Český hudební slovník osob a institucí

Nouza, Zdeněk

Charakteristika: pedagog,muzikolog,redaktor

Datum narození/zahájení aktivity: 4.10.1929
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 2.10.2016

Nouza Zdeněk, pedagog, muzikolog, editor, hudební redaktor, překladatel, popularizátor hudby, narozen 4. 10. 1929, Petříkov u Českých Budějovic, zemřel 2. 10. 2016, Praha.

 

Základní vzdělání získal v Českých Budějovicích, kde v roce 1948 maturoval na klasickém gymnáziu s latinou a řečtinou. Soukromě studoval hru na housle u Jindřicha Felda a hodlal se hudbě spolu s filologií věnovat i v dalších letech. Uvažoval o studiu latiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po jednom semestru zvolil kombinaci germanistika (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) a hudební výchova (Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy). Univerzitní studia zakončil v roce 1952 jako aprobovaný gymnaziální profesor (obor hudební výchova – němčina) a dovršil je doktorátem (obhajobou disertační práce Harmonie Josefa Suka).

Ve studiu hudby dále pokračoval soukromě (u Jaroslava Řídkého v oboru kontrapunkt a fuga, v oboru muzikologie a estetika u Eduarda Herzoga, s kterým se přátelsky sblížil od prvního setkání při přednáškách na Pedagogické fakultě). S úmyslem dále prakticky prohloubit své hudebně-teoretické znalosti vstoupil roku 1952 jako řádný student na pražskou konzervatoř do třídy Františka Píchy (obor skladba a dirigování). Absolutorium získal po skončení pátého ročníku studia v roce 1955.

Již v této době podléhal plodnému vlivu Herzoga, s kterým zůstal přátelsky spjat po celý život. Lze to vycítit i z citlivého nekrologu, kterým se se svým učitelem rozloučil v Hudebních rozhledech (únor 1997) a znovu například ve vzpomínce Muzikolog Eduard Herzog - 100 let (8. 6. 1916 – 26. 2. 1997) otištěné v Hudební vědě (2–3/2016, s. 310–322). V muzikologické literatuře pak našel další vydatný zdroj podnětů v pracích Ernsta Kurtha, zejména zabývajících se wagnerovskou harmonií a bachovskou polyfonií. Jeho bytostné demokratické přesvědčení a odpor k totalitnímu systému mu však via facti uzavřely cestu k akademické kariéře v oboru muzikologie.

Přijal tedy místo redaktora hudební výchovy v Státním pedagogickém nakladatelství a tomuto poli zasvětil podstatnou část svých aktivit mezi roky 1957 až asi 1990. Zde se záhy prokázala jeho odborná připravenost, protože od základu proměnil hudebně-výchovnou a hudebně-publikační produkci tohoto nakladatelství. Odpoutal ji od zastaralých zavedených postupů a soustředil kolem tvorby nových učebnic pro rozmanité druhy škol – všeobecně vzdělávacích, pro školy pedagogické, gymnázia a konzervatoře, autory, o nichž si byl jist, že se zhostí práce na očekávané úrovni. Mezi nimi byli hudební pedagogové jako Jan Budík, Pavel Jurkovič, Jaroslav Mihule, Ivan Poledňák, Radko Rajmon, Miroslav Střelák, na výtvarném zpracování publikací se podíleli přední tvůrci jako Jiří Trnka, Ota Janeček, Josef Paleček, Josef Týfa, Václav Kučera. Po příchodu Nouzy do Státního pedagogického nakladatelství se na stránkách hudebně-pedagogických textů také začala objevovat jména skladatelů do té doby spíše ve škole marginalizovaných (Petr Eben, Ilja Hurník, Miloslav Kabeláč, Eugen Suchoň, Bohuslav Martinů).

Z  obrazové edice Skladatelé v obrazech vytvořil výtvarně i obsahem moderně koncipovanou řadu studií, pro něž nejednou objevil unikátní, do té doby neznámé záběry (Bohumír Štědroň, Vítězslav Novák; Eduard Herzog, Antonín Dvořák; Josef Plavec, Bedřich Smetana; Jan M. Květ, Josef Suk; Jaroslav Mihule, Bohuslav Martinů; ale třeba i Jaroslav Markl, Lidové hudební nástroje v ČSR a další). Sám se autorsky uplatnil v hudebně-pedagogické literatuře zejména až v 90. létech (Hudební výchova pro 7. – 9. ročník speciálních škol. Metodická příručka). 

Nejvýznamnějším z titulů jeho editorské práce pro Státní pedagogické nakladatelství je třísvazková Hudební věda (kolektiv autorů za vědecké redakce Vladimíra Lébla a Ivana Poledňáka – Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj, I – III, SPN Praha 1988, 1036 s.).

Z iniciativy svého někdejšího učitele Herzoga přijal mj. nabídku přeložit (z němčiny) významnou studii Vers une musique informelle Hanse Heinze Stuckenschmidta (In: Nové cesty hudby. Praha - Bratislava: Editio Supraphon 1970). Pro pražský festival překládal statě o hudbě Maxe Regera (Susanne Popp a Susanne Shigihara: Max Reger v Praze – programová kniha k akcím Institutu Maxe Regera v Bonnu v rámci řady "Kultura země Severní Porýní-Vestfálsko – 1992 v ČSFR" od 22. září do 8. října 1992) a pro školní potřeby např. text Cardinauxe Verena, Cardinauxe Huberta a Löwa Armina: Ujměte se mě. Výchova hluchoslepých dětí (Praha 1999, 119 s.). 

Během druhé poloviny dvacátého století provázel zasvěcenými texty mnoho gramofonových nahrávek (zejména s hudbou jím preferovaných mistrů – Johanna Sebastiana Bacha, Johannesa Brahmse, Josefa Suka, Miloslava Kabeláče, Paula Hindemitha) a podílel se na četných rozhlasových pořadech a večerech s reprodukovanou hudbou v pražském Divadle hudby. 

Po roce 1989 a opuštění nakladatelství nalezl konečně svobodnější prostor pro muzikologickou práci a bohatě ho začal využívat. Od padesátých a šedesátých let byl v úzkém osobním vztahu s rodinou Miloslava Kabeláče a skladatel, režimem pronásledovaný a umlčovaný, mu plně důvěřoval. Přirozeným důsledkem toho se stalo, že už za Kabeláčova života přijal roli pečovat o tvůrčí odkaz této velké osobnosti. Prvními doklady této ediční a exegetické činnosti Nouzy jsou svazky kritického souborného vydání Kabeláčova díla v nakladatelství Editio Bärenreiter. Projekt biografický byl v počáteční fázi zčásti realizován drobnějšími studiemi – Miloslav Kabeláč 1908 – 1979 (Hudební věda roč. XXXVI, 1999, č. 2–3, s. 415–453); sborník statí obsahuje mj. komentovaný seznam Kabeláčova životního díla vypracovaný Nouzou a autorizovaný skladatelem; dále studie Malý portrét Miloslava Kabeláče (ve formě slovníkového hesla, Hudební věda roč. XXXVI, 1999, č. 2–3, s. 131–137), Kabeláčovo poselství (E fontibus Bohemicis) (Hudební věda roč. XXXVI, 1999, č. 2–3, s. 148–155) a Otto ricercari pro bicí nástroje (Hudební věda roč. XXXVI, 1999, č. 2–3, s. 156–166). Skvělým vyvrcholením této práce se stala jeho monografie Miloslav Kabeláč – Tvůrčí profil skladatele (Praha 2010, 542 stran). Jí po boku stojí Josef Suk - tematický katalog skladeb (Praha 2005, 488 stran), první integrální soupis skladeb s incipity, dílo, na kterém trpělivě pracoval s kolegou Miroslavem Novým. Nouzova práce se rozbíhala v posledních dekádách jeho života s neobyčejným elánem – rozrůstala se vzorově pečlivá práce editorská (na partiturách Sukových a Kabeláčových), bohužel předčasně ukončená. 

K této Nouzově činnosti se druží originální vystoupení na mezinárodních muzikologických konferencích např. ve Vídni (Brahms–Kongress Wien 1983, k tomu v kongresovém sborníku studie Beobachtungen zu Brahms‘ Stellung im tschechischen Musikleben seiner Zeit (s. 405–425) nebo v Meiningen (Das Kolloquium „Hans Bülow – Leben, Wirken und Vermächtnis“ im Rahmen der Meininger Landesmusiktage zum 100. Todestag Bülows Beziehungen zu Prag (s. 58 – 68); vyšlo v Südthüringer Forschungen 28, Meiningen, a jako česká varianta Vztahy Hanse von Bülowa k Praze (Hudební věda XXXIX/2002, č. 4, s. 331–350). Zúčastnil se mezinárodního muzikologického kolokvia Pražský hudební život na počátku 20. století pořádaného Nadací Bohuslava Martinů (1. ročník, Praha 27. - 30. května 1996) se shrnujícím referátem Tvorba Josefa Suka v zrcadle české dobové hudební kritiky – česká hudební kritika v zrcadle hudby Josefa Suka (předneseno v němčině, vyšlo ve sborníku Aleš Březina, Prager Musikleben zu Beginn des 20. Jahrhunderts, Peter Lang Bern 2000 – „Suk’s Schaffen im Spiegel der zeitgenössischen tschechischen Musikkritik – die tschechische Musikkritik im Spiegel der Musik von Josef Suk“, s. 153–176). V Sedlčanech na semináři uspořádaném Městským muzeem 25. května 2005 vystoupil se sdělením Poznámky k Tematickému katalogu děl Josefa Suka (viz též Nouza, Zdeněk: Autorské poznámky k Tematickému katalogu skladeb Josefa Suka. Hudební věda XXXIX/2002, č. 2–3, s. 285–293). 

Pozornost vzbudily i originální polemiky, vždy hájící věcnou správnost a historickou pravdivost – např. Jaký vztah měl muzikolog Vladimír Helfert k tvorbě Josefa Suka? (Hudební věda XLIII/2006, č. 1, s. 27–38), Známe naši hymnu? (Hudební rozhledy  48, 1995, č. 2, s. 34–37) nebo z Muzikologických dialogů v sedlčanském Kulturním domě Josefa Suka příspěvek Josef Suk – a hudební secese? (Zprávy Společnosti Josefa Suka č. 5, Praha 1990, s. 50–59)K tomu se připojuje i významná spolupráce lexikografická, které se ujímal na vyzvání předních mezinárodních encyklopedií - Die Musik in Geschichte und Gegenwart či The New Grove Dictionary of Music and Musicians

Jako jeden z editorů se podílel na publikaci korespondence Josefa Suka (Dopisy o životě hudebním i lidském. Josef Suk, Editio Bärenreiter Praha 2005, k vydání připravila Jana Vojtěšková; kalendárium, přehled Sukových skladeb a rejstřík zpracovali Zdeněk Nouza a Petra Simbartlová, 564 stran). Svému od dětství favorizovanému skladateli Sukovi věnoval též zájem editorský (Suk, Josef: Melodie pro dvoje housle, partitura a party, Editio Bärenreiter Praha, 2005; Suk, Josef: Sousedská pro smyčce, činely, triangl, malý buben a velký buben, Editio Bärenreiter Praha, 2005) i energii organizační a propagační jako člen výboru Společnosti Josefa Suka a jako jeden z editorů periodika této Společnosti (vycházelo pod názvem Zprávy a Životem a snem). 


Dílo:

Hudební výchova pro šestý ročník základní školy (spoluautor Miroslav Střelák, Jaroslav Mihule, Praha 1990).

Hudební výchova pro 7.–9. ročník speciálních škol. Metodická příručka (Praha 1994).

Miloslav Kabeláč – Tvůrčí profil skladatele (Praha 2010, 541 s.). 

Josef Suk - tematický katalog skladeb (spoluautor Miroslav Nový, Praha 2005, 487 s.).

 

Jaroslav Mihule


Datum poslední změny: 1.2.2019