Český hudební slovník osob a institucí

Burian, Emil

Charakteristika: Operní pěvec

Datum narození/zahájení aktivity: 12.12.1876
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 9.11.1926

Burian, Emil, operní pěvec, narozen 12. 12. 1876, Rakovník, zemřel 9. 11. 1926, Praha.
 
Mladší bratr Karla Buriana, otec režiséra a skladatele Emila Františka Buriana. Rod Burianů pocházel z malé obce Rousínov u Rakovníka, Karlův a Emilův otec František tam měl docela prosperující tesařskou dílnu, ale po narození prvorozeného syna Karla chalupu po předcích prodal a přestěhoval se na přechodnou dobu do Rakovníka a odtud už natrvalo do Prahy. Důvodem bylo umožnit synům co nejlepší vzdělání, neboť oba chlapci jevili pro studium zcela zřejmé nadání. V roce 1882 začal starší Karel v Praze navštěvovat proslulé akademické gymnázium a mladší Emil obecnou školu. Již v dětství nacházel přemýšlivý a poněkud zasmušilý Emil v úspěšném a sebejistém bratrovi svůj vzor a snažil se mu ve všem vyrovnat. Proto ho následoval po čtvrté třídě obecné školy na totéž gymnázium, a proto také zatoužil stát se zpěvákem, když se touto cestou s úspěchem vydal Karel. Emil se ovšem neučil tak snadno a dobře, ani nedisponoval tak skvěle vyvinutým hlasovým orgánem jako jeho bratr. Měl však pevnou vůli a nezdolnou vytrvalost, což rozhodlo o jeho pěvecké kariéře. Karel mu v nastoupení této cesty pomohl nejen radou, ale i finanční výpomocí, takže Emil mohl přejít po dokončení nižšího gymnázia do Pivodovy soukromé pěvecké školy a zároveň studovat u vyhlášeného učitele zpěvu Moritze Wallersteina. Pražská studia načas přerušil studijním pobytem v Kolíně nad Rýnem. I tam ho pozval Karel, který působil v tamější opeře v sezónách 1894–96.
Když se Emil vrátil do Prahy, Wallerstein pochválil jeho hlas, který vyspěl v měkký, lyrický baryton. Pro Emila to bylo velké povzbuzení a byl by rád býval pokračoval ve studiích. Neměl však dost peněz a proto přijal v roce 1895 první angažmá u Pištěkovy divadelní společnosti, vystupující střídavě v Praze, v Brně a v Ostravě, ve které 8. 9. 1895 s velkou trémou debutoval v roli Otakara ve Straussově Cikánském baronu. Vzápětí začal studovat pro Brno další role z tehdy nejhranějších oper: Tonia z Komediantů (Ruggero Leoncavallo), Tomského z Pikové dámy (Piotr Iljič Čajkovskij), Vladislava z Dalibora (Bedřich Smetana), Hlasatele z Lohengrina (Richard Wagner), Valentina z Fausta (Charles Gounod), který patřil později k jeho posluchačsky nejúspěšnějším rolím, a Tomše z Hubičky (Bedřich Smetana). Ačkoli si Brno Buriana oblíbilo a rádo mu odpouštělo začátečnické (zejména herecké) nedostatky, v roce 1898 odešel do Plzně, kde si mimo jiné rozšířil repertoár o dvě další významné smetanovské role: Kaliny (z Tajemství) a Přemysla (z Libuše). Rok nato odešel do Záhřebu. Zde uvedl publikum v nadšení, když se naučil prakticky přes noc zpívat chorvatsky Alfia z Mascagniho Sedláka kavalíra. Vyneslo mu to jmenování „prvním barytonem“ Královského divadla, což bylo pro mladého a často přepjatě sebekritického umělce významným povzbuzením. Získané sebevědomí se u něho pozitivně projevilo i na jevišti, zejména v hereckém projevu. V Záhřebu připojil ke svému kmenovému repertoáru další významné role, například Čajkovského Oněgina, Rossiniho Figara a Mozartova Dona Giovanniho. V roce 1902 se octl opět v Plzni, ale jen nakrátko: po vypršení smlouvy v roce 1904 odešel do západoněmeckého Freiburgu, kde získal vysoké uznání nejen na jevišti, ale i z koncertních vystoupení (například v partii Krista v Bachových Matoušových pašijích). Ačkoliv se mu ve Freiburgu dařilo, rodinné důvody ho přiměly v roce 1906 k návratu domů a po krátké epizodě v Plzni zakotvil v Národním divadle v Praze, kde působil s několika přerušeními nejdéle. Dočasné odchody byly většinou způsobeny neshodami s vedením divadla. První angažmá trvalo od 1. 6. 1906 do 31. 5. 1908. Moc se mu však nevedlo. Jak kritikou, tak obecenstvem byl neustále srovnáván s Bohumilem Benonim, jehož komediálnímu temperamentu nemohl Burian svým uměleckým a povahovým založením konkurovat. Navíc byl roztrpčen tím, že byl obsazován do epizodních rolí. Proto požádal o uvolnění a odešel na rok do Hamburku, odkud zajížděl k pohostinským vystoupením v Drážďanech a v Saské Kamenici (Chemnitz). V Hamburku bylo pro Buriana nejpamátnější událostí a vzpomínkou na celý život společné vystoupení s Enricem Carusem v Komediantech 15. 10. 1908.
Hamburk počítal s Burianem i pro nadcházející sezónu 1909–10, zajímaly se o něho též další operní domy, ale když přišla z Prahy od Kovařovice nabídka, dal jí bez váhání přednost a 15. 8. 1909 se upsal Národnímu divadlu podruhé. Tentokrát v něm setrval až do smrti, ovšem opět s jedním přerušením. V sezóně 1918–19 vystoupil ze svazku Národního divadla a žil na volné noze. Učinil tak ze vzdoru, neboť vedení divadla ho nechtělo uvolnit ke společnému koncertu s bratrem Karlem v Budapešti. Do Národního divadla se vrátil v roce 1919 a přišel tam současně s Otakarem Ostrčilem, kterého nemocný Kovařovic jmenoval dramaturgem. Když pak byl Ostrčil postaven v prosinci 1920 do čela operního souboru, otevřela se Burianovi cesta k vrcholným tvůrčím kreacím. S Ostrčilem si byli názorově blízcí a proto se Burian s chutí zapojil do přestudování Smetanových, Dvořákových a Fibichových oper a podílel se rovněž na premiérách Ilseino srdce (postava Malíře Emila) od Rudolfa Karla (1924), operního duodramatu Před slunce východem (postava biblického Adama) od vlastního syna (24. 10. 1925) a na skvělém pražském nastudování Příhod lišky Bystrouška (role Revírníka) od Leoše Janáčka (18. 5. 1925, necelý půlrok po brněnské světové premiéře).
Obětavou službu ve prospěch nové české operní tvorby považoval Burian za samozřejmou od počátku pěvecké kariéry. Tak například za Kovařovicovy éry nastudoval v roce 1911 roli Kučiny v Ostrčilově jednoaktovce Poupě, Matiáše Hektora v komické opeře Františka Picky Malíř Rainer a Theodora Kaisera v opeře Milkování od Františka Neumanna. V roce 1917 hrál v Blížencích od Karla Weise Orsina a v Hypolitě od Jaroslava Křičky hlavní postavu Alessandra del Dardo. Ze starších žijících skladatelů mu byl blízký Josef Bohuslav Foerster, jehož nově nastudovaným postavám Bassania z opery Jessika (1911) a Samka z opery Eva (1917) dovedl dát v souladu s hudbou zdrženlivě neokázalou citovou vřelost. Z klasicko-romantických autorů zpíval všechny Smetanovy opery, čtyři opery Fibichovy (Blaník, Nevěsta mesinská, Bouře, Šárka) a dvě opery Dvořákovy (Šelma sedlák a Jakobín).
Ze zahraniční operní literatury si Burian záhy osvojil všechna doma i ve světě běžná repertoárová díla. Dramaturgicky zajímavé byly v tomto směru snad dvě události, na kterých se Burian podílel: v roce 1910 ztělesnil roli Hraběte Gila v opeře Zuzančino tajemství od Ernanno Wolfa-Ferrariho (světová premiéra 1909 v Mnichově) a v roce 1911 zpíval Policejního komisaře v Růžovém kavalíru od Richarda Strausse, jehož světová premiéra se konala v tomtéž roce v Drážďanech.
Burian rád vystupoval také koncertně. Osvědčil se v mnoha oratoriích a kantátách od Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Franze Liszta (Legenda o sv. Alžbětě, Kristus), Giuseppe Verdiho, Césara Francka (Blahoslavenství) a samozřejmě také v dílech českých skladatelů jako například od Antonína Dvořáka (Svatební košile), Jaroslava Křičky (Pokušení), Jaroslava Jeremiáše (Jan Hus) nebo Ladislava Vycpálka (Kantáta o posledních věcech člověka). S velkou oddaností se věnoval písňové tvorbě. Podle dobové kritiky byl skvělým interpretem Dvořákových Biblických písní, jimž uměl dát povznášející klid, vznešenost a zároveň jímavý lyrismus. Ke kmenovému repertoáru patřil samozřejmě Smetana s Fibichem, v oblibě měl také Cigánské melodie Karla Bendla a ze současníků rád zpíval Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila, Ladislava Vycpálka, Václava Štěpána a Karel Boleslav Jiráka. Zahraniční skladatelé byli zastoupeni jmény Carl Loewe, Franz Schubert, Robert Schumann, Peter Cornelius, Gustav Mahler (Písně o mrtvých dětech) a Richard Strauss. Vedle umělé písňové tvorby věnoval Burian velkou péči koncertnímu provozování lidových písní, které zpíval často se svým bratrem na zájezdech po českém venkově. Jejich klavírním doprovazečem býval Emil František Burian.
Emil Burian ukončil svůj život tragicky. V roce 1925 utrpěl na jevišti úraz, který zpočátku nevypadal nebezpečně. Vyvinul se však z něj sarkom, lékaři byli donuceni při druhé operaci k amputaci nohy, ale po dočasném zdánlivém zlepšení zdravotního stavu pacient podlehl. Krátce předtím dostal z pražské konzervatoře nabídku na profesuru, po které léta marně toužil.
Burian se vypracoval v čelného představitele barytonových rolí poměrně zdlouhavou a velmi usilovnou prací. Jen vlastní pílí dosáhl toho, že jeho vcelku úzký hlas postupně nabýval na síle, šíři a sytosti, takže si posléze mohl dovolit i role hrdinného charakteru. Imponoval přitom čistým, tenorově zabarveným hlasem, uvolněným tvořením tónu bez tremola, s dokonalým využitím dechu a všech dynamických a rezonančních možností. Podobně jako Karel vynikal přesnou artikulací a frázováním, byl mistrem plynulé a citově vroucí kantilény. Burianův pěvecký i herecký projev byl klasicky uměřený, bez velkooperní okázalosti, falešného patosu a romantických gest. Vytvořil si tak vlastní interpretační styl, který působil v dané době novátorsky zejména ve vztahu k dílu Smetanovu.

Literatura:

I. Lexika
OSNND.
PHSN.
ČSHS.
MEH.
Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988).
Malá encyklopedie české opery (Praha, Litomyšl 1999).
MGG2.
 
II. Ostatní
A.R. [Rektorys, Artuš]. Koncert Karla a Emila Burianů (Smetana 6, 1915–16, č. 1, s. 12).
V.H. [Helfert, Vladimír]: Emil Burian zemřel... (Hudební rozhledy 3, 1926-27, č. 1-2, s. 15).
–a: Emil Burian mrtev (Dalibor 42, 1926, č. 4, s.59).
Nezval, Vítězslav: Emil Burian /nekrolog/ (Listy Hudební matice-Tempo 6, 1926–27, č. 2–3, s. 57–58).
–: Emil Burian (Smetana 16, 1926–27, č. 3, s. 44–45).
Nováková /Tomášková/, Jaromíra: Emil Burian (Hudební rozhledy 3, 1926–27, č. 2, s. 21–22).
Burian, Emil František: Památník bratří Burianů (Praha 1929).
Pujman, Ferdinand: Burianům, Karlovi a Emilovi k poctě (Praha 1933).
Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny Národního divadla VI, Praha 1936).
Tomášková-Nováková, Jaromíra: Emil Burian (k 10. výročí úmrtí, + 9. 10. 1926) (Listy Hudební matice-Tempo 16, 1936–37, č. 2, s. 15–16).
Burian, Emil František: Kdo je Emil Burian (Praha 1947) [zde mj. soupis gramofonových nahrávek firmy His master s voice].
Pražák, Přemysl: Smetanovy zpěvohry (Praha 1948).
Rektorys, Artuš: Naši operní pěvci (Praha 1958).
Šubert, Antonín: Pěvci Prozatímního a Národního divadla od roku 1870 (Praha 1966).
Emanuel Kopecký - Vilém Pospíšil: Slavní pěvci Národního divadla (Praha 1968).
ČSV 1971.
Šubert, Antonín: Jubileum smetanovského pěvce (Gramorevue 12, 1976, č. 12, s.3).
Nejedlý, Zdeněk: O divadle a jeho umělcích (ed. Jaromír Paclt a Evžen Turnovský, Praha 1978).
DČHK II, 1981.
Šíp, Ladislav: 100 let opery Národního divadla (Praha 1983).
Špelda, Antonín: Slavní plzeňské opery (Plzeň 1986).
 
Mikuláš Bek
 

Datum poslední změny: 19.10.2004