Český hudební slovník osob a institucí

Plzeňská filharmonie

(Symfonický orchestr Osvětového svazu v Plzni; Orchestrální sdružení Krajského výboru svazu zaměstnanců školství; Plzeňský rozhlasový orchestr – Symfonický orchestr města Plzně)
Charakteristika: Symfonický orchestr

Datum narození/zahájení aktivity: 0.0.1919

Plzeňská filharmonie (Symfonický orchestr Osvětového svazu; Orchestrální sdružení Krajského výboru svazu zaměstnanců školství; Plzeňský rozhlasový orchestr – Symfonický orchestr města Plzně), symfonický orchestr, zahájení činnosti 1919.

 

Symfonické koncerty začal v Plzni pořádat Filharmonický spolek, který vznikl v roce 1882 z podnětu Hynka Pally. Jeho členy byli amatérští i profesionální hráči. Dirigent Hynek Palla s nimi do roku 1889 (první koncert 17. 8. 1882) nastudoval např. symfonické básně Z českých luhů a hájů, Vyšehrad, Šárka a Tábor Bedřicha Smetany, Serenádu pro smyčce Antonína Dvořáka, symfonickou báseň Vesna Zdeňka Fibicha, ale také předehru k opeře Tannhäuser Richarda Wagnera či Koncert D pro housle Pjotra Iljiče Čajkovského. Pro nedostatek finančních prostředků se však spolek v roce 1889 rozešel.

Další poloamatérský symfonický orchestr založil v roce 1907 regenschori u sv. Bartoloměje Norbert Kubát. Těleso mělo spolupracovat s pěveckým spolkem Hlahol při uvádění vokálně-instrumentálních děl. Podílelo se na uvedení kantáty Jarní romance Zdeňka Fibicha či Bendlova Švandy dudáka a spolupracovalo s chrámovým sborem. Se spojenými tělesy nastudoval Norbert Kubát dvě vlastní mešní skladby (F a B dur) a Mši ke sv. Bartoloměji a Pastorální Vojtěcha Říhovského. Další plánovaná díla byla nad síly amatérského tělesa, a tak se poslední vystoupení konalo o Velikonocích roku 1908, kdy byla provedena Missa Loretti Vinzenze Gollera.

V pořadí již třetí poloamatérský symfonický orchestr složený z amatérů a členů operního orchestru založil v roce 1913 Václav Talich, který byl v letech 1912–15 šéfem plzeňské opery. První koncert se konal k výročí úmrtí Bedřicha Smetany (10. 5. 1914), následovala ještě dvě vystoupení (25. 4. a 9. 5. 1915), ale po odchodu Václava Talicha se orchestr rozešel.

Zásluhou Hudebního odboru plzeňské lidově osvětové instituce Osvětový svaz byl v roce 1919 založen další poloamatérský symfonický orchestr s názvem Symfonický orchestr Osvětového svazu, kde smyčcovou skupinu tvořili amatéři a dechovou opět členové orchestru plzeňské opery. První koncert, který dirigoval Theodor Kössl (17. 3. 1920) měl na programu Slavnostní ouverturu a symfonické básně Vyšehrad a Blaník Bedřicha Smetany, ale zazněla tu i symfonická báseň Vesna a kantáta Jarní romance Zdeňka Fibicha. Na podzim následoval koncert z díla Antonína Dvořáka (10. 11. 1920), kde první řadu Slovanských tanců a Symfonii Z Nového světa dirigoval Karel Kalík. Těleso se záhy stabilizovalo a vykazovalo značnou píli. Jeho výkony měly vzestupnou úroveň a zároveň rostl zájem veřejnosti o koncerty. Hudební odbor Osvětového svazu proto vypracoval výhledový program ze skladeb českých i světových autorů, které se měly stát osou dvou předplatitelských řad symfonických koncertů, prvních v historii Plzně. První řada nabízela repertoár spíše populárnější, naproti tomu druhá hudbu, která klade na posluchače vyšší požadavky. Od roku 1930 však začal počet předplatitelů i ostatních návštěvníků klesat, a tak Hudební odbor omezil od sezóny 1933/34 počet koncertů pouze na jednu abonentní řadu. Výnosy z koncertů domácího orchestru pomáhaly financovat vystoupení hostující České filharmonie, která pořady obohacovala. Hosté přitom uváděli vždy dva koncerty v jednom dnu: odpoledne a večer. První koncert v předplatném se konal pod vedením Theodora Kössla (10. 2. 1922) a hrála se tu Symfonie D dur Josepha Haydna, symfonická báseň Ideály Ference Liszta a Koncert d moll pro dvoje housle Johana Sebastiana Bacha se sólisty Norbertem Kubátem ml. a jeho žákem Vittoriem Brerem. První koncert České filharmonie v rámci abonmá se konal pod taktovkou Františka Stupky (6. 1. 1923) a s místním klavíristou Oldřichem Filipovským. Česká filharmonie v tomto roce hostovala v Plzni ještě třikrát. V roce 1924 nastudoval Symfonický orchestr Osvětového svazu cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, s nímž pohostinsky vystoupil v několika okolních městech. V roce 1925 se vedení tělesa ujala výrazná umělecká osobnost Plzně klavírista Bohdan Gselhofer. Koncerty orchestru řídil do roku 1933, kdy byl vystřídán profesionálním dirigentem Emanuelem Bastlem.

V roce 1933 se Symfonický orchestr Osvětového svazu přejmenoval na Plzeňskou filharmonii (její první koncert řídil pohostinsky Rafael Kubelík a sólistou byl Jan Kubelík – 21. 11. 1934). Vedle Rafaela Kubelíka pracovalo s orchestrem několik hostujících dirigentů (Emanuel Kumpera, Stanislav Suda ml., Jaroslav Kocian) a také sólisté – jak instrumentalisté, tak pěvci nejen z Plzně a celé republiky, ale i ze zahraničí. V roce 1938 se Bohdan Gselhofer do čela orchestru vrátil a vedl ho až do roku 1943. Po nuceném odchodu (posledně jím řízený pořad se konal 11. 3. 1943) ho vystřídal Josef Čech a po něm František Preisler, který také dirigoval poslední koncert válečného období (29. 11. 1944) a Smetanovou Mou vlastí zahájil poválečnou éru (24. 5. 1945). Pořad byl určen příslušníkům americké a sovětské armády. Zájem byl však tak veliký, že se koncert musel během několika dnů ještě dvakrát opakovat. Plzeňská filharmonie se podílela i na malém hudebním festivalu s názvem Plzeňské hudební léto 1945, který zahajovala i uzavírala. Závěrečný koncert (20. 7. 1945) řídil jako host poručík americké armády Walter Ducloux, civilním povoláním dirigent. Úspěch byl opět tak mimořádný, že se také tento pořad české hudby (Zdeněk Fibich, Bedřich Smetana a Antonín Dvořák) opět musel dvakrát opakovat. Poté americký dirigent pohostinsky řídil Plzeňskou filharmonii ještě několikrát (naposledy 19. 12. 1946). Novým šéfem se v roce 1947 stal profesionální dirigent Antonín Barták (první koncert 18. 4. 1947), který stál v čele orchestru do roku 1955. Název Plzeňská filharmonie se v roce 1949 změnil na Orchestrální sdružení Krajského výboru svazu zaměstnanců školství. Význam orchestru však po vzniku profesionálního Plzeňského rozhlasového orchestru postupně upadal. Koncertem z díla Wolfganga Amadea Mozarta pak těleso svou činnost ukončilo (8. 12. 1955).

Nejhranějšími díly byly skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany (Má vlast během druhé světové války dokonce vícekrát, naposledy 17. 10. 1944), Zdeňka Fibicha, Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Orchestr se podílel také na vzpomínkových koncertech k poctě českých skladatelů. Ze světových tvůrců byl v oblibě Ludwig van Beethoven, Richard Wagner a César Franck. V repertoáru tělesa nechyběla ani díla komponistů plzeňských (Josef Horák, Hynek Palla, Theodor Kössl aj.). V roce 1932 se uskutečnilo první rozhlasové vysílání části koncertu Plzeňské filharmonie, kam byly zařazeny právě skladby plzeňských skladatelů. Přímý přenos z vystoupení Plzeňské filharmonie se opakovalo i v následujících letech. V roce 1937 byl vysílán celý koncert z díla Hynka Pally, na němž se vedle orchestru představili také plzeňští sólisté a pěvecké sbory.

V únoru 1946 byl při plzeňské rozhlasové stanici založen stálý Plzeňský rozhlasový orchestr, který již brzy po svém vzniku měl 32 členy. Prvním dirigentem se stal Gabriel Vágner; do Plzně přešel z pražského rozhlasu, kde od roku 1941 působil ve funkci hudebního režiséra. Pod jeho vedením se orchestr stabilizoval a začal pracovat v rozhlasovém studiu. První veřejný koncert ve spolupráci se členy Plzeňské filharmonie se konal 16. 4. 1946: Karneval, Legendy a dva Slovanské tance Antonína Dvořáka a Slovácká suita Vítězslava Nováka. Vedle Gabriela Vágnera se na jeho uměleckém růstu podílel také Josef Hüttel, který v plzeňském rozhlase pracoval jako hudební redaktor. Vedení redakce i dirigování se však pro nemoc záhy vzdal. Na podzim roku 1948 vystřídal Gabriela Vágnera dirigent Josef Hrnčíř, pod jehož vedením začal Plzeňský rozhlasový orchestr dávat veřejné koncerty pravidelně. Poprvé se tak představil v prosinci 1949, kdy uvedl Šeherezádu Nikolaje Rimského-Korsakova, Klasickou symfonii Sergeje Prokofjeva a symfonickou báseň Praga Josefa Suka. Koncerty navázaly na někdejší abonentní řadu Plzeňské filharmonie. Na pořadech spolupracovalo s orchestrem několik převážně plzeňských umělců. Vedle populárních děl se tu hrály například Symfonie d moll Césara Francka, Klavírní koncert Edwarda Griega, Bachův Koncert E dur pro housle, V Tatrách Vítězslava Nováka, Sukova Meditace, Čajkovského Romeo a Julie i První symfonie D dur Dmitrije Šostakoviče. Na posledním koncertě Josefa Hrnčíře zazněla Tarantela a Slepcova píseň Stanislava Sudy, Arenského Fantazie, Francesca da Rimini Pjotra Čajkovského a Colas Breugnon Dmitrije Kabalevského (10. 11. 1951).

Po Josefu Hrnčířovi převzal vedení tělesa Antonín Devátý, jehož první koncert se konal ve spolupráci s chrámovým sborem františkánského kostela (25. 10. 1951). Následovala řada koncertů populární hudby. Byly to večery slavných melodií, árií, valčíků či předeher. S orchestrem tu vystoupili někteří pražští i plzeňští umělci. Poprvé hostoval orchestr s áriemi z českých oper v Klatovech (27. 3. 1952) a na podzim s jiným programem (Dvořákův Othello, Čajkovského Italské capriccio, Lisztův Koncert Es dur a Španělské capriccio Nikolaje Rimského-Korsakova) zajel do Karlových Varů. Předtím si na jeden z koncertů přizval orchestr prvního zahraničního sólistu – polského klavíristu Henrika Sztompka. V roce 1954 se Plzeňští zapojili do Roku české hudby: hrály se především skladby Antonína Dvořáka, ale na repertoáru se objevila také jména dalších českých komponistů. Orchestr poprvé provedl Mou vlast Bedřicha Smetany (13. 5. 1954) a připravil koncert z děl plzeňských skladatelů (Josef Horák, Antonín Devátý, Josef Bartovský a Zdeněk Lukáš). Samostatný pořad byl věnován 70. narozeninám Josefa Bartovského (symfonická báseň Píseň života řízená autorem, První klavírní koncert – sólista Antonín Brejcha a První symfonie). V únoru 1955 vystoupil orchestr poprvé s hostujícím dirigentem Aloisem Klímou. Od října byly koncerty Plzeňského rozhlasového orchestru začleněny do abonentních řad. Celovečerní pořad, který dirigoval Jiří Stárek (22. 3. 1956), byl věnován desátému výročí založení Československého rozhlasu v Plzni. Opomenuto nebylo ani desáté výročí založení orchestru (Česká píseň Bedřicha Smetany a Beethovenova Devátá symfonie). Sóla zpívali členové plzeňské opery a poprvé v Plzni hostoval Pěvecký sbor Československého rozhlasu z Prahy, který tu v pozdějších letech vystupoval často. V květnu řídil orchestr první zahraniční dirigent Živojin Zdravkovič a představil se další zahraniční sólista Wu Luo-i. Vedle Koncertu Es dur Ference Liszta se tu hrála v Plzni rovněž poprvé Šestá symfonie Bohuslava Martinů.

S mnoha zpěváky z celého západočeského regionu připomněl orchestr 80. výročí narození Jindřicha Jindřicha (25. 3. 1956) a v roce 1957 uspořádal další koncert z tvorby plzeňských skladatelů (Miroslav Hlaváč, Zdeněk Lukáš, Josef Bartovský a Antonín Devátý). V říjnu nastoupil do orchestru jako druhý dirigent Josef Blacký, který tu pak působil po celý zbytek své profesionální dráhy. Základní repertoár obohatila dramaturgie o řadu českých i světových děl 20. století. V pořadech se objevila např. symfonická báseň Petr a Lucie Jana Hanuše, symfonieSvatopluka Havelky, Jiřího Jarocha, Miloslava Kabeláče, Zdeňka Lukáše a tvorba Vladimíra Sommera, Otmara Máchy či Jindřicha Felda. Ze světové hudby zde byli zastoupeni Benjamin Britten, George Gershwin, Rrichard Strauss, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev a Aram Chačaturjan. V roce 1961 se orchestr podílel na pražské Přehlídce nové tvorby, kde vedle Kalašovy skladby Bubny míru uvedl také hudbu plzeňských autorů (Koncert pro housle Jaromíra Bažanta se sólistou Janem Sedláčkem a Symfonii Miroslava Hlaváče). V témže roce absolvoval turné po západočeských městech, kde hrál cyklus Bedřicha Smetany Má vlast. Už během těchto let vystoupilo s tělesem několik českých i zahraničních dirigentů a řada sólistů. V roce 1963 účinkovali Plzeňští pod taktovkou Antonína Devátého v Praze (3. 5. 1963). Dalším koncertem oslavil dirigent své 60. narozeniny, kde mj. zazněl jubilantův Koncert pro violu (sólista Antonín Hyksa). V únoru následujícího roku pak odešel Antonín Devátý na odpočinek a k dirigentskému pultu se vracel pouze jako host.

Od roku 1964 se šéfdirigentem stal Martin Turnovský, který orchestr poprvé řídil již v roce 1963 (Mozartova Symfonie g moll, Písně o mrtvých dětech Gustava Mahlera – sólistka Věra Soukupová a Symfonie c moll Johanese Brahmse). V době jeho šéfování se repertoár výrazně orientoval na hudbu 20. století, která byla zastoupena téměř v každém pořadu. Již v prvním koncertě roku 1964 byla uvedena Stravinského Symfonie C dur, Koncert pro klavír G dur Maurice Ravela (sólista Ivan Moravec) a Koncert pro malý orchestr Alberta Roussela. V dalším období to byla Debussyho Nocturna, Hindemithova Koncertní hudba pro klavír, harfu a dechové nástroje či Koncert pro komorní orchestr Viktora Kalabise. Plzeňské publikum seznámil také s První symfonií Jana Klusáka, Třetím klavírním koncertem Bély Bartóka ad. Neopomíjel ani západočeské komponisty (Antonín Devátý, Jaromír Bažant a Bořivoj Mikoda). Uvedl také Sedm studií Jana Málka či Sinfonietu solemnis Zdeňka Lukáše. Lukášovy skladby nastudoval také Josef Blacký (Třetí symfonii se sborem) a Bohumír Liška, takže se tento autor stával nejhranějším soudobým českým skladatelem. Z čela orchestru sice odešel Martin Turnovský v srpnu 1967, přesto dirigoval ještě dva koncerty v následujícím roce.

V dubnu 1968 se novým šéfdirigentem stal Bohumír Liška, který stál poprvé před orchestrem již 15. 2. toho roku (Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, Nipponari Bohuslava Martinů – sólistka Ivana Mixová a Symfonie c moll Johanese Brahmse). V této době politického uvolňování navázal Liška spolupráci se švýcarským dirigentem Antonem de Bavierem, který pozval orchestr na jeho první dokonce dvoutýdenní zahraniční turné. Tam se orchestr se dvěma německými pěveckými sbory z Norimberku podílel na provedení Pašijí sv. Jana Johana Sebastiana Bacha. Na oplátku dirigoval Anton de Bavier dva koncerty v Plzni. První byl věnován tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta, na druhém zazněly zmíněné Bachovy Pašije. Na provedení se podílel Pěvecký sbor Československého rozhlasu Praha a Chlapecký sbor gymnázia z Norimberku. Počátkem 70. let se uskutečnily ještě dva předtím dohodnuté zahraniční zájezdy. První, kde dirigoval Anton de Bavier, směřoval do Itálie, Francie a Španělska, druhého do Itálie a Rakouska se zúčastnil také Bohumír Liška a v řízení se střídal s Antonem de Bavierem. Rovněž Liškova dramaturgie symfonických koncertů byla velice progresivní (např. Smuteční hudba Witolda Lutoslawského, Mahlerovy Písně potulného tovaryše, Divertimento pro smyčce Bély Bartóka, Lyrická suita pro soprán Tadeusza Bairda – sólistka Jana Jonášová či Šostakovičova Čtrnáctá symfonie pro soprán, bas a orchestr – sólistka Ivana Mixová a Karel Berman). Josef Blacký zařadil do svých pořadů Cantus pastoralis Jana Málka, Carminu Sulamitia Jana Nováka a ve spolupráci s mužskou částí Pěveckého sboru Československého rozhlasu Praha také Polní mši Bohuslava Martinů. Do výčtu ještě patří suita Vdova z Valencie a Koncert pro klavír Arama Chačaturjana (sólistka Mirka Pokorná), Gershwinova Rapsodie v modrém (sólista František Rezek), Kalabisova Sinfonie pacis a Koncert pro housle Bohuslava Martinů (sólista Pavel Prantl). Oba dirigenti věnovali pozornost také tvorbě plzeňských komponistů (Variace pro klavír Zdeňka Lukáše – sólista Antonín Brejcha, Reinkarnace pro dva akordeony a orchestr Jaroslava Klupáka – sólista Jaroslav Vlach a Jarmila Vlachová, Hlaváčova Suita z opery Inultus, Concerto grosso Jana Málka, Koncert pro dva akordeony a orchestr Antonína Devátého – sólisté Jaroslav Vlach a Jarmila Vlachová a Slimáčkova Musica per orchestra). Z velkých vokálně-instrumentálních skladeb byla v 70. letech provedena Janáčkova Glagolská mše, Carmina Burana Carla Orffa, Čtvero ročních období Josepha Haydna či Missa solemnis Ludwiga van Beethovena, ze soudobé hudby pak oratorium Sergeje Prokofjeva Alexandr Něvskij, kantáta Maryka Ilji Hurníka a Requiem Ivana Jirko. Z děl plzeňských skladatelů zazněla Musica e canto Jana Slimáčka a Óda na revoluci pro tenor a orchestr Jiřího Štěpánka (sólista Alfred Hampl). Na všech provedeních se vedle orchestru podílel také Pěvecký sbor Československého rozhlasu Praha a jako sólisté především členové pražského Národního divadla. V roce 1974 se orchestr zapojil do Roku české hudby, když vedle repertoárových skladeb nastudoval také novinkového Krysaře Václava Kučery či Tausingerovo Ave Maria. Novinky se objevovaly na repertoáru i v příštích letech (Concerto meditativo pro kytaru a orchestr Jany Obrovské, sólista Lubomír Brabec, Labutí píseň pro bas a orchestr Jiřího Pauera – sólista Jindřich Jindrák, Kovaříčkovo Capriccio, symfonie Luboše Fišera a Jaroslava Doubravy a Bergův Koncert pro housle – sólista Hubert Voigt). Jiný pořad byl vyhrazen plzeňským komponistům (První symfonie Oldřicha Semeráka, Concertino pro akordeon a elektravox Jana Slimáčka – sólista Jaroslav Vlach a Jarmila Vlachová, Temlova Toccata pro housle – sólista Jan Sedláček a koncertní provedeni operní jednoaktovky Jiřího Štěpánka Debora a Filištíni. Zajímavý byl koncert s názvem Folklór v hudbě, který nastudoval Jaroslav Krček. Vedle drobných skladeb Bély Bartóka Dětem byl premiérován Koncert pro dudy, smyčce a bicí Jana Málka (sólista Zdeněk Bláha), novinková Husarská balada pro hoboj a orchestr Jaroslava Krčka (sólistka Gabriela Kolářová) a České a slovenské lidové písně pro orchestr Václava Trojana. Těleso se podílelo také na večeru k 15. výročí založení plzeňské konzervatoře (15. 1. 1976), kde se pedagogové ústavu Antonín Brejcha, Jiří Hlaváč, Miloš Macháček, Helena Cinybulková a student školy Vlastimil Mareš představili v sólových partech koncertů. Z velkých vokálně-instrumentálních skladeb uvedl Bohumír Liška ve spolupráci s Pěveckým sborem Československého rozhlasu Praha kantátu Amarus Leoše Janáčka, oratorium Ivan Hrozný Sergeje Prokofjeva, Verdiho Requiem, Dvořákovo Stabat Mater, Kytici Bohuslava Martinů a Devátou symfonii Ludwiga van Beethovena. V Českém roku (Jaro, Léto) Jana Hanuše vystoupil s orchestrem sbor Střední pedagogické školy z Karlových Varů (sbormistr Jiří Štrunc). Z dalších závažných děl jmenujme Concerto da camera Bohuslava Martinů, Symfonii Di tre re Arthura Honeggera, Symfonické metamorfózy Paula Hindemitha aj. Velkou pozornost vzbudil Koncert pro housle a orchestr Jiřího Temla. Po letech se opakovala kantáta Carmina burana a vůbec poprvé v historii orchestru tu došlo k provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby, kde s orchestrem zpíval sbor Cappella Giulia a místní sólisté (18. 12. 1980). Orchestr účinkoval na 1. ročníku Smetanovských dnů (26. 2. 1981) a koncertem si připomněl 35. výročí svého trvání. S operními pěvci připravil večer pro televizní vysílání, kam byl zařazen i zmíněný pořad. Jako šéfdirigent se Bohumír Liška s kolektivem rozloučil provedením oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka (8. 10. 1981) a novým šéfem se od podzimu téhož roku stal Vít Micka. Uvedl se předehrou k opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, Trojkoncertem C dur Ludwiga van Beethovena, Klasickou symfonií Sergeje Prokofjeva a Čajkovského Romeem a Julií (12. 11. 1981).

Bohumír Liška zůstal v orchestru jako druhý dirigent, protože krátce před tím odešel na odpočinek Josef Blacký (12. 2. 1981), jehož pozornost směřovala k soudobým komponistům. Kromě již zmíněných skladeb uvedl např. První symfonii a symfonickou báseň Stařec a moře Jiřího Jarocha, Kalabisův Koncert pro housle (sólista Ladislav Jásek), Brittenovy Variace na téma Franka Bridge, Třetí symfonii Zdeňka Lukáše, Concerto meditativo pro kytaru a orchestr Jany Obrovské (sólista Lubomír Brabec). Nastudoval také skladby Ivana Zelenky, Jána Cikera, Alexandra Moyzese či Juraje Hatrika a díla západočeských komponistů Antonína Devátého, Jaromíra Bažanta, Jaroslava Klupáka, Jiřího Temla a Oldřicha Semeráka. V oblibě měl i hudbu předromantického období. Uvedl skladby Jana Antonína Bendy, Jana Pavla Vejvanovského, Františka Ignáce Tůmy (tomu byl dokonce vyhrazen samostatný koncert), Jiřího Ignáce Linky, Jana Křtitele Vaňhala, Jana Augusta Vitáska, Pavla Vranického aj., ze světové hudby tohoto období pak díla Johana Sebastiana Bacha, Christophera Wilibalda Glucka, Henryho Purcella, Antonia Vivaldiho, Giuseppe Tartiniho, a Josepha Haydna. Brzy po příchodu do Plzně připravil Vít Micka pořad soudobé hudby pro pražskou přehlídku (Feminum Karla Odstrčila, Příběh o pěti kapitolách pro klarinet a orchestr Dalibora C. Vačkáře – sólista Milan Kostohryz a Baletní suitu Jiřího Laburdy. Orchestr se začal podílet na tehdy ustaveném víceoborovém festivalu nazvaném Smetanovské dny, kde poprvé účinkoval pod taktovkou Ivana Paříka (26. 2. 1981), ale také na letním festivalu s názvem Stříbrské léto, jehož koncerty se konaly v katedrále kladrubského kláštera. Zajímavý repertoár měl koncert uspořádaný v rámci Smetanova festivalu v roce 1984, kde vedle Dvořákova hymnu Dědicové Bílé hory a Smetanovy kantáty Česká píseň byla premiérově uvedena kantáta Jana Slimáčka na latinské texty De amicitia pro soprán, smíšený sbor a orchestr. Tradičně tu spolupracoval s Pěveckým sborem Československého rozhlasu Praha.

V podzimních měsících se Plzeňští znovu zúčastnili pražské přehlídky soudobé hudby, kde orchestr uvedl symfonickou fantazii Setkání Radko Tichavského, Koncert pro housle a orchestr Libora Ščerby (sólista Jiří Hurník) a Hrabánkovu Symfonii „Dove“. Koncem měsíce září (1984) hrál orchestr opět v Praze v rámci přehlídky českého koncertního umění (Martinů Koncert pro cembalo – sólistka Zuzana Růžičková, Koncert pro housle Josefa Slavíka – sólista Čeněk Pavlík). Pod taktovkou nového druhého dirigenta Jiřího Maláta se rovněž v Praze uskutečnil koncert v rámci Tribuny mladých umělců. Na programu měl árie z oper Pjotra Čajkovského, Michaila Glinky a Giacoma Rossiniho), Šnitkeho koncert pro klavír (sólistka Hana Dvořáková) a Dvořákovu Symfonii F dur. V listopadu hrál orchestr s Vítem Mickou na pražské Mezinárodní tribuně mladých umělců (Glazunovův Koncert pro housle – sólista Michail Sekler, Chopinův Koncert pro klavír f moll – sólistka Helena Suchárová a Mozartova Linecká symfonie). Hostování v Praze pokračovalo i ve druhé polovině 80. let. Orchestr tam s Vítem Mickou hrál v rámci abonentního cyklu Symfonického orchestru Československého rozhlasu a kromě jiného uvedl Slimáčkovu kantátu De amicitia. Zájezd se vzápětí opakoval, tentokrát pro účinkování na Týdnu soudobé tvorby (Jeřábkova Musica giocosa pro fagot a orchestr – sólista Miloslav Masier, Válkovo Concerto burlesco pro anglický roh a orchestr – sólista Jiří Hebda a Reichlova Symfonieta č. 2). Po dvou týdnech následovalo další účinkování na Mezinárodní tribuně mladých umělců, kde zazněla Kvěchova Sonáta lásky k životu pro baryton a orchestr (sólista Richard Haan), Chačaturjanův Koncert pro violoncello a orchestr (sólista Rio Toyoda) a Beethovenova Druhá symfonie D dur. V roce 1988 hostoval orchestr s běžným repertoárem v Rokycanech, Domažlicích, Chebu a Kralovicích a v rámci festivalu Mladé pódium dvakrát v Karlových Varech. První vystoupení tam dirigoval Oliver Dohnanyi a jako novinka tu zazněla Komorní symfonie č. 2 Juraje Filase. Druhý pořad řídil jako host Hynek Farkač, který dirigoval rovněž novinku s názvem Adrienne Jaroslava Pokorného pro klavír a orchestr (sólista Jan Král). V říjnu hostovali Plzeňští v Praze na Přehlídce československého koncertního umění (Koncert pro klavír a orchestr Es dur Antonína Rejchy, Koncert pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů – sólista Jan Adamus, Egkova Hudba pro housle a smyčce a Suchoňova Fantazie pro varhany a orchestr BACH – sólista Václav Rabas). Na druhém koncertu zazněla vedle skladeb Jana Zacha a Jana Dismase Zelenky také Rybova Stabat Mater, v níž vystoupila řada sólistů a Pěvecký sbor Československého rozhlasu Praha. V únoru 1990 dirigoval Vít Micka plzeňský orchestr naposledy (Písně potulného tovaryše Gustava MahleraIvanem Kusnjerem a Třetí symfonie Antona Brucknera). Po jeho odchodu byl v říjnu 1990 jmenován novým šéfdirigentem Jiří Malát. Pro svůj první symfonický pořad vybral Beethovenův Koncert pro klavír c moll (sólista Milan Langer), Klasickou symfonii Sergeje Prokofjeva a československou premiéru skladby Wernera Egka Pokušení sv. Antonína pro alt a smyčcový orchestr (sólistka Lenka Šmídová). V dalším roce pokračoval např. Smyčcovým kvartetem s průvodem orchestru Bohuslava Martinů (jako host Sedláčkovo kvarteto), Stravinského Ptákem Ohnivákem či Koncertem pro flétnu a orchestr japonského komponisty Hisatady Otaky (sólista Yoshimi Oshima). Byl to rok 150. výročí narození Antonína Dvořáka, a proto bylo uvedeno více jeho děl. Jiří Malát dirigoval Lužanskou mši, hostující Martin Turnovský Stabat Mater, ale byl proveden také Koncert pro housle a orchestr (sólista Jan Tomeš), pro violoncello (sólistka Michaela Fukačová), některé symfonie atd. Orchestr zároveň připomněl dvousté výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta, k jehož památce uvedl např. Symfonii Es dur, předehry k opeře Kouzelná flétna a Titus, Koncertantní symfonii pro housle a violu (sólista Bohuslav Matoušek a Jan Pěruška) a Symfonii D dur Pražskou. Koncert Mozartova díla řídil jako host Peter Lücker z Německa.

Závěr roku patřil dílu Jakuba Jana Ryby, když Jiří Malát dirigoval Serenádu C dur a Českou mši vánoční (sborový part zpívala Nová Česká píseň a Akademický sbor Plzeňské filharmonie). Pořad doplnila Missa pastoralis D dur Františka Xavera Brixiho. V dalším období provedl dirigent ještě Sluneční suitu Sylvie Bodorové, Pavanu barevného času Frank Martina. Honeggerova Čtvrtá symfonie, Koncert pro klavír Es dur Ference Lizsta a Beethovenova Osmá symfonie byly součástí programu, kterým se Jiří Malát s orchestrem rozloučil (28. 5. 1992). Od září se novým šéfdirigentem stal poprvé v historii orchestru zahraniční umělec Lotyš Vladimir Norets, který v Plzni již jednou hostoval. První koncert, který řídil jako šéfdirigent, měl na programu Španělskou symfonii pro housle Edouarda Lalo (sólista František Novotný) a Beethovenovu Sedmou symfonii (1. 10. 1992).

Politické uvolnění totalitního režimu se v 80. letech promítlo i do činnosti Plzeňského rozhlasového orchestru, který se po několikaleté přestávce mohl vydat na svůj první čtrnáctidenní zahraniční zájezd do Portugalska a Španělska (1984). Na repertoár zájezdových koncertů zařadil Vít Micka skladby vídeňských klasiků a Čtvrtou symfonii Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Další zájezd s novoročním repertoárem populárních skladeb Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Julia Fučíka a také světových tvůrců směřoval na přelomu let 1986/87 do Itálie. Od roku 1988, kdy orchestr hostoval s běžným repertoárem ve Francii, začalo zahraničních zájezdů přibývat. Téměř pravidelnými se stávaly obvykle jednodenní návštěvy různých měst sousedního Německa. Při té příležitosti se hrála také Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška a později Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů.

Na počátku roku 1991 navštívil orchestr Rakousko. Ve spolupráci s českým pěveckým sborem Vox Pragae a rakouskými sólisty provedl Requiem Wolfganga Amadea Mozarta. Během roku koncertoval ještě dvakrát v Německu, kde s místními pěveckými sbory a sólisty kromě běžných skladeb uvedl Mši Igora Stravinského a oratorium Eliáš Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Zájezdy pokračovaly i v roce 1992, kde k pozoruhodným patřil večer skladeb Arthura Honeggera. Za řízení Herberta Kapfera bylo spolu s místním sborem a sólisty provedeno oratorium Král David a Liturgická symfonie. V Mnichově, kde celý aparát dirigoval Hans Peter Rauscher, se orchestr podílel na provedení skladby Čtvero ročních období Josepha Haydna. V Altenbergu uvedl orchestr pod taktovkou Volkera Hempflinga Fantazii-dialog pro varhany a orchestr Léona Boëllmanna, Symfonickou fantazii pro varhany a orchestr Francoise Josepha Fétise a Antickou symfonii se závěrečným Te Deum Charlese Widora (30. 8. 1992). Mezi tím po pouhém roce odešel z funkce šéfdirigenta Vladimir Norets, který na posledním veřejném koncertě dirigoval Smetanův Pochod ke slavnosti Shakespearově, Koncert pro klavír d moll Johanese Brahmse (sólista Michal Rezek) a Dvořákovu Symfonii d moll (11. 3. 1993). Jeho odchod zřejmě ovlivnila skutečnost, že při reorganizaci Českého rozhlasu bylo rozhodnuto od 1. 1. 1993 zrušit všechny rozhlasové orchestry kromě pražského. Plzeňské těleso se však rozhodlo pokračovat v práci jako společnost s ručením omezeným.

Dirigentem se od září 1993 stal Alexandr Apolín. První koncert s Rossiniho předehrou k opeře Straka zlodějka, Šostakovičovým Koncertem pro violoncello Es dur (sólista Jiří Bárta) a Beethovenovou Čtvrtou symfonií dirigoval 7. 10. 1993. Z obav, že poklesne zájem veřejnosti o koncerty, se jejich programy začaly stále výrazněji opírat o osvědčená díla a jen výjimečně se objevily také novinky. Mezi takové patřilo např. Temlovo vánočně laděné pásmo s názvem Splnilo se písmo svaté, kde vokální složku plnil Plzeňský dětský sbor, Slavnostní hudba pro Plzeň téhož autora (7. 3. 1995), Kalabisův Koncert pro cembalo (sólistka Zuzana Růžičková) a jeho Koncert pro housle (sólista Ivan Ženatý) či Concertino pro klavír a orchestr Karla Husy. K sedmistému výročí založení Plzně (30. 11. 1995) uspořádal koncert z děl západočeských komponistů (Jiří ŠtěpánekCherchez la note, Karel PexidrKoncert pro housle a orchestr – sólistka Radka Beranová a Jiří BezděkTři věty pro orchestr). Alexandr Apolín však dirigoval pouze koncerty v Plzni a při zájezdech, kterých bylo stále mnoho, jen výjimečně (např. v lednu 1994 čtrnáctidenní turné se švédským dirigentem Josefem Helperinem do SRN a několikadenní zájezd do severního Německa). K tomu přibývalo zájezdů krátkodobých. V roce 1995 se uskutečnil opět zájezd do Španělska. Při zahraničních koncertech řízených hostujícími dirigenty získal orchestr mnoho nových zkušeností a rozšířil se jeho repertoár. V zahraničí musel uvádět jak skladby symfonické, kantátové a oratorní, tak i operní, operetní i muzikálové. Programy domácích koncertů se však stále opíraly o osvědčená díla.

Po odchodu Alexandra Apolína (v srpnu 1996) hostovala v Plzni řada dirigentů a v listopadu téhož roku se novým šéfem orchestru stal Jan Chalupecký. V té době (od roku 1995 do srpna 1998) pracoval orchestr jako příspěvková organizace pod názvem Plzeňský rozhlasový orchestr – Symfonický orchestr města Plzně. Kromě koncertů doma a v zahraničí hostoval v srpnu 1997 na festivalu Mladá Praha. Doma spolupracoval na koncertech s různými pěveckými sbory (Kühnův sborRequiem Václava Jana Tomáška, sbor z Ameriky – Requiem Wolfganga Amadea Mozarta, z Německa – Německé requiem Johanese Brahmse a Nová Česká píseň z Plzně – Korunovační mše Wolfganga Amadea Mozarta). V roce 1998 hostoval opět v Praze, kde vystoupil s výběrem z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany.

V srpnu téhož roku se orchestr přeměnil na obecně prospěšnou společnost a přijal název Plzeňská filharmonie. Po Janu Chalupeckém se od září 1998 stal dirigentem František Presiler, ale již v březnu 1999 z funkce odešel a od září roku 2000 ho nahradil Hynek Farkač. V dubnu 2001 hostovali Plzeňští opět v Praze, kde uvedli novinková díla studentů Ježkovy konzervatoře. V květnu koncertovali v několika západočeských městech. V rámci Sibeliova sympozia, na které se do Plzně sjely dvě desítky dirigentů z celého světa, aby se pod vedením renomovaného finského dirigenta Jormy Panuly hlouběji seznámili se Sibeliovým dílem, představil orchestr dva pořady se skladatelovou tvorbou. Koncerty, kde zazněly také tři Sibeliovy symfonie (č. 4, 5 a 7) i některá menší symfonická díla, dirigovali účastníci sympozia. Filharmonie začala pořádat pravidelné novoroční koncerty s populárními skladbami. Od roku 2002 se podílí v závěrečných pořadech Smetanovy klavírní mezinárodní soutěže, kde doprovází její finalisty při přednesu klavírních koncertů. Vedle zájezdů do Německa uskutečnil orchestr vedený Hynkem Farkačem velké turné po Španělsku, kde vystoupil s dvanácti pořady.

Vedení orchestru se pokusilo o zavedení třetí řady abonentních koncertů určených pro děti a rodiče, které se konaly v neděli odpoledne. Pro velké finanční náklady však tato vystoupení po několika málo letech skončila. V únoru 2004 absolvovalo těleso s dirigentem Jiřím Malátem, klavíristou Michiko Otaki a houslistkou Lucií Sedlákovou-Hůlovou třítýdenní turné do Spojených států. V říjnu téhož roku na mimořádném koncertě dirigoval Stanislav Boguňa pořad orchestrálních skladeb západočeských komponistů (Karel PexidrSuita pro smyčce, Karel ŠimandlKoncert pro klavír – sóliska Věra Müllerová, Jan SlimáčekRapsodické variace pro klavír a orchestr – sólista Petr Novák a Jiří BezděkSymfonie č. 1). S nizozemským pěveckým sborem i dirigentem Cees Wouters a s domácími sólisty provedl orchestr oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které se opakovalo v Praze.

V prosinci se s orchestrem rozloučil Hynek Farkač (16. 12. 2004) a zatím posledním šéfem se od roku 2005 stal Jiří Malát, který podobně jako jeho předchůdci s orchestrem již dříve spolupracoval. První pořad v nové funkci řídil 20. 1. 2005. Vybral si Koncert pro hoboj a fagot Karla Stamice (sólisté Markéta Zemánková a Václav Kapusta), Šostakovičův Koncert pro violoncello č. 1 a Čajkovského Patetickou symfonii. Na přelomu dubna a května realizoval orchestr s dirigentem Jiřím Malátem a sólisty desetidenní turné po Německu. S hostujícím americkým dirigentem Arthuru Prannem a sólistou barytonistou Jiřím Kubíkem vystoupil orchestr doma s pořadem na Slavnostech svobody 2005 (Antonín DvořákAmerická suita, Aron Copland – Old American Songs se sólistou Jiřím Kubíkem a Druhá symfonie Charlese Edwarda Iwese). Mozartův rok 2006 zahájil netradičně Jupiterskou symfonií Wolfganga Amadea Mozarta a kantátou pro sóla, sbor a orchestr Carmina Burana Carla Orffa; spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor, Plzeňský dětský sbor a řada sólistů. Kromě dvou domácích abonentních řad a kromě mimořádných a zahraničních koncertů uspořádala filharmonie v květnu turné po větších západočeských městech. V Rokycanech se navíc uskutečnil koncert k poctě Antonína Krafty se sólistou Jiřím Hoškem. Filharmonie účinkovala také na Pražských hudebních slavnostech. V podzimních měsících opakovala turné po západních Čechách.

Po celou dobu trvání orchestru s ním spoluúčinkovala dlouhá řada sólistů, instrumentalistů i pěvců, mezi nimiž zaujímají důstojné místo umělci z Plzně. Jak na veřejných koncertech, tak v rozhlasovém studiu řídilo orchestr mnoho hostujících českých i zahraničních dirigentů. Orchestr začínal působit jako těleso rozhlasové, proto pracoval také v rozhlasovém studiu; nahrál tu mnoho děl, v nichž se mohl uplatnit svým početně menším symfonickým obsazením. V posledním období s rozhlasovým studiem spolupracuje v menším měřítku, většinou na objednávku. Rovněž převážně na objednávku nahrál i několik kompaktních disků.


Diskografie:

Diskografie (výběr):

 

Georg Friedrich Händel: Der Messias, Radio Symphonie Orchestr Pilsen, Camerata Vocele Berlin, Ariane Iontzyk – soprán, Ewa Marciniec-Leszek – alt, Christoph Spät – tenor, Elmar Andree Bass (Marus 1995);

Charles Marie Widor: Messe fis Moll op. 36 für 2 Chöre und 2 Orgeln und Symphonie Antique mit Schlusschor, Te Deum op. 83 für Soli, Chor, Orchester und Orgel, Andreas Meisner – varhany, Paul Wisskirchen – varhany, Domkantorei Altenberg, Gürzenich Chor Köln, Deutsch-Französischer Chor Köln (Ursina 1996);

Carl Orff: Carmina Burana. Camerata Vocale Berlin, Felix Mendelssohn-Bartholdy: Die Erste Walpurgisnacht, Thomas Heyer – tenor, Stefan Stoll – bas, Camerata Vocale Berlin (Etta Hilsberrg 1998);

Joseph Boulogne called Chevalier de Saint Georges: Symphonies and Violin Concertos (Avenira 1997, 2000);

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie Nr. 2, op. 52 „Lobgesang“ Lena Hauser a Susane Winter – sopranos, Jörg Darmüller – tenor, Sängerbund Zürrich (Suisa 1998);

Carl Philipp Emanuel Bach: Magnificat. Ester Hilsberg, Anna Fischer, Markus Schneider-Francke, Gotthold Schwarz, Camerata vocale Berlin (Marus 2002);

Hector Berlioz: Zaide, op. 19, La captive op. 12, La belle voyageuse op. 2, Gustav Mahler: Adagietto (from symphony Nr. 5), Richard Wagner: Wesendonck Lieder, Siegfried Idyll, Yvonne Naef – mezzosoprán (Claves 2003).

Literatura:

Špelda, Antonín: Hudební odbor Osvětového svazu v Plzni (1908–1938) (Plzeň 1938).

Špelda, Antonín: Čtvrtá desítka Hudebně odborového osvětového svazu (Plzeň 1948).

Špelda, Antonín: Plzeňský rozhlasový orchestr 1946–1981 (Plzeň 1982).

Fiala, Jaroslav: 50 let Plzeňského rozhlasového orchestru 1946–1996 (Plzeň 1996, s. 14–34).

 

Jaroslav Fiala


Datum poslední změny: 9.3.2009