické utrpení a ústrky, jimž byl Jirák v tomto čase vystaven, zkomponoval řadu významných děl. Patří k nim Klavírní kvintet op. 50, v němž autor variačně zpracoval starořeckou melodii ze Seikilova náhrobku, IV. symfonie op. 52, jež nese podtitul Epizoda ze života umělcova, a jednovětý Koncert pro klavír a orchestr op. 55, jehož premiéra se uskutečnila až roku 1968. V těchto letech 1945–47 učil soukromně i několik žáků: Svatopluka Havelku, Lubomíra  Železného a Františka Kovaříčka.

 

C. Dílo a působení v letech 1947–72

V červnu 1947 obdržel pozvání do USA, aby vyučoval na letních hudebních kurzech v Chicagu, které pořádala tamní Roosevelt College University. V kurzech se věnoval především harmonii a hudebním formám, několik studentů učil i základům kompozice. Jeho vyučování mělo úspěch a dostal tak místo stálého profesora na Roosevelt College University; ve vlasti mu nikdo žádné místo nenabídl. O vánocích 1947 přijela za ním jeho budoucí žena Blanka Benešová, s níž se oženil 15. 1. 1948 (po rozvodu se zpěvačkou Martou Krásovou roku 1947). Zprvu šlo jen o prodloužený pobyt, teprve když byl doma po komunistickém puči 1948 vyloučen ze Syndikátu českých skladatelů jako politicky nekonformní člověk a byla mu zakázána jakákoli kulturní činnost (dopisem Akčního výboru z 11. 3. 1948), rozhodl se zůstat mimo vlast. Doma se stal nepohodlným hlavně proto, že byl členem tzv. Kulturní rady Československé strany národně socialistické a že jako umělec nebyl přijatelný pro spolupráci s komunisty; ani jeho skladby se nesměly provozovat. Na základě tohoto dekretu získal Jirák povolení k trvalému pobytu v USA, neboť imigrační úřad pojal jeho případ jako politicky diskriminační. Jirák proto využil nabízeného profesorského místa na Roosevelt College University v Chicagu, i když v cizině natrvalo zůstat nechtěl mimo jiné i kvůli churavějící matce. V Československu mu byl zabaven majetek i autorské výnosy z provozování jeho skladeb. Z patriotických důvodů zůstal sice členem Ochranného sdružení autorského (které kdysi zakládal), stát mu však odcizoval i honoráře ve valutách z provozování skladeb v zahraničí (v USA patřil k nejprovozovanějším autorům soudobé hudby).

 

Oficiálně byl na chicagské univerzitě profesorem hudební skladby, učil také harmonii, instrumentaci, podle potřeby formy a hudební analýzu. Harmonii ve vyšších třídách vyučoval podle Traditional Harmony od Paula Hindemitha, v některých letech vyučoval i kontrapunkt na základě traktátu Gradus ad Parnassum Johanna Josepha Fuxe. Vypracoval skripta z oblasti pokročilé harmonie (zabývající se alterací a enharmonickými modulacemi), kterou vydala univerzita pod názvem Book of Keyboard Harmony. Od roku 1960 přednášel pedagogiku hudební teorie, dalším předmětem byl kontrapunkt 18. století, při němž detailně analyzoval Bachovy fugy z Temperovaného klavíru, Umění fugy a Hudební obětiny, v prvních letech učil také dirigování. V roce 1950 se stal přednostou teoretického oddělení a v tomto postavení setrval dvanáct let; z univerzity odcházel 1967, kdy mu bylo 76 let; v roce 1964 byl studenty oceněn čestným titulem „outstanding professor“. 

 

Někteří Jirákovi žáci byli později mimořádně úspěšní ať již jako skladatelé nebo osobnosti v jiné hudební praxi. K těm nejtalentovanějším patřili: žák holandského původu Lynden deYoung, černoška Betty Lou Jacksonová, flétnista a skladatel James Mack, Jihoslovanka Ludmila Lazarová (pozdější vedoucí klavírního oddělení na Roosevelt University), Anita Nusinowová (v USA uveřejnila první katalog Jirákových skladeb), J. O. Young, Elis Schumanová, Theron Kirk, Georg G. Forest a ze studentů českého původu Jeroným Zajíček (pozdější profesor skladby na Chicago Musical College), Harold Chramm (pozdější ředitel nakladatelské firmy v New Yorku); měl i řadu soukromých žáků – k nejvýznamnějším patřil William (Bill) Russo. Jiráka jako učitele kompozice vyhledávali i studenti z jiných škol – např. Číňan Wung Sung, Helen Crosierová a jiní.

    

Po úspěchu Concertina pro housle a orchestr op. 78 na podzim 1963 s univerzitním orchestrem, které si autor sám dirigoval, byl požádán, aby se ujal řízení tohoto orchestru. Do jara 1967, než těžce onemocněl, nastudoval šest pořadů, v nichž byla i česká hudba (Smetanova Vltava, Dvořákovy skladby Karneval, Koncert pro violoncello a orchestr h moll, VIII. symfonie G dur, i jeho vlastní Serenáda pro malý orchestr op. 69). V USA působil i jako publicista. Psal články a statě do amerických novin a časopisů, měl mnoho přednášek o hudbě mimo univerzitní prostředí, rozhovory v rozhlase atd. Už na podzim 1947 začal psát do českých krajanských novin Svornost články o kulturních událostech, kterých se v USA účastnil, později spolupracoval při rozhlasovém vysílání do Československa (Voice of America, Radio Free Europe, z Chicaga WEDC, Svobodářský rozhlas apod.), spolupodílel se na přednáškách Masarykova klubu v Chicagu, psal statě do nejrůznějších sborníků  vydávaných česky i anglicky, i do časopisů Hlasatel a Čas, přednášel pro krajany a pro členy National Council, hovořil před koncerty krajanského sboru Lyra, přednášel na kongresech ve Washingtonu, v Society of Arts and Sciences na Columbia University v New Yorku atd. Těmto aktivitám se věnoval nepřetržitě od roku 1947 do 1970. Zvláštní zájem věnoval pobytu a působnosti Antonína Dvořáka v USA. Zasloužil se i o obnovení chicagské sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), podílel se na vypracování stanov a organizování jejích koncertů; v prvních letech její činnosti byl místopředsedou, později i předsedou. Redigoval a spoluvytvářel hudební hesla nového slovníku určeného pro vzdělávání vysokoškolských studentů.

 

Hudební tvorba amerického období zahrnuje opusy 59 až 94, mezi nimiž jsou dvě symfonie, několik orchestrálních skladeb a rekviem, čtyři smyčcové kvartety, skladby pro smyčcové nebo dechové nástroje s klavírem, dechové a smyčcové trio, skladby pro klavír, varhany a zejména osm písňových cyklů. K jejich inspiračním zdrojům patřily buď podněty zvenčí, hlavně ze strany interpretů, nebo vznikaly z vnitřní nutnosti jako výraz skladatelových životních pocitů (např. touhy po domově). Jirákovu prestiž v USA zvýšila V. symfonie op. 60, kterou autor pojal jako symfonii duševního osvobození, jako výraz pocitů oproštění a naděje v lepší budoucnost. V tvůrčí soutěži na Mezinárodním hudebním festivalu v Edinburghu, kam ji autor zadal pod heslem „Procul patriae“, získala druhou cenu, její premiéru se Skotským národním orchestrem uskutečnil H. W. Süsskind. Symfonické scherzo ve verzi pro velký dechový orchestr op. 65a napsal autor pro High School v Ciceru; na sjezdu „bandmasters“ (American Bandmasters Association) v městě Columbus ve státě Ohio měla skladba mimořádný úspěch. Premiéru Symfonického scherza v orchestrální verzi uskutečnil Rafael Kubelík v Chicagu, když se loučil s tamním symfonickým orchestrem (25. 4. 1953). Památce své matky, jejíhož pohřbu ve vlasti se Jirák nesměl zúčastnit, věnoval Rekviem op. 70.

 

Značnou oblibu u interpretů dosahovaly jeho skladby pro sólové dechové nástroje s doprovodem (např. Sonáta pro klarinet op. 59, Introdukce a rondo pro lesní roh op. 68, Sonáta pro lesní roh op. 72, Sonáta pro hoboj op. 73, Sonatina pro basklarinet op. 92) i skladby pro smyčcové nástroje s doprovodem (Tři skladby pro violoncello op. 71, Concertino pro housle op. 79, Čtyři eseje pro housle op. 84) nebo pro housle sólo (Suita op. 87). U těchto skladeb byla ceněna dokonalá sazba pro zvolené nástroje. Také své další čtyři smyčcové kvartety napsal Jirák pro konkrétní soubory – jednak pro kvarteto Roosevelt University v Chicagu, jednak pro Novákovo kvarteto ve vlasti. Setkaly se s úspěchem hlavně na koncertech chicagské sekce ISCM. VI. kvartet op. 80 při premiéře v Praze 18. 1. 1960 poněkud prolomil mlčení kolem autorovy tvorby ve vlasti. S výjimkou Tree Songs op. 66 a Pilgrim´s Songs op. 85, vytvořené na texty amerických autorů, komponoval Jirák v USA své písně nejraději na české texty (Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Karla Tomana, Otokara Fischera, Donáta Šajnera, M. Tůmy, K. Jirko, Jaromíra Hořce, Jana Čarka a jiných), neboť mu zprostředkovávaly styk s domovem (hlavně cykly Písně samoty op. 57, Tři písně op. 61, Studně domova op. 83, Jaro op. 88), podobně se věnoval i úpravám českých, moravských a slezských lidových písní (op. 79 a 81). Poslední, nejzávažnější Jirákovou symfonií byla jeho VI. symfonie op. 90, nesoucí podtitul Rozloučení se životem. Měla posmrtnou premiéru 17. 2. 1972 v Praze.

 

D. Hodnocení a reflexe díla

Jirák ve své „americké“ tvorbě, snad z důvodu, že byl obklopen nejmodernější, po výtce experimentální hudbou, v níž on sám již nenalézal zalíbení, zůstal věrný svému stylu z meziválečného období. K žádnému vyhraněnému hudebnímu směru se nepřiklonil, byť je všechny studoval a se svými žáky analyzoval. Komponoval se snahou po dokonalosti hudební formy a hudebního vyjádření. Měl vybroušený smysl pro zřetelnou kulminaci vět i cyklických forem. Napomáhala mu k tomu i práce s harmonickou vertikálou, polytonalitou a bitonalitou, v jejich „přirozeném“ ovládání byl mistrem. Ve své tvorbě vyzkoušel účinky nejrůznějších akordických kombinací a spojů v rámci polytonálního a bitonálního myšlení, nikdy však nepřistoupil na vertikály clusterů. Navzdory občasnému užívání atonality neopouštěl tonální základ svého harmonického cítění. V jeho tvorbě hrála důležitou roli i dynamika, vynikal i instrumentačním mistrovstvím. Ve svých dílech hojně využíval neobarokních postupů,  oživoval staré barokní formy jako fugu, passacaglii, preludium, variace, ale také starší toccatu, sicilianu a na tuto vývojovou linii navazoval i ve svých serenádách. Jako důvěrný znalec Bachova polyfonního umění si přisvojil všechny typické prostředky barokního kontrapunktického slohu (fugu jednoduchou i se dvěma i více subjekty a stálými protihlasy), někdy vytvářel i fantazie v imitačním slohu. Tento pohled do minulosti nebyl u autora projevem tradicionalismu či nějakého čirého konzervativizmu, ale výrazem vědomého spájení minulosti s přítomností na základě soudobého hudebního myšlení a cítění.

   

Ačkoli v roce 1955 komunistický režim v Československu prostřednictvím Mirko Očadlíka a zástupce československého vyslanectví ve Washingtonu Jiráka přemlouval, aby se vrátil do vlasti, sešlo z toho, neboť Jirák zavčas prohlédl, že jde především o propagandistický tah totalitního státu. Teprve 30. 5. 1968 plénum Ústředního výboru Svazu českých skladatelů (za souhlasu KSČ) rozhodlo o udělení čestného členství v této pro něj do té doby nepřátelské hudebnické organizaci. Jirákova tvorba se opět směla hrát v plném rozsahu, koncem roku 1968 autor konečně mohl přijet do vlasti, aby se zúčastnil koncertů se svou tvorbou. V Československu byla poprvé uvedena autorova V. symfonie op. 60, ve světových premiérách Klavírní koncert op. 55 a dva sbory ze sbírky Mužských sborů op. 54. Provedena byla i Sonatina pro basklarinet a klavír op. 91. Tyto koncerty v Praze, Brně a Olomouci za autorovy přítomnosti měly charakter triumfálního návratu „opovrhovaného“ skladatele a „zrazeného“ umělce. Radost z tohoto přijetí však netrvala dlouho. Po nástupu tzv. normalizace politického života v Československu zavládlo kolem Jiráka opět mlčení, ze slibů a snah oživit jeho dílo ve vlasti nezbylo nic. Tato nová fáze diskriminace jeho osobnosti trvala i po smrti až do roku 1889. I když v důsledku svého dlouholetého pobytu v USA  získal Jirák americké občanství, vždy se cítil být českým umělcem a toužil být pochován v české zemi. Jeho urna byla uložena do rodinného hrobu v Praze na Olšanském hřbitově. 


Dílo:

I. Dílo hudební


Skladby pro klavír

Letní noci op. 7, 1911–14, premiéra 27. 2. 1915, Praha, Milan Balcar, Ed: Fr. Chadím, Praha 1914 a 1923;

Malá klavírní suita op. 12, 1915–16, premiéra 1917, Hamburg, Hans Herrmanns, Ed: HMUB, Praha 1925;

Suita ve starém slohu op. 21, 1920, premiéra 25. 2. 1922, Praha, Jan Heřman, Ed: HMUB, Praha 1921;

Na rozhraní op. 24, 1923, premiéra 19. 5. 1924, Praha, Václav Štěpán, Ed: Universal Edition, Wien 1924;

Sonáta pro klavír op. 30, 1926, premiéra 7. 11. 1927, Praha, Jan Heřman, Ed: Universal Edition, Wien 1926;

Epigramy a epitafy op. 35, 1928–29, premiéra 25. 1. 1935, Český rozhlas, Ilona Štěpánová-Kurzová;

Miréio, tango, s. op., 1928, Ed: HMUB, Praha 1929;

The Kingdom of Heaven, slow-fox, 1929, Ed: Universal Edition, Wien 1931;

Tři poetické polky op. 48, 1944, premiéra 19. 11. 1946, Praha, interpret neznámý, Ed: Melantrich, Praha 1946;

Čtyři polková capriccia op. 51, 1945, Ed: Supraphon, Praha 1973;

Klavírní skladbičky pro děti op. 62, 1949–50, Ed: Associated Music Publishers, New York 1953 (pod názvem Twelve Piano Pieces for Childern);

II. sonáta pro klavír op. 64, 1950, premiéra 1. 2. 1961, Chicago, Alexandra Veetová, Ed: Panton, Praha 1966;

Pět miniatur op. 75, 1954–55, premiéra 11. 12. 1957, Chicago, Alexandra Veetová;

Čtyři klavírní skladby pro pravou ruku op. 92, 1968–69, premiéra 24. 5. 1969, Praha, Karel Šolc, Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Skladby pro housle

Hudba noci, nokturno pro housle a klavír nebo malý orchestr op. 17, 1918, premiéra 13. 4. 1919, Brno, Rudolf Reissig (Vl.), K. B. Jirák (Pfte), orchestrální verze 26. 2. 1928, Praha, Česká filharmonie, Stanislav Novák (Vl.), dir. Otakar Jeremiáš, Ed: HMUB, Praha 1921;

Sonáta pro housle a klavír op. 20, 1919–20, premiéra září 1920, Karel Hoffmann (Vl.), Jan Heřman (Pfte), Ed: Universal Edition, Wien 1925;

Tři skladby pro housle a klavír op. 36, 1929, premiéra 20. 12. 1929, Český rozhlas, Kitty Červenková (Vl.), František Maxian (Pfte), Ed: F. A. Urbánek, Praha 1944;

Sonatina pro housle a klavír op. 56, 1946, premiéra 1947, Československý rozhlas, Karel Šroubek (Vl.), klavírista neznámý, Ed: Independent Music Publishers, New York;

Concertino pro housle a malý orchestr op. 78, 1957, premiéra 18. 5. 1963, Chicago, Otakar Šroubek (Vl.), Chicago Little Symphony Orchestra, dir. Thor Johnson, Ed: Independent Music Publishers, New York;

Čtyři eseje pro housle a klavír op. 84, 1959–62, premiéra 29. 3. 1963, Chicago, Everett Zlatoff-Mirsky (Vl.), Donald Jenni (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Suita pro sólové housle op. 87, 1964, premiéra 27. 5. 1968, Chicago, François d´Albert, Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Skladby pro violu

Sonáta pro violu a klavír op. 26, 1924–25, premiéra 26. 4. 1926, Praha, Ladislav Černý (Vla), Václav Štěpán (Pfte), N. Simrock, Berlin 1929;

Smuteční hudba pro violu (nebo lesní roh) a varhany (nebo orchestr) op. 58, 1946 (instr. 1967), premiéra 7. 10. 1946, Praha, Antonín Hyksa (Vla), Bedřich Wiedermann (Org.), orchestrální verze 10. 4. 1969, Brno, Antonín Hyksa (Vla), Státní filharmonie Brno, dir. Zdeněk Košler.

 

Skladby pro violoncello

Sonáta pro violoncello a klavír op. 15, 1918, premiéra 4. 3. 1922, Praha, Ladislav Zelenka (Vcl.), Václav Štěpán (Pfte);

Tři skladby pro violoncello a klavír op. 71, 1952, premiéra 21. 2. 1954, Chicago, Raya Garbousová (Vcl.), Marion Hall (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Skladby pro dechové nástroje sólo

Sonáta pro flétnu a klavír op. 32, 1927, premiéra 14. 12. 1927, Praha, René LeRoy (Fl.), Ervín Schulhoff (Pfte), Ed: N. Simrock, Berlin 1930;

Sonáta pro klarinet a klavír op. 59, 1947, premiéra podzim 1949, Evanston (Illinois), Dominico de Caprio (Cl.), Harold van Horne (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Introdukce a rondo pro lesní roh a klavír op. 68, 1951, premiéra 23. 5. 1951, Chicago, Rudolf Macciocchi (Cor.), K. B. Jirák (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Sonáta pro lesní roh a klavír op. 72, 1952, premiéra 2. 5. 1960, Chicago, Richard Bass (Cor.), Harriet Rosen (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Sonáta pro hoboj a klavír op. 73, 1954, premiéra 25. 8. 1955, Melbourne, Jiří Tancibudek (Ob.), Hans Walter Süsskind (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Sonatina pro basklarinet a klavír op. 91, 1966–67, premiéra 1. 12. 1967, Brno, Due Boemi di Praga – Josef Horák (Cl. b.), Emma Kovárnová (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Skladby pro varhany

Pět malých preludií a fug pro varhany op. 77, 1957, premiéra 9. 3. 1958, Evanston (Illinois), Robert Reuter, Ed: Novello, London 1960;

Suita pro varhany op. 86, 1958–64, premiéra č. 2 – 31. 10. 1965, Chicago, Robert Reuter, Ed: Independent Music Publishers, New York;

Passacaglia a fuga pro varhany op. 94, 1971, premiéra 9. 5. 1972, Evanston (Illinois), Karel Paukert.

 

Skladby komorní

I. smyčcový kvartet c moll op. 9, 1913–15, premiéra 9. 3. 1916, Praha, Stanislav Novák (Vl. I), Ladislav Kabeš (Vl. II), J. Doležel (Vla), K. Košťál (Vcl.), Ed: HMUB, Praha 1922;

Smyčcový sextet s altových sólem na text čínské poezie op. 14, 1916–17, premiéra 17. 3. 1919, Praha, České kvarteto – Karel Hoffmann (Vl. I), Stanislav Novák (Vl. II), Jiří Herold (Vla I), Václav Talich (Vla II), Ladislav Zelenka (Vcl. I), František Šimůnek (Vcl. II), Ada Nekarová (Vo.), Ed: HMUB, Praha 1949;

Divertimento pro housle, violu a violoncello op. 28, 1925, premiéra 15. 1. 1926, Praha, Novákovo-Frankovo kvarteto, Ed: Universal Edition, Wien 1927;

II. smyčcový kvartet op. 31, 1926–27, premiéra 9. 2. 1929, Praha, České kvarteto – Karel Hoffmann (Vl. I), Josef Suk (Vl. II), Jiří Herold (Vla), Ladislav Zelenka (Vcl.);

Dechový kvintet op. 34, 1928, premiéra 8. 11. 1929, Praha, Pražské dechové kvinteto – Rudolf Hertl (Fl.), Václav Smetáček (Ob.), Vladimír Říha (Cl.), Otakar Procházka (Cor.), František Matějka (Fg.), Ed: Independent Music Publishers, New York;

III. smyčcový kvartet op. 41, 1937–40, premiéra 26. 11. 1940, Praha, Ondříčkovo kvarteto – Richard Zika (Vl. I), Jaroslav Pekelský (Vl. II), Vincenc Zahradník (Vla), Bedřich Jaroš (Vcl.), Ed: HMUB, Praha 1942;

Variace, scherzo a finále pro nonet op. 45a, 1943, premiéra 16. 2. 1969, Birmingham (Alabama), České noneto;

Klavírní kvintet op. 50, 1945–46, premiéra 20. 3. 1947, Praha, Pražské kvarteto – Karel Šroubek (Vl. I), Herbert Berger (Vl. II), Ladislav Černý (Vla), Josef Šimandl (Vcl.), Karel Šolc (Pfte), Ed: Panton, Praha 1972;

IV. smyčcový kvartet op. 63, 1949, premiéra 7. 2. 1951, Chicago, Roosevelt College String Quartet, Ed: Independent Music Publishers, New York;

V. smyčcový kvartet op. 67, 1951, premiéra 8. 10. 1952, Chicago, Roosevelt College String Quartet, Ed: Independent Music Publishers, New York;

Trio pro hoboj, klarinet a fagot op. 76, 1955–56, premiéra 28. 7. 1957, Melbourne, Jiří Tancibudek (Ob.), Thomas White (Cl.), Thomas Wightman (Fg.), Independent Music Publishers, New York;

VI. smyčcový kvartet op. 80, 1957–58, premiéra 18. 1. 1960, Praha, Novákovo kvarteto – Bohumil Purger (Vl. I), Dušan Pandula (Vl. II), Josef Podjukl (Vla), Jaroslav Chovanec (Vcl.), Ed: Independent Music Publishers, New York;

VII. smyčcový kvartet op. 82, 1960, premiéra 17. 1. 1961, Chicago, The Sroubek String Quartet - Otakar Šroubek (Vl. I), Philip Scharf (Vl. II), Robert Alexa (Vla), Alois Trnka (Vcl.), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Trio pro housle, violoncello a klavír op. 89, 1966, premiéra 13. 12. 1967, Chicago, Everett Zlatoff-Mirsky (Vl.), Karl Fruh (Vcl.), Robert McDowell (Pfte), Ed: Panton, Praha 1969.

 

Skladby orchestrální

I. symfonie c moll op. 10, 1915–16, premiéra 28. 2. 1918, Praha, Česká filharmonie, dir. K. B. Jirák;

Předehra k shakespearovské komedii op. 22, 1917–21, premiéra 4. 12. 1921, Praha, Česká filharmonie, Václav Talich, Ed: Universal Edition, Wien 1929;

II. symfonie F dur op. 25, 1921–24, premiéra 30. 3. 1924, Praha, Česká filharmonie, dir. Václav Talich;

III. symfonie op. 37, 1929–38, premiéra 8. 3. 1939, Praha, Česká filharmonie, dir. Václav Talich;

Serenáda pro smyčcový orchestr op. 39, 1939, premiéra 18. 4. 1940, Praha, Česká filharmonie, dir. Václav Talich;

Filharmonické variace op. 40, 1940, premiéra 26. 3. 1941, Praha, Česká filharmonie, dir. K. B. Jirák, Ed: HMUB, Praha 1947;

Mládí, symfonická předehra op. 43, 1940–41, premiéra 8. 3. 1943, Praha, Česká filharmonie, dir. Václav Talich, Ed: Melantrich, Praha 1946;

Symfonietta op. 45b, 1943–44, premiéra: datum neznámé, Česká filharmonie, dir. Rafael Kubelík;

Serenáda pro dechové nástroje op. 47, 1944, premiéra 15. 2. 1945, Praha, členové Symfonického orchestru Českého rozhlasu, dir. Alois Klíma;

IV. symfonie (Epizoda ze života umělcova) op. 52, 1945, premiéra 16. 4. 1947, Praha, Symfonický orchestr Československého rozhlasu, dir. Jaroslav Krombholc;

V. symfonie op. 60, 1948–49, premiéra 26. 8. 1951, Edinburgh, Scottish National Orchestra, dir. Hans Walter Süsskind, Ed: Foto rkp. Schauer & May, London;

Symfonické scherzo pro dechový orchestr op. 65a, 1950–51, premiéra 7. 3. 1952, Columbus (Ohio), Oberlin Conservatory Symphonic Band, dir. K. B. Jirák, pro symfonický orchestr op. 65b, premiéra 25. 4. 1953, Chicago, Chicago Symphony Orchestra, dir. Rafael Kubelík, Ed: Český hudební fond, Praha; Independent Music Publishers, New York;

Serenáda pro malý orchestr op. 69, 1951–54, premiéra 18. 4. 1959, Los Angeles (California), West Los Angeles Symphony, dir. Pattee Evenson, Ed: Independent Music Publishers, New York;

Legenda pro orchestr op. 74, 1954, premiéra 20. 3. 1962, Chicago, South Side Symphony Orchestra, dir. Roman Ryterband, Ed: Independent Music Publishers, New York;

VI. symfonie (Rozloučení se životem) op. 90, 1957–70, premiéra 17. 2. 1972, Praha, Česká filharmonie, dir. Jiří Bělohlávek, Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Skladby pro sólový nástroj s orchestrem

Rapsodie pro housle a orchestr op. 44, 1942, premiéra 18. 11. 1943, Praha, Richard Zika (Vl.), Česká filharmonie, dir. Rafael Kubelík, Ed: Melantrich, Praha 1946;

Koncert pro klavír a orchestr op. 55, 1946, premiéra (s klavírním doprovodem) 16. 5. 1951, Chicago, Alexandra Veetová, 12. 12. 1968, Praha, Dagmar Baloghová (Pfte), Česká filharmonie, dir. Václav Smetáček, Ed: Orbis, Praha 1949 (2 Pfte).

 

Písně (s doprovodem klavíru nebo orchestru)

Tři písně op. 1 (text Viktor Dyk), 1910, premiéra 11. 3. 1910, Praha, Alois Strahl (Vo.) (č.1), Jindřiška Čápová (Vo.) (č. 2. a 3.), K. B. Jirák (Pfte);

Čtyři písně op. 2 (text Karel Hynek Mácha a Antonín Sova), 1910;

Lyrické intermezzo op. 4 s doprovodem orchestru (text Heinrich Heine), 1913, premiéra 2. 3. 1915, Praha, Karel Burian (Vo.), Česká filharmonie, dir. Vilém Zemánek, Ed: HMUB, Praha 1925 (Vo., Pfte);

Tragikomedie op. 6 s doprovodem orchestru (text Heinrich Heine), 1913–15, premiéra 3. 2. 1919, Karel Burian (Vo.), orchestr Národního divadla v Brně, dir. B. Jirák, Ed: HMUB, Praha 1924;

Meditace op. 8 s doprovodem klavíru nebo orchestru (text Friedrich Hebbel), 1914–19, premiéra 3. 11. 1915, Praha, Karel Burian (Vo.), Roman Veselý (Pfte), 13. 3. 1921, Praha, Karel Burian (Vo.), Česká filharmonie, dir. K. B. Jirák, Ed: HMUB, Praha 1921;

Míjivé štěstí op. 11 s doprovodem klavíru nebo orchestru (text Eduard Mörike, Arthur Sakheim, Maurice Maeterlinck, Heinrich Heine), 1915–17, premiéra 2. 12. 1923, Praha, L. Pávová-Glückseligová (Vo.), K. B. Jirák (Pfte), Ed: HMUB, Praha 1923 (Vo., Pfte);

Třináct prostých písní op. 13 (text Otto Julius Bierbaum a ze sbírky Des Knaben Wunderhorn), 1917, instr 1939–40, premiéra 28. 3. 1935, Praha, Český rozhlas, interpreti nezmámí, Ed: výběr in Tribuna 1924, č. 13 – v edici Česká hudba, Kutná Hora, č. 13 – Lidové noviny, Praha 6. 1. 1923;

Tři zpěvy domova op. 18 s doprovodem klavíru nebo orchestru (text Antonín Sova, Otokar Fischer), 1919, instr. 1919, 1929, Premiéra 28. 4. 1929, Praha, Marie Pixová (Vo.), Česká filharmonie, dir. K. B. Jirák, Ed: HMUB, Praha 1921;

Večer a duše op. 23 s doprovodem orchestru (text Otokar Fischer), 1921, instr. 1936, premiéra 29. 10. 1921, Praha, Egon Fuchs (Vo.), Václav Štěpán (Pfte), orchestrální verze 25. 11. 1936, Praha, Česká filharmonie, Marta Krásová (Vo.), dir. K. B. Jirák, Ed: Universal Edition, Wien 1925;

Probuzení op. 27 s doprovodem klavíru nebo orchestru (text Jiří Wolker), 1925, instr. 1926, premiéra 23. 1. 1926, Praha, Máša Fleischerová (Vo.), K. B. Jirák (Pfte), orchestrální verze 7. 3. 1926, Praha, Máša Fleischerová (Vo.), Česká filharmonie, dir. K. B. Jirák, Ed: HMUB, Praha 1931 (Vo., Pfte);

Duha op. 29 s doprovodem komorního orchestru (text Dalibor Chalupa), 1925–26, instr. 1939, premiéra 15. 3. 1926, Praha, Anna Pečírková (Vo.), Jan Heřman (Pfte), orchestrální verze 28. 11. 1939, Praha, Marta Krásová (Vo.), Pražský rozhlasový orchestr, dir. Otakar Jeremiáš, Ed: Universal Edition, Wien 1926;

Usmíření op. 38 (text Jaroslav Seifert, Viktor Dyk, Otokar Fischer, František Xaver Šalda, Aleexander Sergejevič Puškin), 1935–40, premiéra 27. 2. 1940, Praha, Marta Krásová (Vo.), František Maxian (Pfte), Ed: HMUB, Praha 1949;

Rok op. 42 (text Jaroslav Seifert), 1941, premiéra č. 1 – 4: 13. 2. 1941, Praha, Marta Krásová (Vo.), František Maxian (Pfte), Ed: HMUB, Praha 1944;

Milodějné kvítí op. 46 (text Zdeněk Spilka), 1943, premiéra: datum neznámé, Český rozhlas, Marta Krásová (Vo.), klavírista neznámý;

Hlas nejsladší op. 49 s doprovodem klavíru nebo orchestru (text Jaroslav Seifert, Zikmund Skyba, Josef Hiršal, Renáta Horalová, Petr Křička), 1942–44, instr. 1945, premiéra 19. 3. 1945, Praha, Marta Krásová (Vo.), Věra Řepková (Pfte);

Pět vlasteneckých zpěvů op. 53 s doprovodem klavíru (č. 2 – 4), orchestru (č. 1) nebo pro smíšený sbor a cappella (č. 5) (text Fráňa Šrámek, Zdeněk Spilka, Zikmund Skyba), 1945;

Písně samoty op. 57 (text Zikmund Skyba, Karel Toman, Pavel Bojar, František Nechvátal, Otokar Fischer, František Halas), 1945–46 (rev. 1966);

Tři písně op. 61 (text Jaroslav Seifert, Donát Šajner, Blanka Benešová), 1947–49, premiéra č. 3 – 24. 4. 1949, Chicago, Eva Liková (Vo.), K. B. Jirák (Pfte);

Three Songs op. 66 s doprovodem klavíru nebo orchestru (text Sara Teasdalová, George O´Neila), 1950–51, premiéra 28. 5. 1952, Chicago, Belva Hardyová (Vo.), K. B. Jirák (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Sedm českých národních písní op. 79, 1957, premiéra 19. 1. 1966, Praha, Olga Jiráková (Vo.), Marie Marešová (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Devět národních písní op. 81, 1959, premiéra 7. 5. 1966, New York, Milada Javorová-Karasová (Vo.), Hanuš Lexa (Pfte), Ed: Independent Music Mublishers, New York;

Studně domova op. 83 (text Mirko Tůma, Miloš Jirko, Jaromír Hořec, Jan Čarek, Pavel Javor), 1954–60, premiéra 20. 4. 1966, New York, Milada Javorová-Karasová (Vo.), Hanuš Lexa (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Pilgrim´s Songs op. 85 (text Robert Frost), 1962–63, premiéra 31, 3. 1964, Chicago, Elisabeth Meidemaová (Vo.), Raymond Schutt (Pfte), Ed: Independent Music Publishers, New York;

Jaro op. 88 (text Jaroslav Seifert), 1965, premiéra 19. 1. 1966, Praha, Olga Jiráková (Vo.), Marie Marešová (Pfte), Ed: Independen Music Publishers, New York.

 

Sbory

Hlasy přírody, mužské sbory a cappella op. 5 (text Giozuè Carducci, Otakar Březina, Max Dauthenday), 1913, premiéra č. 3 – 3. 5. 1920, Praha, Pražský pěvecký sbor Smetana, dir. Rudolf Černý, č. 1 – 1923, Pěvecké sdružení moravských učitelů, dir. Ferdinand Vach, jako cyklus 8. 11. 1925, Praha, Pražský pěvecký sbor Smetana, dir. Rudolf Černý;

Tři mužské sbory a cappella op. 16 (text Bohumil Tožička, Antonín Sova), 1918–20, premiéra č. 1 – 25. 4. 1919, Praha, Pěvecké sdružení pražských učitelů, dir. František Spilka, č. 2 – 29. 4. 1921, Praha, Pěvecké sdružení pražských učitelů, dir. František Spilka, č. 3 – 21. 11. 1923, Praha, Pěvecké sdružení pražských učitelů, dir. Metod Doležil;

Tři smíšené sbory a cappella op. 33 (text Jiří Wolker), 1928, premiéra 3. 4. 1930, Praha, Hlahol vinohradský, dir. Karel Šejna;

Mužské sbory a cappella op. 54 (text Jan H. Vrba, Zdeněk Spilka, Petr Křička, Josef Valuš, František Branislav), 1945–46, premiéra č. 6 – 1947, Praha, interpreti neznámí, č. 1 – Chicago, pěvecký sbor Lyra, Ed: Independent Music Publishers, New York;

In memoriam, smíšené sbory a cappella op. 93 (text Ludvík Kundera, Jaroslav Seifert, Josef Svatopluk Machar, 1971, Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Oratorní díla

Žalm XXIII pro smíšený sbor a velký orchestr op. 19 (text Bible Kralická), 1919, premiéra 4. 12. 1920, Praha, pražský Hlahol, dir, K. B. Jirák;

Rekviem (Missa pro defundis) pro sólové hlasy, sbor a orchestr op. 70, 1950–54, premiéra 17. 11. 1971, Praha, Marcela Machotková, Růžena Radová, Jaroslav Střížka, Eduard Haken (Vo.), smíšený sbor a orchestr pražského Hlaholu, dir. Zdeněk Tomáš, Ed: Independent Music Publishers, New York.

 

Opera

Apollonius z Tyany op. 3, dramatická báseň o jednom dějství (text Jiří Karásek ze Lvovic), 1913, premiéra pod názvem Žena a bůh 10. 3. 1928, Brno, Zemské divadlo, dir. Zdeněk Chalabala, režie Oto Zítek.

 


II. Dílo literární


Knihy

Nauka o hudebních formách (Praha 1924, 19312, 19393, 19465, rozšířeně 19856, srbsky jako Nauka o muzičkim Oblicima, Beograd 1948);

W. A. Mozart (Praha 1947, v edici Kdo je kdo);

Zdeněk Fibich (Praha 1947, v edici Kdo je kdo);

Jan Heřman (Praha 1949, v edici Kdo je kdo);

Keyboard Harmony (rozmnoženo jako rkp., Chicago University, 1949–50);

Antonín Dvořák 1941–1961 (New York 1961).

 

Články (výběr)

K padesátiletí „Hlaholu“ pražského (Hudební revue 1911, č. 4, s. 236–244);

Nepokradeš (Smetana 1912/13, č. 3, s. 268–269);

Východ či Západ? Polemická glosa (Smetana 1913/14, č. 3, s. 258–259);

Srbova přednáška o Dvořákovi (Smetana 1913/14, č. 4, s. 281);

Recept na vyrábění „slovanské“ hudby (Smetana 1913/14, č. 4, s. 281);

K otázce pěveckých spolků (Smetana 11, 1921, č. 1, s. 30);

Sociální problém českého skladatele (Smetana 11, 1921, s. 81–84);

Založení Mezinárodní společnosti pro současnou hudbu (Listy Hudební Matice-Tempo 2, 1922/23, s. 101–104);

Česká moderní hudba (sborník Mezinárodní hudební festival Praha 1924, Praha 1924, s. 25–32);

Otakar Zich (Listy Hudební Matice-Tempo 6, 1926/27, č. 4, s. 106–109);

Alban Berg: Vojcek (Národní osvobození, Praha, 13. 11. 1926, s. 4);

Prager Historie der Namannschen Musikgeschichte (Der Auftakt 7, 1927, s. 221);

Mají být skladatelé kritiky? (Listy Hudební Matice-Tempo 7, 1927/28, s. 157–162);

K opožděné premiéře (rozbor a geneze opery Apollonius z Tyany, Listy Hudební Matice-Tempo 7, 1927/28, č. 5, s. 194–198);

Romantismus - učitel a nepřítel (Listy Hudební Matice-Tempo 8, 1928/29, s. 83–86);

O lepší hudební výchovu (Hudba a škola 1, 1928/29, s. 3);

Die moderne tschechische Oper (Der Auftakt 10, 1930, s. 182–186);

Vážné slovo o rozhlase (Listy Hudební Matice-Tempo 11, 1932, s. 14);

O směrnicích a zásadách našeho hudebního programu (Radiojournal 11, 1933, č. 5, s. 26);

Více či méně hudby v rozhlase? (Listy Hudební Matice-Tempo 15, 1935/36, s. 14–15);

Hudba lehká a vážná (Listy Hudební Matice-Tempo 15, 1935/36, s. 114);

Diskuse o vážné a lehké hudbě (Závěr) (Listy Hudební Matice-Tempo 15, 1935/36, s. 3);

Hudební kritika a rozhlas (Listy Hudební matice-Tempo 16, 1936/37, s. 3);

K diskusi o kritice hudebního rozhlasu (Listy Hudební Matice-Tempo 16, 1936/37, s. 34);

Konečně vážná studie o rozhlase (Listy Hudební Matice-Tempo 17, 1937/38, s. 139);

Hudba v rozhlase (Zprávy OSA, Praha 1938);

Proč části místo vět? (Naše řeč 29, 1945).

 

Články, referáty, kritiky v novinách

Venkov 1909/10, Samostatnost 1910, Moderní revue 1910/11, Smetana 1912–1915, 1921, Československé noviny 1922/23, Národní osvobození 1924–1930, Listy Hudební Matice-Tempo 1924, 1928–1930, Nová svoboda 1924, Naše doba 1928–1930, Náš rozhlas 1930–1945, české časopisy v USA: Svornost, Denní hlasatel, Národ.

 

Interwiev

Nový ředitel Radiojournalu. Prof. K. B. Jirák o svém programu (České slovo, Praha 29. 3. 1930);

Skladatel dr. K. B. Jirák o hudbě v rozhlase. Rozhovor se šéfem hudebního programu o stížnostech na „mnoho těžké hudby“ (České slovo, Praha 9. 12. 1930);

Karel Boleslav Jirák o sobě (původní znění proslovu na lidovýchovné besedě v Ostravě 21. 2. 1932, Opus musicum 4, 1972, s. 208–213);

Poslední rozhovor s Karlem Boleslavem Jirákem (na dálku vedl Milan Kuna, Hudební rozhledy 25, 1972, s. 73–75).

Literatura:

I. Lexika

ČSHS.

Grove 5.

MGG 2.

 

II. Ostatní

Bartoš, Josef: O K. B. Jirákovi (Smetana 11, 1920/21, s. 96).

Vycpálek, Vratislav: Zájezd pražského Hlaholu do Jugoslávie (Smetana 11, 1920/21, č. 5–6, s. 85).

Hutter, Josef: K. B. Jirák (in: J. Hutter: Náš Žalov, Modrá revue 2, 1933, s. 41–44, 74–76, 89–91, 107–108, 120–122).

Branberger, Jan: K. B. Jirák (Hudební věstník 22, 1941, s. 36–39).

Očadlík, Mirko: K. B. Jirák. Osobnost a dílo (Praha 1941, 77 s.).

Fiala, Jaromír: Skladby K. B. Jiráka (Knihovna Věstníku pěveckého a hudebního, sv. 11, zvláštní otisk z čsp. Věstníku pěveckého a hudebního 40, 1941, s. 14–15, 31–32).

Vachulka, Ladislav: Karel Boleslav Jirák (in: sborník České umění dramatické, část 2 – zpěvohra, Praha 1941, s. 352–353).

Očadlík, Mirko: Svět orchestru, 2. díl, České orchestrální skladby (Praha 1946, s. 464–485).

Kabeláč, Miloslav: Vzpomínka k pětasedmdesátinám K. B. Jiráka (Hudební rozhledy 19, 1966, č. 2, s. 46).

Zajíček, Jeroným: Dvacet let exilu se skladatelem K. B. Jirákem (Hlas národa, Chicago, 24. 1. 1981, s. 13).

Kapusta, Jan: Zemřel K. B. Jirák (in: sborník Severní Morava, sv. 23, Šumperk 1972, s. 73–75).

Autorský kolektiv: Dějiny české hudební kultury 1890/1945, 2. díl (Praha 1981, s. 219–221).

Roubíček, Vít: Klavírní dílo Karla Boleslava Jiráka (diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1989).

Kuna, Milan: Karel Boleslav Jirák exulantem (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 1, s. 37–43).

Slavický, Klement: K. B. Jirák – učitel (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 2, s. 45).

Kuna, Milan: K problému národní očisty. Případ K. B. Jiráka (Hudební věda 30, 1993, č. 3, s. 197–224).

km (Karel Mlejnek): Z galerie rozhlasových hudebních tvůrců, Karel Boleslav Jirák (Čs. rozhlas 1994).

Kuna, Milan: Bohuslav Martinů denuncován K. B. Jirákem? (Hudební rozhledy 53, 2000, s. 35–38).

Kuna, Milan: Exulantem proti své vůli. Život a dílo Karla Boleslava Jiráka (Praha, Bärenreiter 2003, 352 s.).

 

Milan Kuna


Datum poslední změny: 9.2.2009