Český hudební slovník osob a institucí

Charakteristika: skladatel, hudební pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:5.12.1870
Datum úmrtí/ukončení aktivity:18.7.1949
Text

Novák, Vítězslav (vl. jm. Novák, Viktor Augustin Rudolf),skladatel a hudební pedagog, narozen 5. 12. 1870, Kamenice nad Lipou, zemřel 18. 7. 1949, Skuteč.

1. Život
2. Osobnost
3. Styl
4. Dílo
5. Pedagog

 

A. Život

Vítězslav Novák se narodil v malém jihočeském městě Kamenice nad Lipou v rodině lékaře Jakuba Nováka a Marie Pollenské, dcery lesmistra. Jako prvorozený syn byl pokřtěn Viktor Augustin Rudolf, umělecké jméno Vítězslav si zvolil okolo roku 1892. Dětství prožil v Počátkách, kam se rodina přestěhovala 1872; tam také navštěvoval obecnou školu. Po smrti otce (29. 5. 1882) žil s matkou a dvěma sourozenci v Jindřichově Hradci. V letech 1881–89 studoval na jindřichohradeckém gymnáziu. V tomto období se rodil jeho celoživotní zájem o literaturu. Četba Máchy, Byrona, Heina, Lenaua výrazně přispěla k Novákově proměně v bouřlivého romantika. Zpočátku nejevil zájem o hudbu, ačkoli základy houslové a klavírní hry získal již v Počátkách a bez valného zájmu je rozvíjel v Jindřichově Hradci. K proměně došlo v kvartě, kdy se jej ujal místní kapelník, skladatel a učitel hudby Vilém Pojman. Teprve Pojman rozeznal Novákovo nadání a vzbudil v něm zájem o hudbu, který přerostl v bouřlivé nadšení. Novák se vášnivě věnoval klavíru, z gymnaziálních dob pocházejí také jeho první kompozice – např. pokusy o zhudebnění Máchova Máje.

Po maturitě (červen 1889) se rodina přestěhovala do Prahy. Novák se na nátlak matky zapsal na Právnickou fakultu Karlovy univerzity, po dvou semestrech však přešel na Fakultu filozofickou. Zde jej zaujaly pouze Masarykovy přednášky z praktické filosofie a čtení Otakara Hostinského o estetice a dějinách hudby. Školu absolvoval 1893 bez závěrečné doktorské zkoušky.

Paralelně s universitou začal 1899 studovat na pražské konzervatoři. V teorii a kompozici byl zprvu žákem Karla Knittla, od druhého ročníku Karla Steckera. Posléze nastoupil do kompoziční třídy Antonína Dvořáka, již absolvoval 8. 7. 1892 Sonátou d moll pro housle a klavír. V prostředí Dvořákovy třídy výrazně vzrostlo jeho umělecké i lidské sebevědomí. Navázal tu přátelství zejména s Josefem Sukem a Rudolfem Reissigem. Novákův vztah k Dvořákovi byl ovšem často konfliktní, což se projevovalo i po ukončení studia. Zatímco učitel se snažil formálně káznit jeho kompoziční rozlet, žák prožíval období označované příznačně Sturm und Drang. Příkladem budiž ouvertura Korsár jako výrazný produkt této etapy. Po Dvořákově odchodu do New Yorku navštěvoval občas v letech 1894–95 kompoziční třídu Karla Bendla, jehož si ovšem jako umělce nevážil.

V letech 1891–96 studoval též hru na klavír u Josefa Jiránka. Ačkoli se Novák jako klavírista neprosadil, Jiránek se stal nejen inspirátorem vzniku, ale též interpretem mnoha jeho klavírních děl.

Po absolutoriu vysoké školy trpěl Novák finanční nouzí, neboť tím přišel o stipendium, jež mu poskytoval Jindřichův Hradec a které bylo vedle matčiny penze jediným stálým příjmem rodiny. V této době pomýšlel na místo profesora na Konzervatoři v Charkově. Situace se začala lepšit díky jeho uměleckým úspěchům. V letech 1894–96 pobíral stipendium z Aptovy nadace při pražské konzervatoři a následně (1896–98) státní podporu Ministerstva kultu a vyučování. Finančním přínosem se staly honoráře od vydavatelů, zejména Simrocka.

Novák si postupně upevňoval pozici v pražském hudebním životě. Roku 1895 se aktivně podílel na založení hudebního odboru Klubu mladých, v němž převládnou novákovsko-sukovské tendence. Vytvořil si okruh přátel, z nichž někteří usilovně propagovali jeho dílo. Byl to především houslista a dirigent Rudolf Reissig, který po odchodu z Prahy propagoval Nováka na Moravě – zejména v Brně, dále Richard a Roman Veselí, Arnošt a Jindřich Königové. Prostřednictví Bohuslava Schnabela-Kalenského se seznámil s kompozicemi novoruské školy. Později přibyli Karel Hoffmeister a klavírista Štěpán.

V červenci 1896 navštívil Novák z podnětu Reissiga Velké Karlovice na Valašsku. Okouzlen tamějším bohatým folklorem a krásnou přírodou, začal v následujících letech podnikat pravidelné prázdninové cesty na východní Moravu a na Slovensko. Tyto destinace se staly základním podnětem pro jeho další tvorbu. 21. 3. 1897 se Reissigovou zásluhou seznámil v Brně s Leošem Janáčkem, jenž ho pozval na Hukvaldy. Ty navštívil v srpnu téhož roku. Janáček ho tam při výletech po okolí seznámil s lašskou lidovou hudebností. Vedli spolu četné diskuse, které byly obohacující i přesto, že jejich názory na lidovou píseň se rozcházely. Pro Nováka pak měla velký význam následující cesta na Slovácko, kde jej v Hroznové Lhotě hostil malíř Joža Uprka. Novák poznal hlavní střediska lidové tvořivosti, mezi nimiž byly zejména Velká nad Veličkou, Javorník, Kněždub, Strážnice, Břeclav a Kostice. V roce 1897 podnikl také cestu na Slovensko. Jako turista prošel kraj kolem Trenčína. I tady jej fascinovala obdivuhodná lidová zpěvnost, zároveň však vnímal brutální útisk ze strany Uher. Novák se při opakovaných výletech na Slovensko seznámil s předními osobnostmi tamější kultury i politického života, mezi nimiž byli Andrej Hlinka, Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár, Dušan Makovický aj.

Ve druhé polovině 90. let se Novák postupně odpoutal od pražského společenského života. Příznivější podmínky pro sebe a svou tvorbu našel na Moravě – především v Brně. Již na podzim 1866 chtěl trvale přesídlit do Brna, avšak nebylo pro něj volné místo ani na varhanické škole, ani na hudební škole Besedy brněnské. V Brně se vytvořil nadšený novákovský kult především zásluhou Reissiga a Besedy brněnské, jejímž byl sbormistrem. Zásluhu na propagaci Novákova díla měl rovněž spolek Vesna s ředitelem Františkem Marešem. 14. 3. 1900 byl v Brně založen Klub umění. Na jeho prvním večeru zazněly Novákovy skladby a Novák byl jmenován čestným členem. V prvním desetiletí 20. století byl pokládán za hlavního představitele moravské hudby a jeho kult se rozšířil po celé Moravě. Vrcholem tohoto období se stala premiéra kantáty Bouře, kterou provedla Česká filharmonie spolu s Filharmonickým sborem Beseda brněnská za řízení Reissiga 17. 4. 1910 v Besedě brněnské. O tento koncert, na němž zazněl též Dvořákův Žalm 149, byl takový zájem, že z Prahy byl vypraven zvláštní vlak. Novák tehdy zaujal místo na čele vývoje české moderní hudby. Na Moravě se obklopil předními osobnostmi kulturního života, mezi nimiž byli malíř Joža Uprka, spisovatelé bratři Mrštíkové, Josef Merhaut, Otakar Bystřina, architekt Dušan Jurkovič, lékař, politik a skvělý zpěvák lidových písní Pavel Blaho, ředitel Vesny František Mareš, sběratelé Jan Nepomuk Polášek, Martin Zeman, Hynek Bím a národopisní pracovníci František Kretz, Xavera Běhálková, Anna Koudelová. Vykladačem a propagátorem jeho díla se stal Hubert Doležil.

Uznání se dostalo Novákovi také v Praze. 28. 9. 1900 byl zvolen do výboru Umělecké besedy (9. 3. 1913 jmenován čestným členem, 22. 12. 1918 předsedou hudebního spolku). Po Fibichově úmrtí v roce 1900 byl jmenován zkušebním komisařem při státních zkouškách pro učitele hudby. 1. 12. 1906 se stal dopisujícím členem České akademie věd a umění (na podzim 1907 členem poroty ve 4. třídě, 1912 řádný člen). Byl jmenován čestným členem různých pěveckých spolků (1910 Beseda brněnská, 1911 Pernštýn v Pardubicích, 1912 Orlice v Prostějově, 1913 Pěvecký spolek moravských učitelů atd.). Působil též v porotách konkursů (Český spolek pro komorní hudbu, pěvecká župa Křížkovského, Beseda brněnská, hudební odbor Umělecké besedy atd.). Zasahoval do veřejného kulturního dění: 12. 11. 1911 v Národních listech protestní dopis proti programu slavnostního otevření Smetanovy síně Obecního domu, aktivní účast na akci k záchraně České filharmonie z těžké finanční a organizační situace. Okruh pražských přátel Novákových se soustředil okolo tzv. Podskalské filharmonie. Tento hudební kroužek se scházel od roku 1901 v bytě majitele hudebního ústavu Adolfa Mikeše. Až do jeho rozpuštění 1917 se zde uskutečnily neveřejné premiéry snad všech Novákových skladeb.

Novák si postupně vydobyl pověst vynikajícího hudebního pedagoga. Učit začal hned po absolutoriu kompozice v roce 1892, soustavně však od roku 1900, kdy si vytvořil široký okruh soukromých žáků. Vyučoval nauce o skladbě, kontrapunktu, instrumentaci a vedl praktická cvičení v těchto disciplínách. 1. 9. 1909 byl jmenován profesorem kompozice na nově zřízené mistrovské škole pražské konservatoře. Místo mu poskytlo hmotné zajištění pro rodinný život i pro oblíbené prázdninové cesty po Evropě. 8. 7. 1912 se oženil s Marií Práškovou, svou bývalou žákyní. Byla dcerou továrníka ze Skutče, kam se rodina později uchylovala nejen na prázdniny, ale též v období druhé světové války. Marie se stala Novákovi bezpečnou oporou i spolupracovnicí. Zejména v posledním tvůrčím období psala textové předlohy pro jeho skladby. 16. 2. 1914 se jim narodil syn Jaroslav, pozdější výtvarník.

Novákova tvorba začala pronikat do Vídně, z cizích zemí především do Německa. Zajímali se o ni vídeňský hudební historik a archivář Gesellschaft für Musikfreunde Eusebius Mandyczewski, dirigent Artur Nikisch, klavírista Ferruccio Busoni, nakladatelství Breitkopf und Härtel atd. O Novákovy klavírní cykly vydané Simrockem byl velký zájem v USA. 24. 4. 1910 uzavřel smlouvu s nakladatelstvím Universal Edition na vydávání orchestrálních skladeb po dobu 10 let. 13. 4. 1912 obdržel nabídku profesury na Hudební akademii ve Vídni, kterou po pečlivé úvaze odmítl.

Předválečné období přinášelo nejen úspěchy, skladatel prožíval též vnitřní a společenské krize. Jeho dílo bylo negativně hodnoceno některými významnými osobnostmi českého hudebního života – zvláště jej mrzela ostrá kritika Antonína Dvořáka (Kvintet a moll, Kvartet G dur, Sonata eroica). Nepříjemně jej zasáhly tzv. boje o Dvořáka, v nichž se ovšem přiklonil na jeho stranu, negativní kritiky Zdeňka Nejedlého, Josefa Bartoše nebo Vladimíra Helferta.

Po vzniku Československé republiky se aktivně zapojil do veřejného života, což bylo spojeno s různými funkcemi: roku 1918 byl jmenován členem poradního sboru při Ministerstvu školství a národní osvěty, od roku 1919 člen státní zkušební komise pro obor harmonie a kontrapunktu (od 1933 předseda), od roku 1920 člen rozdělovací komise Ochranného sdružení autorského, člen výboru České filharmonické společnosti. V roce 1920 se účastnil založení Spolku pro moderní hudbu, pro nějž stylizoval úvodní provolání. Roku 1921 byl zvolen místopředsedou Klubu českých skladatelů. Do veřejného dění zasáhl odsouzením válečné činnosti Oskara Nedbala, prosazováním Otakara Ostrčila do čela opery Národního divadla; v roce 1926 podepsal za Klub českých skladatelů protest proti zákazu Bergova Vojcka v Národním divadle. Zejména se však podílel na zestátnění a novém vybudování pražské konzervatoře – třikrát byl zvolen rektorem: 1920/21, 1921/22, 1927/28.

Po roce 1920 se Novák postupně stáhl z veřejného života do soukromí. Příčinou byly jednak deziluze z dění v novém státě, hlavně však všeobecný pokles zájmu o jeho dílo. Mladí skladatelé vesměs negovali pozdně romantický styl s jeho subjektivismem a přimkli se k západoevropské moderně. Výjimkou byl Alois Hába, jenž později hodnotil Novákovo dílo jako vzorové. Z Novákovy generace naopak slavil úspěchy zejména Janáček. Skladatel trpěl depresemi a dostavily se nemoci, z nichž nejzávažnější bylo slábnutí zraku. Přesto pokračovaly četné pocty doma i v zahraničí: čestná členství v Institut de France, Académie des Beaux-Arts (8. 2. 1920), Glasbena Matica v Lublani (16. 4. 1928), 1928 čestný doktorát University Komenského v Bratislavě. Jeho díla byla poctěna státní cenou: Lucerna (1924), Dědův odkaz (1926), Signorina Gioventù (1928). Neustávalo jmenování čestným členem pěveckých spolků: pražský a plzeňský Hlahol, Umělecké sdružení českých učitelek aj. V březnu 1928 vystoupil s orchestrem konzervatoře na Výstavě soudobé kultury v Brně.

Ke konci dvacátých let se postupně zlepšoval postoj k Novákovu dílu. V letech 1927–28 uspořádal Václav Talich s Českou filharmonií cyklus Novákovy symfonické hudby, jenž vyvolal pozitivní ohlas. Max Brod ve fejetonu Stiller Tag (Prager Tagblatt, 4. 1. 1927) přisoudil genialitu všeobecně kritizovaným Svatebním košilím, Novák se spřátelil s Vladimírem Helfertem, svým někdejším odpůrcem, jenž jej později oslavil zejména v České moderní hudbě (1937). Ke skladatelovým šedesátinám byla v prosinci 1930 uspořádána řada koncertů, přednášek a oslav zejména v Praze, ale též v Brně, Bratislavě aj. Obdržel státní cenu za operní tvorbu, zlatou jubilejní medaili Pěvecké obce československé. Slavnostní cyklus koncertů a divadelních představení pod záštitou ministra kultury a národní osvěty proběhl ve Smetanově síni, Mozarteu, Národním divadle, kde Ostrčil uspořádal cyklus Novákových oper. Slavnostní večer se konal na Státní konzervatoři. V Kamenici nad Lipou byla 16. 11. 1930 odhalena na rodném domě pamětní deska. Boleslav Vomáčka a Stanislav Hanuš připravili Sborník k 60. narozeninám Vítězslava Nováka (Tempo 10, 1930, č. 3–5). Na něj 1932 navázal sborník Antonína Srby Vítězslav Novák: Studie a vzpomínky. 5. prosince mu gratuloval v Lidových novinách Josef Suk; k jeho zdravici připojil dedikační skladbu Vilém Petrželka.

Počátek 30. let negativně poznamenala Novákova polemika s Otakarem Ostrčilem. Novák přenesl dlouhodobé neshody s vedením Národního divadla na veřejnost článkem Vítězslav Novák contra Otakar Ostrčil, v němž dirigenta mj. nespravedlivě obvinil, že nevěnuje dostatečnou pozornost jeho skladbám. Na Ostrčilovu stranu se postavily přední umělecké osobnosti jako Josef Bohuslav Foerster, Otakar Zich, Ferdinand Vach, Vilém Zítek, z Novákových žáků Ladislav Vycpálek, Boleslav Vomáčka, Otakar Jeremiáš aj., dále v brožuře Otakar Ostrčil, či Vítězslav Novák Zdeněk Nejedlý, Josef Bartoš, Hubert Doležil, Mirko Očadlík, Artuš Rektorys atd., zatímco Novákovo stanovisko hájil ojediněle Otakar Šourek. Ačkoliv Novák neztratil ani v této záležitosti svůj pověstný smysl pro ironický vtip (Satirická skladba na Zdeňka Nejedlého a Otakara Ostrčila pro mužský sbor à cappella na vlastní text), událost jej natolik vyčerpala, že se opět stáhl do soukromí.

Ve 30. letech obdržel další vyznamenání. Byla mu udělena čestná členství Regia Accademia di Santa Cecilia v Římě (9. 1. 1933) a Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu (21. 5. 1938). Stal se čestným občanem Počátek (1936), Kamenice nad Lipou, Jindřichova Hradce a Písku (1938). Na jaře 1938, v předtuše zlých událostí, sepsal závěť a obrátil se o pomoc pro svou zemi na anglickou hudební spisovatelku Rose Newmarchovou. Po Mnichovu, rozhořčen zradou spojenců, vrátil francouzské a italské vyznamenání. Roku 1939 byl penzionován, musel opustit Konservatoř a vzdát se předsednictví ve Státní zkušební komisi pro učitele hudby, což zhoršilo finanční situaci jeho rodiny. Přesto roku 1939 obdržel Cenu země české za Jihočeskou suitu. Za okupace se často uchyloval do domu své choti ve Skutči. Tady na návrh přátel, zvláště Antonína Srby, začal psát paměti a 11. 5. 1945 se setkal se sovětskými vojáky. V těžké době mu byli oporou přátelé, např. muzikolog Vladimír Helfert, dirigent Břetislav Bakala nebo Antonín Stříž, kanovník vyšehradské kapituly. Potěšil jej vřelý zájem veřejnosti, zejména při oslavách sedmdesátin (1940).

V červnu 1945 se Novák vrátil do Prahy. Již v tomto měsíci byl jmenován členem a současně předsedou Klubu slovenských skladatelů. 27. 11. 1945 obdržel spolu s Josefem Bohuslavem Foersterem titul národní umělec, jako jeden z prvních. 20. 2. 1946 zvolen na ustanovující valné hromadě čestným členem Syndikátu českých skladatelů (20. 2. 1947 čestný předseda). Byla po něm pojmenována škola v Jindřichově Hradci. Břetislav Bakala šířil po Brně novákovský kult, který se snažil spojit s kultem Janáčkovým. Roku 1948 vedl českou delegaci na festival ISCM v Kodani, kde za řízení Bakaly zaznělo jeho De profundis a byl jmenován čestným členem společnosti za celoživotní dílo.

Konec jeho života poznamenala srdeční choroba, kterou léčil v Teplicích nad Bečvou. Novák zemřel 18. 7. 1949 ve Skutči. 25. 7. se v Praze konal stání pohřeb v Domě umělců. Popel byl uložen v Kinského zahradě na Petříně pod pomníkem akademického sochaře Jana Kodeta z roku 1951. V roce 1955 byl zřízen památník ve Skutči. O Novákův odkaz pečuje Společnost Vítězslava Nováka (založená v roce 1980, od roku 2007 Mezinárodní společnost Vítězslava Nováka).

 

B. Osobnost

Vítězslav Novák, ačkoliv nenašel zalíbení ve studiích gymnaziálních ani vysokoškolských, nabyl širokého a hlubokého vzdělání. Rád se věnoval studiu jazyků (němčina, francouzština, angličtina, později španělština a ruština), které považoval za osvěžení po kompoziční práci. Byl vášnivým čtenářem prózy i poezie a literatura se často stala prvotním inspiračním pramenem pro jeho tvorbu. Zhudebňoval zejména české, ale též německé básníky. První místo v počtu skladeb zaujímá Josef Václav Sládek, následovaný Jaroslavem Vrchlickým, Janem Nerudou, Antonínem Sovou atd. Mezi tyto klasické literáty se vřadila též manželka Marie. Novák sám psal vytříbeným, vtipným slohem, který se vyznačuje značnou stylistickou pohotovostí. Vrcholem jeho literární tvorby jsou paměti (O sobě a o jiných) z konce života. Častým inspiračním podnětem mu bylo též výtvarné umění. Přátelil se s širokým okruhem výtvarníků, studoval odbornou literaturu a navštěvoval přední evropské galerie.

Novák byl nadšený turista. Během letních prázdnin podnikal cesty doma i v zahraničí. Prošel rozsáhlé oblasti východní Moravy a Slovenska, s přibývajícím věkem též inklinoval ke svému rodnému kraji – jižním Čechám. Z evropských zemí procestoval Rakousko, Německo, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Balkán a Pobaltí. Jako typický romantik inspiroval se zážitky z cest ve vlastní hudební tvorbě. Vedle folkloru to byla především příroda, která se zejména v souvislosti se Slovenskem stala prostředím dramatických zápasů (symfonická báseň V Tatrách, 1902). Novák byl též aktivní sportovec a vášnivý horolezec – tato záliba se mu málem stala osudnou při pádu ze Špičaté věže v Tatrách (24. 8. 1905).

Jeho povaha souzněla s charakteristickými rysy vlastní tvorby. Na jedné straně to byly silné samotářské sklony, tendence k melancholii, četné vnitřní krize. Odrazem jsou lyrické a meditativní skladby jako Melancholie, Trio d moll quasi una ballata, Údolí Nového království, O věčné touze atd. Na straně druhé byl Novák vtipný společník, který se rád obklopoval přáteli. Jeho humor byl proslulý např. na večírcích Podskalské filharmonie. Humor a vtip pronikly do mnohých skladeb, např. Zvíkovský rarášek, Nikotina, Čertovská polka aj.

 

C. Styl

Novák prošel během svého kompozičního vývoje různými stylovými okruhy. Po subjektivně romantických začátcích to byl folklorismus, poetika fin de siècle ve spojení s impresionismem a symbolismem, případně secesí, v době významných etap života společnosti se objevuje tematika národní, až po pozitivní reakce na počátek komunistické éry. Přes tuto mnohoznačnost podnětů lze stanovit, že určující složkou Novákovy umělecké osobnosti byl subjektivní romantismus. Ten je charakterizován značnou autobiografičností tvorby, úzkou vazbou skladeb s životními zážitky. V tomto smyslu sehrála velkou úlohu četba romantických, symbolistních aj. literátů. Novák zůstal až do konce života romantikem, svůj sloh rozvinul a upevnil v období před první světovou válkou. Zcela ignoroval avantgardní umělecké proudy meziválečného období, což se projevuje i v literárních námětech. Výjimkou je vliv kvartové harmonie Paula Hindemitha na skladby pozdního období.

Inspirační podněty v duchu romantiků čerpal Novák z různých okruhů. Velkou inspirační silou mu byla příroda, jejíž ohlasy nalezneme v četných skladbách, např. Eklogy, Můj máj, Smyčcový kvartet G dur, V Tatrách, O věčné touze, Bouře, Pan, Podzimní symfonie, Jihočeská suita, Jihočeské motivy, Domov, Májová symfonie. Milostné inspirace, erotický vztah k ženě se nacházejí mj. ve třech vrcholných dílech: Toman a lesní panna, Bouře, Pan. Nadšení nad vznikem samostatného státu v roce 1918 dalo vzniknout několika příležitostným skladbám: T. G. Masarykovi, Vítězům československým, Nad smrtí Štefánikovou, Na polích flanderských. Naopak Novákovo vlastenectví se projevilo především v době ohrožení nacismem a v průběhu okupace: Jihočeská suita, K 30. září 1938, De profundis, Sonáta pro violoncello a klavír, Domov, Svatováclavský triptych, Májová symfonie. Samostatnou kapitolu tvoří vliv východomoravského a slovenského folkloru, který se od druhé poloviny 90. let stal integrální součástí umělcova stylu.

Novák kladl důraz na výstavbu krásné, výrazově obsažné melodie. Do jeho melodiky, po eklektických začátcích (vliv Chopina, Liszta, Čajkovského, Brahmse, Griega), proniká výrazně modalita moravské a slovenské písně. V letech 1896–1900 se objevuje ve spojení s lidovou tematikou, po roce 1900 se stane trvalou součástí kompoziční struktury jako typická intonace. Spíše než o regionálním typu tu lze hovořit o typu moravsko-slovenském, u nějž vlivy Moravy a Slovenska splývají. V několika málo skladbách se objevuje také inspirace jihočeskou písní (Jihočeská suita), zvláštností jsou citace písní cizích národů v úzké souvislosti s potřebami námětu. Naopak významné postavení mají chorální intonace, které se objevují na myšlenkových vrcholech závažných děl: po Slovácké suitě, v níž evangelická duchovní píseň charakterizuje prostředí, jsou to především O věčné touze, Pan, Smyčcový kvartet D dur a Karlštejn. Zejména po roce 1939 nastupuje melodika pochodového typu (Májová symfonie, Píseň zlínského pracujícího lidu).

Novákova harmonie je zásadně tonální. Občas do ní proniká bitonalita, polytonalita, volná tonalita – nikdy však atonalita. Inspirace hledal u Richarda Strausse, Rimského-Korsakova, impresionistů i ve folkloru, později v Hindemithově kvartové harmonii. Harmonickou složku osvobozuje z její podřízenosti jiným složkám kompozice a uděluje jí často hegemonní vyjadřovací a náladotvornou úlohu. Vyznačuje se bohatostí, často se objevují nečekané spoje.

Pro Nováka je charakteristické silné polyfonní cítění, které se postupně stává primární linií kompoziční práce. Objevuje se již v raném Klavírním triu g moll (1892) a vrcholí v tvorbě let 1939–45. Novákova polyfonická práce se vyznačuje v rámci dosavadního vývoje české hudby značnou odvahou. Rád nechává současně zaznít různým tématům, a to na místech dramatických konfliktů (Toman a lesní panna) nebo v rámci maximální gradace (hymnické souznění témat v části č. 2 Hory z klavírního cyklu Pan). Na jiném místě vsune do základního tematického materiálu novou myšlenku (citát národní hymny v závěru Májové symfonie). Vrcholným projevem Novákova polyfonismu je fugová práce. Fugové subjekty jsou značně rozlehlé a mají netradiční charakter. Výjimečně nastupují sólově: obvykle jsou buď podloženy akordickým materiálem nebo jsou ukryty v polyfonním předivu. Mezi přísnou expozicí a závěrem se objevuje značně volné provedení, jehož cílem je uvolnění napětí; skladatel hovoří o tzv. „ventilové fuze“. Jeho fugy často souzní s programem kompozice.

Pro oblast tektoniky je charakteristická důsledná motivicko-tematická variační práce. Novákův monotematismus navazuje na linii Beethoven – Brahms a dominuje zejména po roce 1910. Spolu s polyfonií je základním prostředkem k dosažení intonační jednoty díla. Příznačná je záliba v dvoudílnosti nebo dvouvětosti: Smyčcové kvartety D dur a G dur, O věčné touze, Toman a lesní panna atd.

Mezi specifika Novákových skladeb patří hojné citace a autocitace. Novák kromě lidových písní rád cituje chorály a hymny, které dávají kompozici všeobecně srozumitelný myšlenkový význam. Jedná se zejména o husitský (Tři české zpěvy, Zvíkovský rarášek, Jihočeská suita, Jihočeské motivy, Žižka) a svatováclavský (Karlštejn, Lucerna, Svatováclavský triptych) chorál a píseň Kde domov můj (Lucerna, Jihočeská suita, Májová symfonie atd.). Určitá témata z jeho vlastních děl se často objevují v jiných skladbách na myšlenkově závažných místech a jejich několikeré užití v průběhu mnoha let z nich činí jakési fixní ideje. Je to především ústřední motiv z Pana a fugový subjekt ze Smyčcového kvartetu D dur.

Novák rád vedl tvůrčí polemiku s jinými skladateli, k níž jej vedl nesouhlas s jejich zhudebněním stejných textů a námětů. Polemizoval tak ve vlastních skladbách s Emanuelem Chválou (Slovácká suita), s Josefem Richardem Rozkošným a Josefem Bohuslavem Foersterem (Šest mužských sborů op. 37, 1906), Zdeňkem Fibichem (Toman a lesní panna), Františkem Neumannem (Bouře), Richardem Straussem (Traum durch die Dämmerung z cyklu Erotikon) i Antonínem Dvořákem (Svatební košile).

Jako tvůrce byl v mnohém sebekritický, což se mj. projevovalo rušením řady opusových čísel. Oproti svému spolužákovi z konzervatoře Josefu Sukovi postrádal zvukovou představivost, což se až do poznání impresionistických partitur projevovalo nechutí k orchestraci. Naopak později téměř všechny své písňové a klavírní cykly převáděl do orchestrální podoby, někdy ne zcela zdařilé (Pan). Mezi Novákovy nedostatky náleží občasná převaha intelektu nad ryzí hudební inspirací, např. v operách, případně lpění na zvukomalbě, jež má v některých dílech (Svatební košile) retardační účinek.

 

D. Dílo

V počátcích kompoziční dráhy psal Novák zejména písně a klavírní skladby. Velké množství skic a pokusů z gymnaziálního období je ztraceno – první dochovanou skladbou je píseň s průvodem klavíru Jen vzpomínku na slova Jaroslava Vrchlického (1888). Novákův subjektivní romantismus se projevil volbou melancholických nebo pochmurných námětů (Karl Theodor Körner, Nikolaus Lenau, Heinrich Heine); za zmínku stojí čtyři pokusy o zhudebnění úseků Máchova Máje v roce 1888: Skica B dur, Skica b moll, Máj (Intermezzo první) a Intermezzo h moll. V tomto duchu pokračoval i v prvních letech na konzervatoři ve třídě Karla Steckera, kdy vzniklo několik drobnějších písní s průvodem klavíru. Zvláštností mezi nimi je Písnička v národním tónu (1891), což je v této době ojedinělý Novákův pokus o poetiku lidové písně; patrný je vliv Dvořáka (Moravské dvojzpěvy, V národním tónu).

Pozoruhodné je, že v době studií u Dvořáka prožíval Novák období, jež je možné označit pojmem „Sturm und Drang“. Jedná se o Sonátu d moll pro housle a klavír (1891), v níž mj. odmítá dvořákovskou melodiku, a programní ouverturu Korzár (1892) podle básnické povídky George Gordona Byrona. V této své první orchestrální práci, která řeší vliv programu na hudební formu, ne zcela zvládl instrumentaci; nedostatkem je rovněž melodická invence. Odpoutání od mladistvé bouřlivosti představuje Trio g moll (1892), jemuž přisoudil první opusové číslo. Objevují se v něm zárodky později tak typického polyfonního cítění.

V letech 1893–96 dochází k proměně charakteru Novákovy tvorby. Poetiku Sturm und Drang střídá „galantní styl“, místo romantické programní hudby vznikají drobné skladby reagující na různé, často náhodné podněty. Kompoziční hravost je příznačná pro Variace na Schumannovo téma (1893), v nichž eklekticky rozvíjí klavírní brilantní techniku. V další klavírní skladbě, Baladě e moll op. 2 (1893) podle Byronova Manfreda se – na rozdíl od Korzára – nesoustředí na program, nýbrž na filozofický portrét tragického hrdiny. Výsledek je ovšem značně nepřesvědčivý. Tendence k absolutní hudbě, úspornější hudební výraz a logicky promyšlená stavba klavírního Kvartetu c moll op. 7 (1894) odkazují k brahmsovským inspiracím. Za typický „Salonstück“ lze označit Serenádu F dur pro malý orchestr (1894–95), pojatou jako vědomý protějšek k Serenádě Es dur (1892) Josefa Suka. Pro své absolutorium na konzervatoři u Josefa Jiránka vytvořil Klavírní koncert e moll (1895). K tomuto dílu, stylově značně nesourodému, zaujal kritický postoj a rezignoval na veřejné provedení. Plodem tohoto navenek šťastného období jsou též klavírní cykly, jež se inspirují poezií českých básníků. V Serenádách op. 9 (1895), Barkarolách op. 10 (1896) a cyklu Za soumraku op. 13 (1896) převažuje tematika milostná, Eklogy op. 11 (1896) přinášejí podněty pastorální. Z řady příležitostných písní s průvodem klavíru, v nichž převládá sentimentalita a povrchní líbivost, vyčnívá Pohádka srdce op. 8 (1896), jež citovou upřímností (milostný cit k Josefě Javůrkové) a sklonem k deklamačnímu principu předjímá budoucí velké písňové cykly.

K zásadnímu podnětu pro vytvoření Novákova osobitého stylu dochází v roce 1896, kdy poznává autentický folklor moravsko-slovenského pomezí. Do té doby se vlivu lidové písně víceméně bránil. Lidovou hudbu vnímá přímo v jejím prostředí na Valašsku, Lašsku a Slovensku. Zapisuje si lidové písně a tance, halekačky pastevců, hudeckou hru a navazuje styky s lidovými zpěváky. Své autentické zážitky konfrontuje studiem sbírek lidové hudby, především Františka Sušila (Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými, 1860) a Františka Bartoše (např. Národní písně moravské v nově nasbírané, 1889). Kritické studium sbírky Karla Jaromíra Erbena Prostonárodní české písně a říkadla (1886) mu posloužilo k vyloučení tzv. českých typů z moravské hudby. Na Slovensku mu zprostředkovali styk s lidovou hudbou Dušan Makovický, farář Okály aj.; se sedláckou hudbou se seznámil díky páteru Ferku Urbánkovi, faráři v Turčianském sv. Martině. Na rozdíl od Janáčka, s nímž vedl v otázce lidové hudby četné polemiky, Novák neprováděl soustavný výzkum lidové hudby – těžil více méně z náhodných podnětů. Její prvky ve vlastní tvorbě spíš stylizuje a idealizuje, čímž souzní s romantickým přístupem k folkloru, typickým pro 19. století. Oproti Janáčkovi užívá hojných citací lidových písní; ty však – pokud se nejedná o prostředek žánrového zobrazení prostředí – tvůrčím způsobem proměňuje po stránce melodické i harmonické.

Lidová píseň se u něj objevuje zprvu jako cizorodý (exotický) prvek (Cigánské melodie op. 14, Tři české tance op. 15, 1897), později však organicky vplyne do jeho hudebního jazyka. Tzv. moravsko-slovenské buňky prostupují celou následující tvorbu a intonace lidových písní se stane základem většiny skladatelovy intonační zásoby; první vrchol tu představuje Sonata eroica (1900). Modalita lidové písně se projevuje preferencí charakteristických intervalů, zejména lydické kvarty a mixolydické septimy. V harmonii lze postřehnout ohlas tzv. „moravské modulace“. Folklor podnítil též složitější diferencovanou rytmiku, pro niž jsou charakteristické synkopy, preference sudého taktu s triolami nebo různé „sčasovky“. Naopak harmonická a tektonická stránka kompozice je u Nováka charakterizována rozvíjením klasických principů: polyfonie (fuga, ciacona), monotematismus atd. Skladatel tak vytváří osobitou syntézu folklorismů, polyfonního myšlení a posléze též impresionismu.

Velkého počtu dosahují úpravy lidových písní, k nimž vytváří klavírní doprovod. Jedná se především o rozsáhlý cyklus Slovenské spevy, jenž čítá na 80 písní v šesti sešitech, které vycházely v letech 1900–30. Novák tu různorodým způsobem harmonizuje původní melodie ve snaze vyzdvihnout jejich podstatu. Inspiruje se též různými technikami folklorní instrumentální hry (hudecká, cimbálová), zároveň však myslí na specifika klavírní sazby. Ohlasový charakter mají Písničky na slova lidové poezie moravské, jež psal ve druhé polovině 90. let a vrátil se k nim ke konci druhé světové války. Sem lze přiřadit dvě dvojice Balad na slova lidové poezie moravské pro smíšený sbor a čtyřruční klavír (op. 19, 1898 a op. 23, 1900).

Do počátků tzv. moravsko-slovenského období zasahuje Klavírní kvintet a moll op. 12 (1896). Ve třetí větě se pokusil Novák vytvořit obraz lidového veselí pomocí témat s výrazně moravskou melodikou, zatímco druhou větu tvoří variace na staročeskou milostnou píseň. Folklorní citace poprvé výrazně uplatnil v dramatické ouvertuře Maryša op. 18 (1898, konečná verze 1901). Na rozdíl od žánrově příbuzného Korzára má skladba přehlednou stavbu a důslednou tematickou soustředěnost. Novák se tu ojediněle (inspirovav se stejnojmenným dramatem bratří Mrštíků) vydává na půdu kritického realismu. Po Eklogách (1896) objevuje krásu přírody v dalším klavírním cyklu Můj máj op. 20 (1899). Tentokrát není příroda pouhou zvukomalebnou kulisou, vztah k ní je prohlouben a zvroucněn. Novák tu podvědomě směřuje k impresionistickému hudebnímu výrazu. Smyčcovému kvartetu č. 1 G dur op. 22 (1899), který shrnuje dojmy z prázdninových cest po Moravě a Slovensku, vytýkala kritika etnografickou popisnost. Jednotícím prvkem tohoto subjektivního díla je přeintonovaný citát valašské lidové písně Jak je to nebe vysoko, který prochází všemi větami. Vrcholným dílem moravsko-slovenského období je klavírní Sonata eroica op. 24 (1900), v níž skladatel manifestuje lásku k zuboženému Slovensku. Důsledný monotematismus vychází z tématu, jež vykazuje příbuznost s moravskou písní Okolo Hovoran. Inspirace folklorem tak získává univerzální rozměr bez odkazu na konkrétní prostředí. Intonační příbuznost s tématem Beethovenovy Eroicy evokuje odbojnou jánošíkovskou tradici. K této etapě se hlásí ještě Slovácká suita pro malý orchestr op. 32 (1903), která již spadá do další tvůrčí etapy. Novák tu shodně s dobovou módou vytváří cyklus žánrových obrázků jako obraz dojmů z návštěvy Velké a Javorníka v srpnu 1900. Prostředí konkretizuje citace evangelického chorálu v první větě.

Po dopsání Sonaty eroicy upadl Novák krátce do tvůrčí i životní deprese. V duchu atmosféry fin de siècle píše pesimisticky zabarvené Melancholie op. 25 (1901) nebo Trio d moll quasi una ballata op. 27 (1907). Do jeho následující tvorby výrazně pronikaly prvky symbolismu a impresionismu. Vliv současné symbolistické poezie se projevuje zejména v písňových cyklech. Vedle Melancholií jsou to Údolí nového království op. 31 (1903), Melancholické písně o lásce op. 38 (1906), Notturna op. 39 (1906–08). Novákův osobitý impresionismus se rodil dříve, než poznal díla Claudea Debussyho. Objevuje se zvláště v melodice a harmonii (vliv folkloru), po seznámení s impresionisty též v instrumentaci. Od impresionistů přejal některé harmonické prvky, např. barvení akordů přídavnými tóny, volné užití nónového a tercdecimového akordu, paralelismy, nepřipravené a nerozváděné vícezvuky, časté a nečekané modulace. V této oblasti je ovšem výrazně ovlivněn Rimským-Korsakovem.

Dalším dílem oslavujícím Slovensko je symfonická báseň V Tatrách op. 26 (1902, revize 1907). Na rozdíl od deskriptivní Alpské symfonie (1915) Richarda Strausse má v ní obraz přírodních krás a rozbouřených živlů hlubší myšlenkový kontext. Podobně jako Sonatu eroicu lze i tuto skladbu pro velký orchestr považovat za symbol vzdorujících jánošíkovských principů slovenského národa. Trio d moll quasi una ballata op. 27 z téhož roku označil autor za skladbu „nejčernějšího baudelairovského pesimismu“. Ačkoliv tematický materiál nese četné moravské rysy, Novák se tu poprvé odpoutal od moravsko-slovenské tematiky. Prvky lidové písně tak ztrácejí svůj původní obsahový náboj a stávají se prostředkem pro vyjádření obecných uměleckých idejí. Jednovětá skladba je vnitřně členěna v duchu sonátové formy. Baladickou poetiku přináší též další symfonická (hudební) báseň O věčné touze op. 33 (1903–05). Literární předloha Hanse Christiana Andersena se v ní stala prostředkem pro vyjádření intimního citu, jímž byla tajná láska k žákyni Růženě Bartelmusové. V melodice, harmonii i instrumentaci lze nalézt ohlasy impresionismu, na což negativně poukázala dobová kritika. Námět „věčné touhy“ se stane jednou z fixních idejí Novákovy tvorby.

K výjimečným dílům náleží Smyčcový kvartet č. 2 D dur op. 35 (1905). Tento dvoudílný celek lze pro jeho autobiografické subjektivní rysy přirovnat ke Smetanovu Smyčcovému kvartetu „Z mého života“ (1876). Pozoruhodná je první věta ve formě fugy (Largo misterioso). Novák vnáší do přísně kontrapunktické techniky výraznou expresivitu, čímž předjímá vrcholný styl tohoto typu z let 1939–45. Z rozmanitých podnětů hudebních, literárních i výtvarných (Strauss, Sova, Félicienne Rops, August Strindberg, Camille Lemonnier) se zrodila symfonická báseň Toman a lesní panna op. 40 (1904–07). Novák zajisté pod drtivým účinkem Straussovy Salome vytvořil z Čelakovského balady vypjaté erotické drama. Baladický námět je tu oproti básni O věčné touze výrazně subjektivně prožit. Monotematismus je umocněn odvážnou polyfonní technikou, jejíž harmonická víceznačnost na dramaticky vyhrocených plochách předjímá Novákův budoucí polytonální styl. Lady Godiva op. 41 (1907), ouvertura k tragédii Jaroslava Vrchlického, vznikla pro otevření Městského divadla na Královských Vinohradech. Zatímco – podle autora – Toman a lesní panna líčí lásku ničivou, nyní se pokusil o její protějšek, lásku obětavou. Skladba zaujímá poslední místo v řadě velkých symfonických děl tohoto období.

První desetiletí 20. století představuje značný tvůrčí rozmach Novákův, jenž vrcholí dvěma mistrovskými díly, Bouří a Panem. V kantátě Bouře op. 42 (1908–10) zpracoval námět Svatopluka Čecha, jehož se před ním ujali Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Bohumil Vendler a František Neumann – právě jeho ve své době velmi oblíbené zhudebnění podnítilo Nováka k vlastní polemické tvůrčí reakci. Je zajímavé, že průměrná literární předloha mladého básníka podnítila tak rozsáhlý kompoziční ohlas (na zhudebnění pomýšlel též Josef Suk). Pro Nováka byla Čechova báseň pouze podnětem, její literární chudoba paradoxně umožňovala svobodný rozlet tvůrčí fantazie. Ve verších nalezl prvky, které souzněly s jeho poetikou: paralelu bouře přírodní a bouře lidských vášní, protiklad čisté a vášnivě nespoutané lásky, gradační směřování ke zkáze korábu. Přímá řeč jednajících osob umožnila spojit programní hudbu s dramatickými (operními) prvky, tj. – podobně jako u Mahlera – sloučit složku symfonickou se složkou vokální. Skladatel vytvořil žánr dramatické kantáty (sám označil skladbu „mořská fantasie“), jímž ovlivnil některé mladé skladatele: Boleslav Vomáčka, Vilém Petrželka. Pro posílení dramatičnosti poprvé užil rozsáhlé orchestrální mezihry, jež se stejným záměrem uplatnil v pozdější operní tvorbě (Dědův odkaz). Folklorní prvky jsou přítomny zejména v obou hlavních tématech, která vyrůstají z moravsko-slovenského písňového typu.

Nejzávažnějším Novákovým dílem klavírním je „báseň v tónech“ Pan op. 43 (1910). I v této skladbě se inspiroval jak literaturou (Knut Hamsun) a výtvarným uměním (Claude Lorraine), tak vlastními přírodními (prázdniny u moře, lesy v okolí Bítova) a milostnými zážitky (láska k pěvkyni Marii Musilové). Jednotícím prvkem pětivětého cyklu (Prolog, Hory, Moře, Les, Žena) je postava Pana, symbolu Novákova přírodního panteismu. Panův motiv, vytvořený z rozloženého tónického trojzvuku, prostupuje dílem jako jednotící princip a stane se fixní ideou pro další tvůrčí etapy. Zatímco premiéra Bouře měla téměř výhradně pozitivní ohlas u obecenstva i kritiky, provedení Pana Václavem Štěpánem roku 1911 bylo přijato nejednoznačně.

Před 1. světovou válkou se u Nováka objevily náznaky tvůrčí krize. Vrcholnými díly Bouře a Pan uzavřel rozsáhlou etapu. Po ní nastala určitá stagnace, která se vyznačovala hledáním opory v různých inspiračních oblastech, samoúčelnou kompoziční virtuozitou apod. Stále se opírá o klasické a zejména předklasické kontrapunktické formy, nad nimiž se rozvíjí vášnivý subjektivismus a erotismus. Symbolika se projevuje v námětech i hudbě.

Po cyklu mužských sborů à cappella Na domácí půdě op. 44 (1911), v němž se po letech vrátil k lidovému prostředí českému (Sládkovy Selské písně), slováckému (Kyjov) i slovenskému (Dvanáct bílých sokolů, Balada na Váhu), vzniká klavírní suita Exotikon op. 45 (1911). Novák v Pamětech uvádí, že dílo napsal jednak ze záliby v lidové písni, jednak z pocitů životní roztrpčenosti. Na základě různých sbírek zpracoval motivy rozmanitých kultur: tatarská, čínská, laponská, indiánská, arabská. Inspirací pro písňový cyklus Erotikon op. 46 (1912) se stala láska k budoucí choti. Březinovský mysticismus je přítomen ve Čtyřech básních Otokara Březiny op. 47 (1912). Do krajností jsou tu využity možnosti smíšeného sboru à cappella, včetně instrumentálního vedení lidského hlasu v některých úsecích. Jako polemika se stejnojmenným dílem Dvořákovým vznikla kantáta Svatební košile op. 48 (1912–13). Autor se v ní soustředil na drastické a hrůzné momenty Erbenovy balady. Typem symfonické (dramatické) kantáty navazuje na Bouři, oproti ní má však sbor pouze úlohu vypravěče, děj je hnán kupředu vzrušenými dialogy dívky a umrlce. Funkce uzlů dramatického napětí je svěřena orchestrálním interludiím. Tektonický celek díla narušují množství divadelních (operních) prvků, samoúčelná virtuozita a nadměrná zvukomalba, která zastavuje hudební proud pro naturalistické zobrazení nevýznamných detailů. Tyto a další jevy vyvolaly negativní ohlas u kritiků.

O napsání opery uvažoval Novák od poloviny devadesátých let. Postupně se zabýval různými náměty, prvním realizovaným počinem tohoto typu se však stal teprve Zvíkovský rarášek op. 49 (1913–14). Tato komická opera o jednom dějství vznikla na ne příliš zdařenou dramatickou prvotinu Ladislava Stroupežnického. Novák jeho text zhudebnil doslovně, bez škrtů nebo úprav. Skladba má hravý charakter a maximálně odlehčený výraz, což je dáno mj. absencí jindy charakteristického polyfonismu a živou, diferencovanou rytmikou. Do Novákova stylu tak vstupují humor, vtip, hravost jako protiváha vypjatému romantismu a intelektualismu. Ve Zvíkovském raráškovi odmítl typ smetanovské komické opery. Hlavní důraz klade na deklamační princip (typ konverzační opery) a důslednou tematickou práci.

Válečné události zprvu vyvolaly ochromení tvůrčích sil, později podnítily vznik opery Karlštejn a sborového cyklu Síla a vzdor. Opera o 3 dějstvích Karlštejn op. 50 (1914–16) sice vychází z Vrchlického veselohry Noc na Karlštejně, nicméně libretista Otokar Fischer literární předlohu podstatně přepracoval jak formálně (prózu nahradil volně rýmovaným dialogem), tak obsahově. Prohloubil citový svět Karla IV. a zdůraznil zejména vlastenecké motivy. Vznikl tak typ české národní opery, který místo pateticky vlasteneckých frází umocňuje intimní vroucí svět hrdinů. Prvky komické a erotické jsou integrální součástí prezentace národních idejí. Novák vystavěl operu monotematicky – hlavní dramatické dění je určováno pohybem motivů Karla a Elišky. Dramatickou úlohu má orchestr, který mnohdy přejímá vedoucí roli. Skladatel tak výrazně směřuje k typu symfonické opery. Dobově archaický kolorit je vytvořen citací písní Hospodine pomiluj ny a Svatý Václave. Nesouhlas mladé hudební generace (Jaroslav Jeremiáš) vyvolala premiéra 18. 11. 1916 u příležitosti třicátých oslav otevření Národního divadla, kdy Novákovo dílo bylo z rozhodnutí Karla Kovařovice uvedeno místo tradiční Smetanovy Libuše. Událost předznamenala protinovákovské výpady části pražské kritiky, např. Zdeněk Nejedlý označil Karlštejn za „národní padělek“. Protiválečnou náladu vyjádřil Novák nejmocněji v mužském sborovém cyklu à cappella Síla a vzdor op. 51 (1916–17) na texty českých básníků. Tato skladba, podnícená Manifestem českých spisovatelů, nemohla být ve své době uvedena. V roce 1918 vznikají Tři české zpěvy op. 53 na slova Josefa Václava Sládka. Souvisí s dobovým hnutím za vytvoření nové národní hymny; svým pochodovým a hymnickým charakterem, které umocňuje obsazení (mužský sbor s průvodem velkého orchestru a varhan) předjímají Píseň zlínského pracujícího lidu (1948).

Po krátkém období republikánského nadšení v letech 1918–20, kdy vznikly kompozice pro nejširší posluchačské vrstvy, vrací se Novák k inspiracím z okruhu moravské a slovenské lidové písně: Dvanáct slovenských lidových písni (1921), Piěšťanské piesne (1922), 3.–6. sešit Slovenských spevů (1923–30) a jejich orchestrální podoba (1930). V první polovině 20. let zmizelo z jeho hudby dramatické napětí, naopak převládá sklon k idylismu a pasivnímu užití osvědčených hodnot. Novák se důsledně brání poválečným avantgardním trendům evropské hudby. Jako nejživější z této doby se jeví drobné klavírní skladby v cyklech Šest sonatin op. 54 (1919–20) a Mládí op. 55 (1920), jež navazují na poetiku písňového cyklu Jaro op. 52 (1918) na verše z dětského světa Josefa Václava Sládka. Zatímco písničky věnoval svému synovi, klavírní skladby mají poslání didaktické – jsou určeny dětským začátečníkům.

Idylické sklony tohoto období představuje další jevištní dílo, hudební pohádka Lucerna op. 56, (1919–22) podle stejnojmenné hry Aloise Jiráska. Jirásek zprvu odmítal dát souhlas ke zhudebnění, nakonec jeho drama citlivě přebásnil spisovatelův zeť Hanuš Jelínek. Opera umocňuje idylické a pohádkové prvky, zatímco realismus mlynářova vzdoru proti vrchnosti příliš nevyhrocuje. Rovněž vlastenecké prvky postrádají na dramatičnosti a soustředí se spíš na vyjádření radosti z nabyté svobody. Novák tak vytvořil v rámci pohádkově laděného celku své nejlidovější dílo. Výsledný tvar má ryze objektivní charakter, mizí subjektivní a intimní prožitek předchozí tvorby. Tektonika směřuje k drobnějším plochám, melodika se rozvíjí v uzavřených číslech. Jsou zde užity často protikladné výrazové prostředky: lidově prosté arioso a vzrušená deklamace, uzavřená čísla a melodram, prostá harmonická faktura a složitá harmonie a polyfonie. Exponováno je velké množství příznačných motivů, objevují se různorodé citace. Opět je kladen důraz na orchestrální složku. Báseň Aloise Heyduka podnítila vznik opery Dědův odkaz op. 57 (1925). Nováka k ní přivábila možnost vyjádření tématu „věčné touhy“. Patrně proto pominul nedostatky libreta Antonína Klášterského, který vrcholnou báseň Heydukovu (na zhudebnění pomýšlel Smetana, Rozkošný se inspiroval v opeře Černé jezero) deformonal těžkopádnými, až komickými rýmy. Skladatelovo označení „lyrická opera se symfonickými mezihrami“ stanovuje klady i zápory díla. Zatímco orchestrální interludia pro vyjádření „věčné touhy“ patří k vrcholům Novákova symfonismu, lidové scény mají tentokrát eklektický charakter a stávají se prázdnou manýrou. Premiéra se uskutečnila v Zemském divadle v Brně za řízení Františka Neumanna (16. 1. 1926).

Symfonický charakter mají též dvě baletní pantomimy podle povídek Svatopluka Čecha z konce 20. let. Signorina Gioventù op. 58 (1928) zahajuje řadu děl, jimiž se umělec loučí s mládím. Přes komplikovanou polyfonii zaznamenala neobyčejný úspěch při pražské premiéře. Humorně, až groteskně laděná je Nikotina op. 59 (1929), jež místo dramatické ucelenosti předchozí pantomimy akcentuje epizodičnost, humor a vtip. Základními stavebnými prvky jsou triviální melodie často parodického charakteru. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od Signoriny Gioventù charakter díla vylučuje koncertní provedení, vytvořil z něj skladatel suitu.

Dominantu první poloviny 30. let tvoří Podzimní symfonie op. 62 (1931–34). Třívětý vokálně-instrumentální celek staví vedle sebe texty Novákovy, pijáckých lidových písní moravských a Jaromíra Boreckého. Filosoficky se jedná o tvůrčí credo, v němž umělec zúčtoval s dosavadním životem i tvorbou. V tomto monumentu o jaru, létu a podzimu lidského života reaguje na podněty Josefa Suka, zejména na jeho Zrání a Epilog. Po návratu do náruče přírody v první části, prožívá chvíle opojení uprostřed lidového veselí, v závěrečné extasi pak vyslovuje nejvyšší credo „věčné touhy“. Autobiografický charakter je posílen četnými autocitacemi. Akcentace folklorních kořenů se prolíná s důmyslnou polyfonní prací.

Na období nejistoty a neklidu předmnichovského období reaguje Novák Jihočeskou suitou op. 64 (1936–37). Hlubinu bezpečnosti v ní nachází v lásce k rodnému kraji. Krajina jižních Čech je evokována motivy přírodními a pastorálními v 1. (Pastorale. Obzory), 2. (Snění. Lesy a rybníky) a 4. (Epilog. Buď zdráv můj rodný kraji!) větě. Heroismus národních dějin je v období nebezpečí nacismu připomenut ve třetí části (Kdysi. Pochod Táboritů) citací úryvku písně Ktož sú boží bojovníci. V závěrečné apoteóze zní píseň Kde domov můj. Velký podíl v rámci hudební struktury má intonace lidových písní, kdy jihočeské prvky se prolínají s typickými moravismy a slovakismy.

Okolo deseti let zrála idea Smyčcového kvartetu č. 3 G dur op. 66 (1938). Dvoudílná kompozice má opět autobiografický, subjektivní charakter, autor v ní pokračuje v linii loučení s mládím. V první větě (Allegro risoluto) dochází k syntéze melodiky a rytmiky lidové písně s dvojitou fugou, která ústí v bitonální spojení subjektů. Stesk loučení s mládím vyznívá z věty následující (Lento doloroso), která má formu variací na rozsáhlé téma.

Zoufalý výkřik bolesti zazní z mužského sboru à cappella K 30. září 1938 na slova Svatopluka Čecha. Vznik Protektorátu na čas ochromil tvůrčí síly Novákovy – pomýšlel dokonce na sebevraždu. Naopak v roce 1941 vytvořil během neuvěřitelně krátké doby čtyři mohutná díla: symfonickou báseň De profundis, Sonátu pro violoncello a klavír, sborový cyklus Domov a Svatováclavský triptych. Jejich styl se přizpůsobuje tlaku doby. Smysl pro pevnou architektoniku směřuje až ke strohému konstruktivismu, v němž ústřední ideové jádro je exponováno bez zbytečného zamlžování. V kompoziční faktuře převládá hutná polyfonie, rozvíjí se forma fugy. Těžký tragismus prostupuje symfonickou básní pro velký orchestr a varhany De profundis op. 67. Základem je dvojitá fuga, jejíž první subjekt deformuje téma úvodní věty Podzimní symfonie, zatímco subjekt druhý vychází z moravsko-slovenského melodického typu; jeho furiantský charakter v sobě ovšem nese drásavou symboliku. Závěrečný jásavý chorál opět vychází z melodického jádra Podzimní symfonie. Jednovětá Sonáta pro violoncello a klavír op. 68 byla původně zamýšlena jako intimní únik z trýzně současné doby. Ve výsledku však obsahuje vášnivé výbuchy vzdoru, posílené mj. melodikou zbojnických písní. Sborový cyklus Domov op. 69 pro mužský sbor à cappella se zhudebněním veršů Josefa Václava Sládka, Karla Šelepy a Antonína Sovy vrací k myšlenkám Jihočeské suity. Svatováclavský triptych op. 70 vychází v původní varhanní i pozdější orchestrální (1942) verzi ze starého znění chorálu, jenž určuje dílu monotematismus. Od úvodní hybné Toccaty směřuje přes meditativní Ciaconu k závěrečné Fuze, v jejímž závěru se chorál rozezní ve svém plném znění.

Za vrcholné dílo období okupace lze označit Májovou symfonii op. 73 (1943), která zhudebňuje verše Karla Hynka Máchy, Vítězslava Nováka a Františka Branislava. V první větě se skladatel vrací k dávným máchovským inspiracím – symfonie se měla původně jmenovat Jarní. Tomu odpovídá i věta druhá, jejíž pastorální nálada vychází z Hálkovy sbírky V přírodě. V protikladu k idylické atmosféře se objevuje trojitá fuga, jejíž odlehčenost ovšem nenaruší základní charakter této části. Poslední větu (Alla marcia funebre) ovlivnila zpráva o slavném vítězství Rudé armády u Stalingradu. V úvodu zní hudba nejhlubšího tragismu, jehož zlověstnou tvář umocňují motiv německé hymny a Beethovenovy „Osudové“. V rámci provedení je nastolen brutální zápas tří témat, který vyústí v burlackou píseň Ej uchněm jako symbol vítězství. Do závěrečného hlaholu zazní úryvek písně Kde domov můj. Dílo mohlo být provedeno až po osvobození, 5. 12. 1945 v rámci oslav Novákových pětasedmdesátin.

Po roce 1945 Novák revidoval starší díla, případně instrumentuje písňové a klavírní cykly. Roku 1947 vznikají poslední skladby pro zpěv a klavír, Jihočeské motivy op. 77 a Čtyři ukolébavky op. 78, jimiž se vrací k námětovému okruhu rodného kraje a dětství. Ojedinělou skladbou v celém díle je scénická hudba Žižka (Hodina předjitřní) op. 79 (1948) k prvnímu dílu dramatické trilogie Františka Rachlíka o Janu Žižkovi; Novák se totiž do této doby scénické a filmové hudbě programově vyhýbal. Žánr budovatelských kantát a masových pochodových písní vytváří Píseň zlínského pracujícího lidu op. 79 (1948) na text manželky Marie. Posledním dokončeným dílem jsou Hvězdy (1949) pro ženský sbor a symfonický orchestr na verše téže autorky.

 

E. Pedagog

Novák byl nejvlivnějším pedagogem po Dvořákově skladatelské škole. Jeho pedagogická činnost byla vždy vysoko hodnocena, a to i v dobách, kdy jeho kompozice byly odsuzovány nebo ignorovány. Podobně jako jeho učitel Dvořák působil svou uměleckou osobností. Vyučoval na vlastních skladbách, avšak nenutil přijímat svou kompoziční metodu. Ostře ironizoval imitaci svých děl. Analyzoval též kompozice jiných autorů. Systematicky postupoval od jednoduchého k složitému. Kladl důraz na bezpečný technický základ a nutnost vytrvalé práce. V tomto směru byl neobyčejně přísný, na rozdíl od Suka nebo Foerstera.

Novák se vyznačoval znalostí domácí i evropské literatury z oblasti hudební teorie. Postupně si však vytvořil vlastní teoretickou základnu, která nebyla kodifikována tiskem. Soustředil se zvláště na harmonizační úkoly, při nichž hojně využíval domácí i cizí lidové písně.

Pro nebývale široký okruh žáků a velký vliv byl označen za „učitele moravské skladatelské mládeže“. Odcházeli k němu studovat též někteří žáci Janáčkovi, např. Václav Kaprál, Jan Kunc, Vilém Petrželka. Na mistrovské škole pražské konservatoře dovedl k absolutoriu přes 40 skladatelů, několik desítek vyučoval soukromě. Mezi české a moravské žáky patřili mj. Ladislav Vycpálek, Václav Štěpán, Emil Axman, Boleslav Vomáčka, Karel Boleslav Jirák, Alois Hába, Karel Hába, Otakar Jeremiáš, Jaroslav Jeremiáš, Iša Krejčí, Theodor Schaefer, Vítězslava Kaprálová, Václav Dobiáš, Karel Janeček, Ilja Hurník atd. Vychoval přední skladatele slovenské hudby 20. století, představitele tzv. první slovenské kompoziční školy: Alexander Moyzes, Eugen Suchoň, Ján Cikker, Desider Kardoš, Andrej Očenáš. Studovali u něj též skladatelé jiných národností, zejména slovanských, např. Vasyl Barvinskyj, Mykola Kolessa, Josip Slavenski, Antun Dobronić, Krsto Odak. Z Němců to byl Fidelio F. Finke. 

Dílo

I. Jevištní dílo

 

Opery

Zvíkovský rarášek op. 49, komická opera o jednom dějství, libreto Ladislav Stroupežnický, 1913–14.

Karlštejn op. 50, opera o třech dějstvích, libreto Otokar Fischer podle veselohry Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického, 1915–16.

Lucerna op. 56, hudební pohádka o čtyřech dějstvích, libreto Hanuš Jelínek podle Aloise Jiráska, 1919–22.

Dědův odkaz op. 57, lyrická zpěvohra se symfonickými mezihrami o třech dějstvích (osmi obrazech), libreto Antonín Klášterský na motivy stejnojmenné básně Adolfa Heyduka, 1923–25, revize 1942.

 

Baletní pantomimy

Signorina Gioventù op. 58, baletní pantomima o sedmi obrazech s prologem podle stejnojmenného námětu Svatopluka Čecha, 1926–28.

Nikotina op. 59, baletní pantomima o sedmi obrazech podle stejnojmenné povídky Svatopluka Čecha, 1929.

 

Scénická hudba

Žižka. Hodina předjitřní op. 79, scénická hudba ke hře Františka Rachlíka, 1948.

 

II. Vokální dílo

 

Pro sólový hlas s doprovodem klavíru nebo orchestru

Rybář, píseň s průvodem klavíru na slova Johanna Wolfganga Goetha, 1886–87.

Die rastlose Liebe, píseň s průvodem klavíru na slova Johanna Wolfganga Goetha, 1886–87.

Ó, jen se dívej, píseň s průvodem klavíru na slova Jaroslava Vrchlického, 1888.

Jen vzpomínku, píseň s průvodem klavíru na slova Jaroslava Vrchlického, 1888.

An den Frühling, píseň s průvodem klavíru na slova KarlaTheodora Körnera, 1888.

Herbst, píseň s průvodem klavíru na slova Nikolause Lenaua, 1888.

Ich hab’ dich geliebet, píseň s průvodem klavíru na slova Heinricha Heina, 1889.

Na prsou svých, píseň s průvodem klavíru na slova Josefa Václava Sládka, 1891.

Podzimní rondeau, píseň s průvodem klavíru na slova Jaroslava Kvapila, 1891.

Touha, píseň s průvodem klavíru na slova Rudolfa Pokorného, 1891.

Což nade mnou, píseň s průvodem klavíru na slova Sándora Petöfiho, 1891.

Večerní kraj, píseň s průvodem klavíru na slova Josepha Freiherra von Eichendorffa, 1891.

Chci býti stromem, píseň s průvodem klavíru na slova Sándora Petöfiho, 1891.

Sny, píseň s průvodem klavíru na báseň Rudolfa Hammerlinga, 1891.

Můj hrob, píseň s průvodem klavíru na slova Sándora Petöfiho, 1891.

Písnička v národním tónu, úprava slovácké lidové písně A za horú, za horú, zpěv a klavír, 1891.

Písně op. 4, cyklus 7 písní s průvodem klavíru na slova Jaroslava Vrchlického, Josefa Václava Sládka a Sándora Petöfiho, 1893.

Pozdě, píseň s průvodem klavíru na slova Josefa Václava Sládka, 1896.

Zapomeň, píseň s průvodem klavíru na slova Adolfa Heyduka, 1896.

Sen, píseň s průvodem klavíru na slova Josefa Václava Sládka, 1896.

Poutník, píseň s průvodem klavíru na slova Josefa Václava Sládka, 1896.

Mou duší bolný nápěv zní, píseň s průvodem klavíru na slova Rudolfa Mayera, 1896.

Pohádka srdce op. 8, cyklus 5 písní pro vyšší hlas s průvodem klavíru na slova Josefa Vrbaty, Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka, 1896.

Zápisy 75 lidových písní, 1896–1900.

Cigánské melodie op. 14, cyklus 4 písní na slova Adolfa Heyduka, zpěv a klavír, 1897.

Písničky v národním tónu na slova lidové poezie moravské, 1897.

Písničky na slova lidové poezie moravské op. 16, řada I., zpěv a klavír (orchestr), věnováno Karlu Kovařovicovi (Jožovi Úprkovi), 1897.

Písničky na slova lidové poezie moravské op. 17, řada II., zpěv a klavír (orchestr), věnováno Leoši Janáčkovi, 1897.

Písničky na slova lidové poezie moravské op. 21, řada III., zpěv a klavír (orchestr), věnováno Františku Marešovi, 1898.

Jarní nálady, 4 písně pro střední hlas a klavír na německé překlady básní Jaroslava Vrchlického, 1900.

Slovenské spevy, úpravy slovenských lidových písní pro hlas s průvodem klavíru, sešit I., č. 1–15, 1900.

Melancholie op. 25, cyklus 8 písní pro střední hlas s průvodem klavíru, texty Antonín Sova, Jaroslav Kvapil, Josef Svatopluk Machar, 1901.

25 slovenských lidových písní, pro hlas s průvodem klavíru, 1901.

Dvě balady op. 28, pro střední hlas a klavír na slova Jana Nerudy, věnováno Marii Musilové, 1902.

Balada o duši Jana Nerudy op. 29, pro bas s průvodem klavíru na slova Antonína Klášterského, věnováno Václavu Klimentovi, 1902.

Údolí nového království op. 31, 4 zpěvy pro vyšší hlas a klavír na slova Antonína Sovy, 1903, instrumentace 1931.

Melancholické písně o lásce op. 38, cyklus 4 písní pro hlas s průvodem klavíru, texty Jaroslav Vrchlický, Jaromír Borecký, Jan Neruda, věnováno Boženě Tůmové, 1906.

Notturna (Noční nálady) op. 39, cyklus 8 písní na verše německých básníků s průvodem klavíru, texty Karl Bulcke, Richard Dehmel, Ludwig Jacobowski, Hermann Lingg, Ludwig Uhland, Karl Gustav Vollmüller, Oscar Wiener a sbírka Des Knaben Wunderhorn, 1906–08.

Slovenské spevy, úpravy lidových písní pro hlas s průvodem klavíru, sešit II., č. 16–25, 1906–07.

Milovala jsem, ale jen jednou v životě svém, žertovná skladbička pro podskalskou filharmonii ve slohu slováckém pro klavír se zpěvem 1912.

Erotikon op. 46, 6 písní pro hlas a klavír, texty Richard Dehmel, Otto Julius Bierbaum, Friedrich Hebbel, Karl Henchell, Martin Greif, Otto E. Hartleben, věnováno „Své nevěstě“, 1912.

Jaro op. 52, 20 písniček z dětského světa na slova Josefa Václava Sládka pro hlas s průvodem klavíru (orchestru), věnováno „Našemu Járovi“, 1918.

Piešťanské piesne, úpravy lidových písní pro hlas a klavír ze sbírky Karla Plicky, věnováno Slávce Tonderové, 1922.

Slovenské spevy, pro zpěv a klavír, sešit III., č. 26–40, věnováno Kristýně Morfové, 1923.

Kytice lidových písní, pro klavír s podloženým textem, 1923.

Slovenské spevy, pro zpěv a klavír, sešit IV., č. 41–50, písně ze sbírky Karla Plicky Piesne vrchovske, věnováno Julii Waldekové, 1926.

Slovenské spevy, pro zpěv a klavír, sešit V., č. 51–60, ze sbírky Karla Plicky Písně východoslovenské, věnováno Pavlu Ludikarovi, 1926.

Slovenské spevy, pro zpěv a klavír, sešit VI., č. 61–80, věnováno Pavlu Blahovi (Slávce Tonderové-Zátkové), 1930.

Slovenské spevy, 36 písní pro zpěv a orchestr, 1930.

Dvě romance op. 63, pro sólový hlas (alt, baryton) s průvodem orchestru na slova Jana Nerudy, věnováno Martě Krásové, Zdeňku Otavovi, 1934.

In memoriam op. 65, cyklus 4 písní pro střední hlas s průvodem smyčcového orchestru, harfy a tam-tamu, texty Petr Křička, Jaroslav Vrchlický, Jaromír Uhlíř, věnováno „Památce drahé švekruše Andulky“, 1935–37.

Písničky na slova lidové poezie moravské op. 74, řada IV., zpěv a klavír (orchestr), věnováno Marii Bakalové, Marii Tauberové, 1944.

Písničky na slova lidové poezie moravské op. 75, řada V., zpěv a klavír (orchestr), věnováno Marii Vojtkové, Marii Budíkové, 1944.

Dvě legendy na slova lidové poezie moravské op. 76, pro střední hlas s průvodem klavíru nebo orchestru, věnováno Zdeňku Otavovi, Martě Krásové, 1944.

Žertovné příležitostné skladbičky přátelům v Kokořínském údolí, věnováno Josefu Křičkovi a Boženě Pivoňkové, 1945.

Láska, píseň pro hlas a klavír na slova Marie Novákové, 1946.

Jihočeské motivy op. 77, 5 písní pro vyšší hlas a klavír, texty Jarmila Hanzálková, Marie Nováková, Jan Čarek, věnováno „Památce drahých rodičů“, 1947.

Čtyři ukolébavky op. 78, pro vyšší hlas a klavír (menší orchestr) na slova Marie Novákové, věnováno „Děckům našich přátel“, 1947.

České a moravské lidové písně, klavírním průvodem opatřil Vítězslav Novák, č. 1 – 8: písně české, č. 9 – 16: písně moravské, 1948.

 

Sbory

Velebná noc (původně op. 10, č. 1), ženský sbor a klavír na slova Sándora Petöfiho, 1896.

V přírodě (původně op. 10, č. 2), ženský sbor a klavír na slova Vítězslava Hálka, 1896.

Dvě balady na slova lidové poezie moravské: Ranoša, Zakletá dcera op. 19, pro smíšený sbor s průvodem čtyřručního klavíru (orchestru), věnováno Karlu Knittlovi, 1898.

Dvě balady na slova lidové poezie moravské: Vražedný milý, Neščasná vojna op. 23, pro smíšený sbor a čtyřruční klavír (orchestr), věnováno „Slavnému filharmonickému spolku Beseda Brněnská“, 1900.

Dva sbory: Primula veris, Velebná noc, pro ženské hlasy s průvodem klavíru, text Nikolaus Lenau, Sándor Petöfi, 1901.

Šest mužských sborů op. 37, à cappella, texty Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Jaromír Borecký, Jan Neruda, 1906.

Na domácí půdě op. 44, 8 mužských sborů à cappella, texty česká a moravská lidová píseň, Josef Václav Sládek, Ján Botto, Petr Bezruč, Bohumil Tožička, 1911.

Čtyři básně Otakara Březiny op. 47, pro smíšený sbor bez průvodu, věnováno Hlaholu Vinohradskému, 1912.

Síla a vzdor op. 51, cyklus 6 mužských sborů à cappella, texty Jan Neruda, Josef Václav Sládek, František Serafin Procházka, Josef Svatopluk Machar, věnováno „Českým spisovatelům“, 1916–17.

Tři české zpěvy op. 53, pro mužský sbor s průvodem velkého orchestru a varhan na slova Josefa Václava Sládka, věnováno Československým legiím, 1918.

T. G. Masarykovi, 2 zpěvy pro mužský sbor s průvodem orchestru (smíšený sbor a klavír, dechová hudba, jednohlasý sbor a harmonium) na stejnojmennou báseň Josefa Svatopluka Machara, 1918.

Vítězům československým, oslavný pochod se zpěvem na slova Karla Maška, zpěv a klavír (mužský sbor à cappella), 1918.

Nad smrtí Štefánikovou, elegie pro mužský sbor à cappella na slova Růženy Jesenské, 1919.

Na polích flanderských, mužský sbor à cappella na slova Johna McCraye, 1920.

Dvanáct slovenských lidových písní, mužský sbor à cappella, věnováno Znojemské filharmonii, 1921.

Matce Slavii, slavnostní sbor pro mužské hlasy bez průvodu na slova Antonína Klášterského, 1927.

Satirická skladba na Zdeňka Nejedlého a Otakara Ostrčila, mužský sbor à cappella, vlastní text, 1930–31.

Ze života op. 60, 20 mužských sborů à cappella na slova lidové poezie moravské, 1932.

12 ukolébavek op. 61, na slova lidové poezie moravské pro ženský sbor à cappella, věnováno Anně Pollmanové-Preclíkové, 1931–32.

K 30. září 1938, mužský sbor à cappella na slova Svatopluka Čecha „Nevěřme nikomu v světě širém, nemáme jednoho přítele tam“, 1938.

Domov op. 69, 6 mužských sborů à cappella, texty Josef Václav Sládek, Karel Šelepa, Antonín Sova, věnováno Zpěváckému spolku Smetana v Jindřichově Hradci, Kamenici nad Lipou, Počátkám, Pěveckému spolku Opus v Brně, 1941.

Pět smíšených sborů op. 71, smíšený sbor à cappella, text Karel Pippich-Havelka, Bohumil Kratochvíl, Ladislav Tesař, František Branislav, Josef Merhaut, věnováno Českému pěveckému sboru, České obci pěvecké, 1942.

Královno hor, kostelní píseň pro ženský sbor à cappella na slova Antonína Stříže, 1942.

Máj op. 72, 10 písniček pro dětské (ženské) hlasy à cappella na slova Jana Nerudy a Josefa Václava Sládka, věnováno Kühnovu dětskému sboru, 1942.

Hymnus, k oslavě 75. narozenin Karla Hoffmeistera, pro smíšený sbor a varhany na autorův text, 1943.

Jaro se směje, sbor pro dětské (ženské) hlasy à cappella na slova Karla Adama, 1944.

Hvězdy, ženský sbor a symfonický orchestr (klavír), text Marie Nováková, 1949.

 

Kantáty

Bouře op. 42, mořská fantasie pro velký orchestr, sólové hlasy a smíšený sbor na stejnojmennou báseň Svatopluka Čecha, 1908–10.

Svatební košile op. 48, balada podle Karla Jaromíra Erbena pro sólové hlasy a orchestr, věnováno Hlaholu pražskému, 1912–13.

Píseň zlínského pracujícího lidu op. 79, malá kantáta na slova Marie Novákové, smíšený sbor a symfonický orchestr, 1948.

 

III. Instrumentální dílo

 

Orchestrální dílo

Korzár (původně op. 2), ouvertura pro symfonický orchestr na námět stejnojmenné básnické povídky Gordona Byrona, 1892.

Serenáda F dur (původně op. 9), pro malý orchestr, 1894–95.

Maryša op. 18, dramatická ouvertura podle stejnojmenného dramatu bratří Mrštíků pro velký orchestr, věnováno „Milým přátelům Al. a Vil. Mrštíkovi“ 1898.

V Tatrách op. 26, symfonická báseň pro velký orchestr, 1902, přepracované znění 1907.

Slovácká suita op. 32, pro malý orchestr (klavír), 1903.

O věčné touze op. 33, hudební báseň pro velký orchestr podle Hanse Christiana Andersena, 1903–05.

Serenáda D dur op. 36, pro malý orchestr, 1905.

Toman a lesní panna op. 40, symfonická báseň podle české pověsti pro velký orchestr, 1906–07.

Lady Godiva op. 41, ouvertura k tragédii Jaroslava Vrchlického, 1907.

Nikotina, baletní suita pro orchestr, 1930.

Podzimní symfonie op. 62, pro velký orchestr s mužským a ženským sborem, text Vítězslav Novák, Jaromír Borecký, moravské lidové písně, věnováno České filharmonii, 1931–34.

Jihočeská suita op. 64, pro velký orchestr, 1936–37.

De profundis op. 67, symfonická báseň pro velký orchestr a varhany, 1941.

Májová symfonie (Jarní symfonie) op. 73, pro sóla, smíšený sbor a velký orchestr na verše Karla Hynka Máchy, Vítězslava Hálka a Františka Branislava, věnováno „Generalissimu Josefu V. Stalinovi, osvoboditeli Slovanstva“, 1943.

 

Pro sólový nástroj s orchestrem

Klavírní koncert e moll, s průvodem orchestru, 1895.

 

Pro klavír sólo

Serenáda h moll, 1886–87.

Souvenir de mon père. Deux meditations, 1888.

Impromptu, 1888.

Korzár, klavírní skica inspirovaná prvním zpěvem stejnojmenné básnické povídky Gordona Byrona, 1888.

Skica B dur, s podloženým textem 14 úvodních veršů Máje Karla Hynka Máchy, 1888.

Skica b moll, inspirovaná 122. – 125. veršem 2. zpěvu Máje Karla Hynka Máchy, 1888.

Máj. Intermezzo první, skladba pro klavír inspirovaná prvním intermezzem Máje Karla Hynka Máchy, 1888.

Intermezzo h moll, 1888.

Chansonette (à la hongroise) g moll, 1889.

Rapsodie g moll, věnováno Vilému Pojmanovi, 1890.

Variace na Schumannovo téma, (původně Improvizace ve formě variací na téma Schumannovo op. 4), věnováno Josefu Jiránkovi, 1893, revize po 1945.

Balada e moll op. 2, (původně op. 5), podle dramatu Gordona Byrona Manfred, věnováno Vilému Kurzovi, 1893.

Vzpomínky op. 6, (původně op. 8), 3 skladby pro klavír, věnováno „Herrne J. J. Paderewski gewidmet“, 1894.

Serenády op. 9, (původně op. 11), 4 klavírní skladby, 1895.

Barkaroly op. 10, 5 klavírních skladeb, věnováno Josefu Jiránkovi, 1896.

Eklogy op. 11, (původně op. 13), 4 klavírní skladby, věnováno Johannesu Brahmsovi, 1896.

Za soumraku op. 13 (původně op. 14), 4 klavírní skladby, 1896.

Taneční studie, (původně op. 17), 1897.

Můj máj op. 20, 4 skladby pro klavír, 1899.

Bagately op. 5, 1899.

Sonata eroica op. 24, 1900.

Písně zimních nocí op. 30, 4 klavírní skladby, 1903.

Dva valašské tance op. 34, 1904.

XV. únor, žertovná příležitostná skladbička věnovaná manželům Hoffmeisterovým k jejich sňatku, 1904.

Fragment 2. sonáty, 1907.

Ninna – Nanna, ukolébavka na indiánskou melodii pro klavír, věnováno Růžence, 1907.

Pan op. 43, báseň v tónech o 5 větách pro klavír, 1910, orchestrace 1912.

Exotikon op. 45, malá suita pro klavír, 1911.

Šest sonatin op. 54, 1919–20.

Mládí op. 55, drobné klavírní skladby, věnováno „Své ženě“, 1920.

Kytice lidových písní, pro klavír s podloženým textem, 1923.

Ukolébavka, věnováno Karlu Hoffmeisterovi, 1925.

K výročí založení Universální Edice ve Vídni, 1925.

 

Klavír čtyřruční

Tři české tance op. 15, 1897.

Gavota D dur, 1907.

 

Komorní hudba s klavírem

Sonáta d moll pro housle a klavír (původně op. 1), 1891.

Trio g moll op. 1, (původně op. 3) pro klavír, housle a violoncello, věnováno Karlu Steckerovi, 1892.

Kvartet c moll op. 7, pro housle, violu, violoncello a klavír, 1894, revize 1899.

Kvintet a moll op. 12 (původně op. 15), pro klavír, 2 housle, violu, violoncello, 1896–97.

Tři skladby pro housle a klavír op. 5, 1899.

Trio d moll quasi una ballata op. 27, housle, violoncello, klavír, 1902.

Sonáta pro violoncello a klavír op. 68, věnováno Jindřichu Máslovi, 1941.

 

 

Smyčcové kvartety

Kvartet G dur op. 22, pro 2 housle, violu a violoncello, 1899.

Kvartet D dur op. 35, pro 2 housle, violu a violoncello, 1905.

Kvartet G dur op. 66, pro 2 housle, violu a violoncello, 1938.

 

Pro varhany

Preludium na milostnou píseň valašskou, věnováno Janu Mičůnkovi, 1899.

Svatováclavský triptych op. 70, pro varhany (velký orchestr a varhany), věnováno Antonínu Střížovi, 1941, instrumentace 1942.

 

Ostatní skladby

Bedřichu Smetanovi, jubilejní smetanovské fanfáry, 1924.

Fanfára, pro 3 trubky, 3 pozouny a tympán, věnováno prof. Šimsovi, 1945.

Tři znělky, pro 4 trubky, 4 pozouny, tympán, velký buben a činely k příležitosti festivalu Pražské jaro 1946 a 50. výročí České filharmonie, 1946.

Literatura

I. Lexika

OSN.

MSN.

ČSHS.

Malá encyklopédia hudby (Bratislava 1969).

Grand Larousse encyklopédique.

Honegger, Marc: Dictionaire de la musique (Bordas 1970).

MEH 1983.

Altman, Wilhelm – Frank, Paul: Kurzgefassten Tonkünstler Lexikon (Regensburg ¹⁴1936).

Kdo je kdo v našich dějinách (Praha 1994).

Velká encyklopedie. Opera (Praha 1996).

SČHK 1997.

HSPK 1999.

MGG².

New Grove².

Riemann 12.

 

II. Sborníky

Sborník k 60. narozeninám Vítězslava Nováka (eds. Boleslav Vomáčka – Stanislav Hanuš, Praha 1930; Tempo 10, 1930, č. 3–5).

Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky (ed. Antonín Srba, Praha 1932, I. doplňky, 1935, II. doplňky, 1940).

Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou (ed. Josef Bílek – Bohumír Štědroň, Kamenice nad Lipou 1970).

Symposium o životě a díle Vítězslava Nováka (Kamenice nad Lipou 1970, rkp.).

Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození (eds. Karel Padrta – Bohumír Štědroň, České Budějovice 1972).

Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 1 (ed. Jana Zemanová, Skuteč 1985).

Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 2 (ed. Jana Zemanová, Skuteč 1988).

Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts (ed. Miloš Schnierer, Brno 1989).

Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou dnes (ed. Ludmila Peřinová, Kamenice nad Lipou 2009).

 

III. Monografie

Hoffmeister, Karel: Vítězslav Novák. K 40. výročí jeho narozenin (Hudební revue 3, 1910, č. 10, s. 497–507).

Nejedlý, Zdeněk: Vítězslav Novák. Část první (Praha 1915).

Nejedlý, Zdeněk: Vítězslava Nováka Karlštejn (Praha 1916).

Nejedlý, Zdeněk: Vítězslav Novák. Studie a kritiky (Praha 1921).

Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba (¹Praha 1937, ²Vybrané studie I. O hudební tvořivosti: Česká moderní hudba, Praha 1970, s. 224–230).

Hába, Alois: Vítězslav Novák. K sedmdesátým narozeninám (Praha 1940).

Muk, Jan: Rod a mládí Vítězslava Nováka (Jindřichův Hradec 1940).

Racek, Jan: Bratři Mrštíkové a jejich citový vztah k Leoši Janáčkovi a Vítězslavu Novákovi (Brno 1940).

Hradecký, Emil: Operní dílo Vítězslava Nováka (in: České umění dramatické. Zpěvohra, Praha 1941, s. 268).

Štědroň, Bohumír: Vítězslav Novák a Brno (Praha 1941).

Štěpán, Václav: Novák a Suk (Praha 1945).

Novák, Vítězslav: O sobě a o jiných (Praha 1946, ²1970).

Holzknecht, Václav: Národní umělec Vítězslav Novák (Praha 1948).

Hoffmeister, Karel: Tvorba Vítězslava Nováka z let 1941–1948 (Praha 1949).

Holečková, Jelena: Novákovy písně z mládí (Praha 1949).

Belza, Igor: Vítězslav Novák (Moskva 1957).

Helfert, Vladimír: O české hudbě (Praha 1957).

Pražák, Přemysl: Osobnosti české hudby II (Bratislava 1962).

Lébl, Vladimír: Vítězslav Novák. Život a dílo (Praha 1964).

Lébl, Vladimír: Vítězslav Novák (Praha 1967).

Štědroň, Bohumír: Vítězslav Novák v obrazech (Praha 1967).

Bílek, Josef: Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou (Kamenice nad Lipou 1970).

Smolka, Jaroslav: Česká kantáta a oratorium (Praha 1971, s. 162–174).

DČHK I. (Praha 1972, s. 148–152).

Černý, Jaromír et al.: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 1983, ²1989).

Šíp, Ladislav: Česká opera a její tvůrci, Praha 1983, s. 147–157).

Smolka, Jaroslav: Fuga v české hudbě (Praha 1987, s. 354–369).

Očadlík, Mirko: Svět orchestru II. Česká hudba (²Praha 1995, s. 379–421).

Schnierer, Miloš: Svět orchestru 20. století I (Brno 1995, s. 184–240).

Sehnal, Jiří – Vysloužil, Jiří: Dějiny hudby na Moravě (Brno 2001).

Smolka, Jaroslav et al.: Dějiny hudby (Brno 2001).

Křupková, Lenka: Studie ze života a díla Vítězslava Nováka (Olomouc 2006).

Křupková, Lenka (ed.): Vítězslav Novák: Universal Edition Wien. Korespondence 1910–1935 [Die Korrespondenz 1910–1935] (Olomouc 2007).

 

IV. Katalogy

Šourek, Otakar: Skladby Vítězslava Nováka (Hudební revue 3, 1910, č. 10, s. 507–516).

Šourek Otakar: Soupis Novákových skladeb (Listy Hudební matice 5, 1925–26, č. 4, s. 129–136).

Fiala, Jaromír: Skladby Vítězslava Nováka (Praha, Hudební nakladatelství Pěvecké obce československé 1930; Knihovna Věstníku pěveckého a hudebního, II).

Fiala, Jaromír: Skladby Vítězslava Nováka (Praha 1930, ²in Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 427–440).

Šourek, Otakar: Seznam Novákových skladeb (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 172–180).

Dostál, Jiří: Vítězslav Novák a Umělecká beseda (Praha 1940).

Holzknecht, Václav: Skladby Vítězslava Nováka (sborník Národní umělec Vítězslav Novák, Praha 1948, s. 45–48).

Vítězslav Novák a Morava. Katalog výstavy (Teplice nad Bečvou – Olomouc – Brno 1950).

Budiš, Ratibor: Vítězslav Novák. Výběrová bibliografie (Praha 1967, s. 9–65).

Trojanová, Jaromíra: Vítězslav Novák (5. 12. 1870 – 18. 7. 1949). Soupis díla z fondů SVK (Brno 1980).

Červinková, Blanka: Výběrová bibliografie Vítězslava Nováka (Praha 1986, ²Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 9, 1987, s. 30–31).

Dílo Vítězslava Nováka v časové tabulce (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 11, 1988, s. 22–27, č. 12, s. 25–33).

Soupis hudebnin novákovského fondu Národní knihovny v Klementinu (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 13, 1988, s. 41–49).

Schnierer, Miloš: Chronologicko-tematický, bibliografický katalog Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 28, 1996, s. 5–9).

Schnierer, Miloš – Peřinová, Ludmila: Vítězslav Novák. Tematický a bibliografický katalog [The Thematic and Bibliographical Catalogue] (Praha 1999).

 

V. Ostatní

Nebuška, Otakar: Vítězslava Nováka Toman a lesní panna (Hudební revue 1, 1908, č. 1, s. 13–18).

Štěpán, Václav: Vítězslav Novák jako učitel (Hudební revue 3, 1910, č. 10, s. 516–519).

Nejedlý, Zdeněk: Novákův Pan (Smetana 1, 1910–11, č. 9, s. 143–144).

Hoffmeister, Karel: Bouře, op. 42. Mořská fantasie pro velký orchestr, sólové hlasy a smíšený sbor na báseň Svatopluka Čecha (in: Vítězslava Nováka Bouře a Pan, Praha 1911, s. 1–9).

Mahen, Jiří: Po Bouři (Lidové noviny, 28. 4. 1911).

Novák, Vítězslav: Vzpomínky na Dvořáka (Hudební revue 4, 1911, č. 8–9, s. 479–480).

Štěpán, Václav: Vítězslava Nováka Pan (Hudební revue 4, 1911, č. 10, s. 501–512).

Nejedlý, Zdeněk: Z hudebního života. Vítězslav Novák (Smetana 2, 1911–12, č. 1, s. 15–16).

Doležil, Hubert: Vítězslav Novák a Bouře (Smetana 2, 1912, č. 15–21).

Helfert, Vladimír: Bouře (Novina 5, 1912, s. 284).

Štěpán Václav: Vítězslava Nováka Erotikon (Hudební revue 5, 1912, č. 9, s. 444–446).

Štěpán, Václav: Vítězslava Nováka Exotikon (Hudební revue 5, 1912, č. 1, s. 20–22).

Nejedlý, Zdeněk: V. Novák, Svatební košile (Smetana 4, 1913, č. 8–9, s. 109–113).

Helfert, Vladimír: Konce hudebního naturalismu. Vítězslava Nováka Svatební košile (Česká kultura 2, 1913–14, č. 6, s. 97–100).

Novák, Vítězslav: Svatební košile (Hudební revue 7, 1913–14, č. 2, s. 61–67).

Nejedlý, Zdeněk: Vítězslava Nováka Zvíkovský rarášek (Smetana 6, 1915–16, č. 1, s. 1–5).

Štěpán, Václav: Vítězslav Novák: Zvíkovský rarášek (Praha 1915).

Vycpálek, Ladislav: Karlštejn (Lumír 45, 1915, s. 90).

Vycpálek, Ladislav: Zvíkovský rarášek (Lumír 43, 1915, s. 527).

Štěpán, Václav: Vítězslava Nováka Zvíkovský rarášek (Lumír 44, 1916, s. 62).

Fischer, Otokar – Novák Vítězslav: Vítězslav Novák, op. 50, Karlštejn. Opera o 3 dějstvích. Rozbor obou autorů (Praha 1917).

Bartoš, Josef: Případ Novákových Svatebních košil (Smetana 10, 1920, č. 9–10, s. 120–122).

Štěpán, Václav: Vítězslav Novák (Listy Hudební matice 5, 1925–26, č. 4, s. 124–129; Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 95–101).

Zítek, Ota: Vítězslava Nováka Dědův odkaz (Listy Hudební matice 5, 1925–26, č. 4, s. 137–140).

Novák, Vítězslav: Můj poměr k Slovensku (Slovenské pohľady 1927, s. 699).

Šourek, Otakar: Novákovo dílo jevištní (Národní divadlo 4, 1927, č. 12, s. 2).

Ballo, Ivan: Novák a slovenská tradícia v českom umení (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 120–123).

Křička, Jaroslav: Na okraj některých Novákových partitur. O instrumentaci (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 114–120).

Kunc, Jan: Novákovy doprovody k lidovým písním (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 148–152).

Pala, František: Novákova tvorba jevištní (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 123–140).

Šín, Otakar: Novákovo dílo po stránce harmonické (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 110–114).

Štěpán, Václav: Klavírní tvorba Novákova mládí (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 153–161).

Veselý, Richard: Architektonika Novákových děl instrumentálních (Tempo 10, 1930, č. 3–5, s. 101–110).

Bartoš, Josef et al.: Otakar Ostrčil, či Vítězslav Novák (Praha 1931).

Hába, Alois: Poznámky k Novákovým zpěvohrám a pantomimám (Národní divadlo 8, 1931, č. 4, s. 2, č. 13, s. 2).

Krejčí, Iša: Operní dílo Vítězslava Nováka (Národní divadlo 8, 1931, č. 15, s. 4).

Novák, Vítězslav: Vítězslav Novák contra Otakar Ostrčil (Praha ²1931).

Novák, Vítězslav: Zdeněk Nejedlý v zrcadle své vědecké kritiky (Praha 1931).

Axman, Emil: Vítězslav Novák – Morava – Píseň (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s.126–134).

Doskočil, František: Vítěz, pán na Vlčí, vévoda valašský (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 338–343).

Hoffmeister, Karel: Klavírní dílo Vítězslava Nováka (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 138–149).

Hoppe, Otakar: S Vítězslavem Novákem na cestách (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 386–399).

Jindřich, Jindřich: Rok studia u Vítězslava Nováka (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 378–385).

Jiránek, Josef: O žáku Vítězslavu Novákovi (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 327–330).

Kolísek, Alois: Čestný doktorát Vítězslava Nováka (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 441–443).

Moyzes, Alexander: Vítězslav Novák a slovenská hudba (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 322–326).

Musilová, Marie: Jak jsem se stala interpretkou Vítězslava Nováka (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 331–337).

Pospíšil, Konrád: Dědic Smetanův (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 7–8).

Reissig, Rudolf: Umělec – humor (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 421–426).

Srba, Antonín: Cestou k Novákovi a rok u něho v mistrovské škole pražské konservatoře (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 405–414).

Šilhan, Antonín: Opery Vítězslava Nováka (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 281–305).

Šourek, Otakar: Novákova tvorba komorní (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 150–169).

Štěpán, Václav: Symfonická tvorba (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 170–280).

Veselý, Richard: Hrstka vzpomínek (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 345–377).

Veselý, Richard: Novákovy pantomimy (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 306–321).

Veselý, Richard: Vítězslav Novák. Obraz jeho života a vývoje jeho umění (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 9–125).

Zelinka, Vojtěch: Několik profilů sborové tvorby V. Nováka (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, Praha 1932, s. 135–137).

Novák, Vítězslav: O operu (Divadlo 12, 1932–33, s. 119).

Novák, Vítězslav: Několik slov ke genesi mé Podzimní symfonie (Tempo 14, 1934–35, č. 3, s. 65 – 66).

Štěpán, Václav: Vítězslava Nováka Podzimní symfonie (Tempo 14, 1934–35, č. 3, s. 66–81; sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky I., Praha 1935, s. 452–467).

Hába, Alois: Podzimní symfonie (Der Auftakt 15, 1935, s. 48).

Novák, Vítězslav: Z rodiště Slovácké suity (Sborník na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 430; ²Hudba a národ, Praha 1940, s. 114).

Novák, Vítězslav: Něco o Jihočeské suitě (Tempo 17, 1937–38, č. 5, s. 50–51).

Novák, Vítězslav: Prof. Karel Stecker v mých vzpomínkách (Tempo 17, 1937–38, č. 10, s. 103).

Novák, Vítězslav: Dvanáct ukolébavek na slova lidové poezie moravské pro ženský sbor (Rytmus 4, 1939, č. 5).

Novák, Vítězslav: Vítězslav Novák o svém třetím smyčcovém kvartetu (Rytmus 4, 1939, č. 5, s. 29–30).

Hoffmeister, Karel: Třetí kvartet op. 66 a ostatní díla (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky II., Praha 1940, s. 502–505).

Novák, Vítězslav: Karlu Kovařovicovi náleží v mých vzpomínkách místo zvlášť význačné (sborník Vzpomínáme Karla Kovařovice, Praha 1940, s. 46).

Štědroň, Bohumír: Vítězslav Novák a Brno (sborník Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky II., Praha 1940, s. 508–517).

Novák, Vítězslav: Jak jsem se stal operním skladatelem (Divadlo 27, 1940–41, s. 29).

Novák, Vítězslav: Z mých vzpomínek (Horolezec 8, 1941, č. 1, s. 1–3).

Novák, Vítězslav: Vítězslav Novák o své Májové symfonii (Tempo 18, 1946, č. 2–3, s. 40–42).

Vycpálek, Vratislav: Neznámý sbor Vítězslava Nováka (Hudební rozhledy 1, 1948, č. 5, s. 90–92).

Očadlík, Mirko: V. Novák (Tvorba 18, 1949, č. 30, s. 714–715).

Štědroň, Bohumír: Česká hudba za nesvobody (Musikologie 2, 1949, s. 106–146).

Štědroň, Bohumír: Novákův Kyjov (Masarykovou stopou 3, 1949, č. 9–10, s. 65–66).

Štědroň, Bohumír: Novákova tematika a symbolika (Vlastivědný věstník moravský 5, 1950, s. 147–152).

Štědroň, Bohumír: Vítězslav Novák a Morava (in Vítězslav Novák a Morava. Katalog výstavy, Teplice nad Bečvou – Olomouc – Brno 1950, s. 1–3).

Nováček, Zdeněk: Vítězslav Novák a Slovensko (Sborník prací k 75. narozeninám Zdeňka Nejedlého, Praha 1953, s. 704).

Moyzes, Alexander: Stretnutia s Vítězslavom Novákom (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 15,s. 676–677).

Nejedlý, Zdeněk: Večer písní V. Nováka (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 15, s. 679–680).

Pala, František: Poslední cyklická díla Vítězslava Nováka (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 15,s. 669–675).

Lébl, Vladimír: Deníkové zápisky Boleslava Schnabla-Kalenského a jejich význam pro studium života a díla Vítězslava Nováka (Miscellanea musicologica, sv. 1, 1956, s. 97–107).

Markl, Jaroslav: Písničky na slova lidové poezie moravské, řada I. a II. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 16, s. 690).

Lébl, Vladimír: Novák a Sova (Miscellanea musicologica, sv. 3, 1957, s. 129–137).

Lébl, Vladimír: Poslední tvůrčí období Vítězslava Nováka (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 10, s. 400–403).

Kresánek, Jozef: Vítězslav Novák (Slovenská hudba 3, 1959, č. 6–7, s. 335–338).

Lébl, Vladimír: Vztah Vítězslava Nováka ke Slovensku (Hudobnovedné štúdie 3, Bratislava 1959, s. 176–195).

Janeček, Karel: De profundis Vítězlava Nováka (in Janeček, Karel: Tvorba a tvůrci. Úvahy, eseje, studie, Praha 1968, s. 284).

Janeček, Karel: Pokus o výklad tvorby Vítězslava Nováka (1930–1931) (in Janeček, Karel: Tvorba a tvůrci. Úvahy, eseje, studie (Praha 1968, s. 101–114).

Janeček, Karel: Vítězslav Novák. Učitel skladatelů (in Janeček, Karel: Tvorba a tvůrci. Úvahy, eseje, studie (Praha 1968, s. 115–118).

Janeček, Karel: Vítězslav Novák v proměnách času (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 12, s. 555–564; ²Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 20, 1992, s. 8–20).

Štědroň, Bohumír: Novák opět Novák (in Bílek, Josef: Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou, Kamenice nad Lipou 1970, s. 43–48).

Volek, Jaroslav: Vítězslav Novák a secese. K 100. výročí narození skladatele (Opus musicum 2, 1970, č. 8, s. 225–229).

Kresánek, Jozef: O Novákovi po skúsenostiach z jubilejného roku (Slovenská hudba 15, 1971, č. 6–7, s. 217–220).

Pala, František: Novákův Pan (Hudební rozhledy 24, č. 2, 1971, s. 78–82).

Petrželka, Ivan: Moravská lidová píseň v díle Vítězslava Nováka (Hudební věda 8, 1971, č. 1, s. 55–57).

Schnierer, Miloš: Novákova inspirace lidovou písní ve Slovácké suitě (Hudební věda 8, 1971, č. 1, s. 57–59).

Budiš, Ratibor: Jihočeská svita. Hudební tematika skladby (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 127–136).

Cikker, Ján: Dramaturg a svedomie (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 238–239).

Fukač, Jiří: De profundis – bod slohové krystalizace (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 113–126).

Hába, Alois: Novák – učitel (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 262–264).

Hanzálková, Jarmila: Chvíle s Vítězslavem Novákem (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 235–237; sborník Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou dnes, Kamenice nad Lipou 2009, s. 13–16).

Hipman, Silvestr: Vítězslav Novák a besední úterky (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 240–242).

Holzknecht, Václav: K uměleckému profilu Vítězslava Nováka (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 9–13).

Hurník, Ilja: Novákova škola – škola tvůrčí etiky (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 242–250).

Janeček, Karel: Nad partiturou Vítězslava Nováka. Tektonický výklad symfonické básně V Tatrách (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 63–95).

Jirák, Karel Boleslav: Vzpomínky na Vítězslava Nováka (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 250–252).

Krejčí, Iša: Několik slov a vzpomínek (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 265–268).

Kubáň, Josef: Vítězslav Novák a pražská konzervatoř (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 191–202).

Muk, Jan: Vítězslav Novák a Jindřichův Hradec – město jeho mládí (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 183–189).

Padrta, Karel: Novákovy jihočeské motivy. Příspěvek k otázce koncepce skladby (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 137–147).

Plavec, Josef: Vítězslav Novák a východní Čechy (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 215–220).

Settari, Olga: Ke korespondenci Vítězslava Nováka s Rudolfem Reissigem (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 203–214).

Schnierer, Miloš: Ke korespondenci Vítězslava Nováka s vídeňským nakladatelstvím Universal Edition (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 221–228).

Schnierer, Miloš: Třebelovice a Vítězslav Novák (Opus musicum 4, 1972, č. 5, s. 148–150).

Smolka, Jaroslav: Fuga v tvorbě Vítězslava Nováka (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 43–61).

Štědroň, Bohumír: Slovácká svita (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 97–112, Opus musicum 12, 1980, č. 9, s. 257–264)).

Toncrová, Marta: Vítězslav Novák a jeho Slovenské spevy (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 175–181).

Trojan, Jan: Moravská lidová píseň v díle Vítězslava Nováka (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 149–174).

Trojan, Václav: Jak mne učil profesor Vítězslav Novák (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 260–262).

Tvrdoň, Jozef: Novák a naše zamyslenie nad česko-slovenskou vzájomnosťou (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 15–20).

Vogel, Jaroslav: Vzpomínka žáka a interpreta (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 252–256).

Volek, Jaroslav: Novák – „osová“ osobnost české moderní hudby (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 21–42, ²in Volek, Jaroslav: Struktura a osobnosti hudby, Praha 1988, s. 224–242).

Vorlová, Sláva: Moje studium u Vítězslava Nováka (sborník Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 256–260).

Fukač, Jiří: Novákův Bítov (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 159–162).

Fukač, Jiří: Vítězslav Novák v roce 1980. Pokus o aktualizaci jasných i sporných otázek (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 130–134).

Očenáš, Andrej: Jsem žákem Vítězslava Nováka (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 135–137).

Pečman, Rudolf: S Iljou Hurníkem o Vítězslavu Novákovi (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 157–159).

Racek, Jan: Vítězslav Novák a jeho lidský i umělecký vztah k Moravě (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 138–147).

Schnierer, Miloš: O Novákovu společnost. K soudobé recepci Novákova díla v širším významu (Hudební rozhledy 33, 1980, č. 12, s. 554–555).

Schnierer, Miloš: Odkaz Vítězslava Nováka ve světle pramenů a literatury (Opus musicum 12, 1980, č. 2, s. I).

Schnierer, Miloš: Vítězslav Novák – neznámý. Několik poznámek ke korespondenci národního umělce Vítězslava Nováka (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 153–156).

Štědroň, Miloš: Vítězslav Novák. Typologické reflexe (Opus musicum 12, 1980, č. 5, s. 151–152).

Fukač, Jiří: Novákovská recepce dnes a zítra (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 2, 1982, s. 4–8).

Fukač, Jiří: Umění železné logiky (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 1, 1982, s. 18–20).

Hurník, Ilja: Co patří k profesionalismu (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 2, 1982, s. 13–15).

Novotný, Ludvík: Pobyty Vítězslava Nováka v Teplicích nad Bečvou (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 1, 1982, s. 20–24).

Schnierer, Miloš: Dílo Vítězslava Nováka jako součást tvůrčího folklorismu (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 2, 1982, s. 9–13).

Devátý, Antonín: Vítězslav Novák ve vzpomínkách Antonína Devátého (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 3, 1983, s. 13–18).

Schnierer, Miloš: Skladby Vítězslava Nováka na československých gramofonových deskách (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 2, 1982, s. 20–26, č. 3, 1983, s. 18–26).

Schnierer, Miloš: Toman a lesní panna. Baladická transformace v symfonické básni Zdeňka Fibicha a Vítězslava Nováka (Opus musicum 16, 1984, č. 5, s. 136–139).

Schnierer, Miloš: Vítězslav Novák ve světových encyklopediích (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 5, 1984, s. 4–11).

Tyllner, Lubomír: Ke studiu etnických kořenů skladatelské osobnosti Vítězslava Nováka (sborník Příspěvky k hudebním tradicím Pelhřimovska, Pelhřimov 1984, s. 34–49).

Vacková, Jiřina: Smetanův Tábor, Dvořákova Husitská, Novákův Pochod Táborů (Křesťanská revue 51, 1984, č. 4, s. 84–87).

Schnierer, Miloš: Vítězslav Novák a Skuteč (Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 1 (Skuteč 1985, s. 7–11).

Bílek, Josef: Básníci o Vítězslavu Novákovi (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 8, 1986, s. 27–30).

Hurník, Ilja: Návrat k Novákovi (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 9, 1987, s. 4–6).

Kalábová, Milada: Vztah Vítězslava Nováka k Moravě a Brnu (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 10, 1987, s. 11–20).

Pečman, Rudolf: Břetislav Bakala a Vítězslav Novák (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 10, 1987, s. 22–25).

Schnierer, Miloš: Národní umělec František Jílek jako novákovský interpret (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 10, 1987, s. 31–36).

Kouba, Jan: Z deníku Rudolfa Reissiga (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 13, 1988, s. 6–13).

Mazurek, Jan: Z korespondence Vítězslava Nováka Jaroslavu Voglovi (Opus musicum 20, 1988, č. 4, s. XVII–XXII).

Nejedlý, Zdeněk: Případ V. Nováka (Fučíkovská tvorba 1928–38, Praha 1988, s. 118–120).

Petrželka, Ivan: Vítězslav Novák a česká lidová píseň (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 13, 1988, s. 14–23).

Rakušanová, Marie: Umělec a člověk Vítězslav Novák (Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 2, Skuteč 1988, s. 17–21).

Rauch, František: Malé zamyšlení nad velkým dílem (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 11, 1988, s. 4–5).

Schnierer, Miloš: Humor jako tvůrčí relaxace. K moravské cestě Vítězslava Nováka v době okupace (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 12, 1988, s. 34–42).

Schnierer, Miloš: K počátkům a principům tvůrčího folklorismu Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 11, 1988, s. 6–12).

Schnierer, Miloš: Novákova Májová symfonie. Splacený tvůrčí dluh (Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 2, Skuteč 1988, s. 9–14).

Schnierer, Miloš: Umělcův názor na život a svět (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 13, 1988, s. 24–30).

Tvrdoň, Jozef: Slovenské reminiscence na Vítězslava Nováka. Ján Cikker. Ladislav Holoubek. Jozef Kresánek (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 13, 1988, s. 32–40).

Tyllner, Lubomír: Vítězslav Novák a folklór Čech (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 11, 1988, s. 13–21, č. 12, 1988, s. 18–24).

Zouhar, Zdeněk: Od Nováka k Novákovi (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 12, 1988, s. 13–17).

Fukač, Jiří: Novák-Rezeption als Problem der Wissenschaft und der Praxis (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 27–40).

Fukač, Jiří: Novákova doba musí ještě přijít (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 15, 1989, s. 23–32).

Fukač, Jiří: Recepce díla Vítězslava Nováka jako problém vědecký a praktický (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 14, 1989, s. 7–17).

Hurník, Ilja: Man findet zu Novák zurück (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 5–9).

Hurník, Ilja: Novákova riskantní syntéza (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 15, 1989, s. 15–16).

Kresánek, Jozef: Úvahy o Vítězslavu Novákovi (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 15, 1989, s. 9–14).

Mikoda, Bořivoj: Sborová tvorba Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 14, 1989, s. 25–33).

Petrželka, Ivan: Vítězslav Novák und die mährische Musikfolklore (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 65–105).

Schnierer, Miloš: Das Werk Vítězslav Nováks im wiener Verlag Universal Edition (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 118–124).

Schnierer, Miloš: K filozofii života a přírody v díle Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 15, 1989, s. 33–39).

Schnierer, Miloš: Kompoziční škola Vítězslava Nováka. I. Bohatá historie nejen české hudby počátku století (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 6, 1985, s. 19–27), II. Živá přítomnost české a slovenské hudební kultury (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 7, 1986, s. 4–14), III. Pokus o stylovou sumarizaci dědictví (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 8, 1989, s. 8–15).

Schnierer, Miloš: Vítězslav Novák (1870–1949). Biographischer Abriss – schöpferische Entwicklung, Typ und seine Zeit – Bibliographie (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 9–27).

Trojan, Jan: Vítězslav Novák a Morava (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 15, 1989, s. 40–46).

Tyllner, Lubomír: Zum Studium der ethnischen Wurzeln der Komponistenpersönlichkeit von Vítězslav Novák (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 40–63).

Volek, Jaroslav: Vítězslav Novák und die Jugendstil (sborník Vítězslav Novák. Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 106–117).

Vysloužil, Jiří: Hudební centrum Praha v době moderny a Vítězslava Nováka – učitele Krsto Odaka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 14, 1989, s. 19–24).

Vysloužil, Jiří: Leoš Janáček a Vítězslav Novák (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 15, 1989, s. 17–22).

Doubravová, Jarmila: Marginálie k Novákovu vztahu k lidové písni (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 16, 1990, s. 33–37).

Fukač, Jiří: Význam Vítězslava Nováka pro českou hudbu. Úvahy na prahu 90. let (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 17, 1990, s. 10–20).

Jiránek, Jaroslav: Impresionistické rysy v tvorbě Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 16, 1990, s. 9–20).

Pečman, Rudolf: Vítězslav Novák v pojetí Aloise Háby (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 16, 1990, s. 21–26).

Petrželka, Ivan: Česká historická píseň v díle Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 16, 1990, s. 38–48).

Řehánek, František: Modalita v díle Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 17, 1990, s. 31–46).

Spurný, Lubomír: Boj o Nováka? (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 17, 1990, s. 26–30).

Štědroň, Miloš: K metodě analýzy v novákovských studiích Václava Štěpána (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 16, 1990, s. 27–32).

Andraschke, Peter: O hudební básni Pan od Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 18, 1991, s. 22–31).

Padrta, Karel: Vztah Vítězslava Nováka k jižním Čechám (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 18, 1991, s. 46–50).

Vacková, Jiřina: Charakteristické znaky Novákova tvůrčího stylu v klavírním cyklu Písně zimních nocí (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 18, 1991, s. 13–22).

Spurný, Lubomír: Magické půlnoci, op. 47, č. 3 (Opus musicum 23, 1991, č. 9–10, s. 295–297, ²Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 19, 1992, s. 40–44).

Bär, Ute: Úvahy nad tvorbou smyčcových kvartetů Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 20, 1992, s. 30–36).

Bokůvková, Vlasta: Skladatelská generace Novákových žáků v Plzni (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 19, 1992, s. 45–49).

Fiala, Jaroslav: Vítězslav Novák a jeho dílo v Plzni (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 19, 1992, s. 22–39).

Hrušovský, Ivan: K problematike vplyvu Vítězslava Nováka na slovenskú hudbu (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 22, 1992, s. 21–25).

Malura, Miroslav: Vztahy Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka k lidové hudební kultuře. Valašské tance ve vztazích obou umělců (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 9, 1992, s. 50–53).

Milin, Melita: Vítězslav Novák v Jugoslávii (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 20, 1992, s. 36–43).

Štědroň, Bohumír: Vítězslav Novák a Leoš Janáček (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 19, 1992, s. 11–17).

Bílek, Josef: Vítězslav Novák ve výtvarném umění – sochařství (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 22, 1993, s. 27–35).

Holečková, Jelena: K interpretaci písní Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 21, 1993, s. 20–26).

Procházka, Jaroslav: Vítězslav Novák a Václav Talich po svém příchodu do Národního divadla (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 21, 1993, s. 6–14).

Schnierer, Miloš: Ke korespondenci Novákova studentského mládí (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 21, 1993, s. 27–33).

Schnierer, Miloš: Valašské poznání na cestě k umělecké zralosti Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 22, 1993, s. 14–21).

Sýkora, Václav Jan: Vítězslav Novák a Robert Schumann (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 21, 1993, s. 14–20).

Trojan, Jan: Písničky na slova lidové poezie moravské z hlediska hudecké tradice (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 22, 1993, s. 21–27).

Vysloužil, Jiří: Vítězslav Novák a Alois Hába (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 22, 1993, s. 4–8).

Barvík, Miroslav: Ze „zpovědi zamilovaného hříšníka“ (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 24, 1994, s. 17–25).

Bílek, Josef: Vítězslav Novák v memoárové literatuře (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 24, 1994, s. 9–16).

Petrželka, Ivan: Vítězslav Novák a český hudební folklór (Zprávy Společnosi Vítězslava Nováka č. 23, 1994, s. 18–40, č. 24, s. 25–33).

Schnierer, Miloš: K edicím díla Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 24, 1994, s. 34–38).

Schnierer, Miloš: Novákův orchestrální Pan. Naplněná životní syntéza (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 23, 1994, s. 4–12).

Schnierer, Miloš: Skuteč a Vítězslav Novák dnes (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 24, 1994, s. 4–9).

Barvík, Miroslav. Osobní svědectví (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 25, 1995, s. 33–40, č. 26, s. 29–35).

Peřinová, Ludmila: K charakteristice instrumentací vokálních cyklů Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 25, 1995, s. 10–20).

Vavrouch, Zdeněk: Co není v Novákově knize „O sobě a o jiných“ aneb stránka z rodinné kroniky (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 26, 1995, s. 13–14).

Bílek, Josef: K politickému vývoji Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 28, 1996, s. 19–26).

Bílek, Josef: Vítězslav Novák a idea Tábora (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 27, 1996, s. 12–23).

Peřinová, Ludmila: K partiturám vokálních cyklů Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 28, 1996, s. 10–13).

Peřinová, Ludmila: K pozůstalosti Vítězslava Nováka v archivu Vlastivědného muzea v Kamenici nad Lipou (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 27, 1996, s. 9–12).

Schnierer, Miloš: Korespondence V. Nováka s vyšehradským kanovníkem Antonínem Střižem (Hudební věda 33, 1996, č. 3, s. 273–286).

Schnierer, Miloš: Objevovaný Novák. Tematický katalog a korespondence (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 27, 1996, s. 4–9).

Schnierer, Miloš: Vítězslav Novák pro nového Groveho (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 28, 1996, s. 14–19).

Peřinová, Ludmila: Písně Vítězslava Nováka v pramenech a literatuře (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 29, 1997, s. 17–24, č. 30, s. 10–15).

Schnierer, Miloš: „Stoletý Novák“ a Velké Karlovice (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 29, 1997, s. 4–8).

Zouhar, Zdeněk: O některých instrumentálních půvabech v Novákově symfonické básni V Tatrách (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 30, 1997, s. 7–10).

Kamišová, Martina: Toman a lesní panna a Pan Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 31, 1998, s. 25–30).

Anderle, František: Vzpomínka na Vítězslava Nováka z doby jeho letního pobytu ve Velkých Karlovicích (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 32, 1999, s. 12–16).

Bartoš, Bohumír: Preludium na lidovou píseň valašskou pro varhany (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 32, 1999, s. 17–19).

Křupková, Lenka: Vítězslav Novák a kompoziční problémy evropské hudební moderny (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 34, 1999, s. 9–18).

Pečman, Rudolf: Slovenská orientace Vítězslava Nováka (1870–1949) (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 32, 1999, s. 8–12).

Pečman, Rudolf: Vítězslav Novák a jeho škola v pojetí Vladimíra Helferta (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 33, 1999, s. 7–14).

Peřinová, Ludmila: Balada dětská z hlediska pěvecké interpretace (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 32, 1999, s. 23–28).

Peřinová, Ludmila: K pojetí klavírních partů ve Slovenských spevech Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 34, 1999, s. 22–29).

Schnierer, Miloš: Kompoziční škola Vítězslava Nováka. Bohatá historie české a slovenské hudby. Pokus o stylovou sumarizaci dědictví (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 33, 1999, s. 3–7).

Schnierer, Miloš: Korespondence Vítězslava Nováka jako cesta k alternativnímu poznání (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 32, 1999, s. 19–23).

Vrchotová-Pátová, Jarmila: Vokální odkaz Vítězslava Nováka pohledem pěveckého interpreta a pedagoga (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 34, 1999, s. 18–22).

Zouhar, Zdeněk: Brněnští žáci Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 33, 1999, s. 15–22).

Bajerová, Blanka: Stimuly impresionismu v životě a díle V. Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 35, 2000, s. 18–26).

Bílek, Josef: Rodný dům Vítězslava Nováka v Kamenici nad Lipou v politicko společenských souvislostech (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 35, 2000, s. 8–15).

Bílek, Josef: Vítězslav Novák a Otokar Březina (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 35, 2000, s. 15–18).

Spurný, Lubomír: Nad všemi ohni a vodami ... op. 47, č. 1 (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 35, 2000, s. 3–7).

Bačuvčík, Radim: Vítězslav Novák a jeho první dva sešity Slovenských spevů (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 37, 2001, s. 12–24).

Bajerová, Blanka: Vítězslav Novák a Podskalská filharmonie (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 38, 2001, s. 11–14).

Bílek, Josef: Vítězslav Novák ve fotografii (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 36, 2001, s. 19–23).

Kocourek, Milan: O věčné touze (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 38, 2001, s. 25–28).

Novák, Vítězslav: Podskalská filharmonie a hospody (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 36, 2001, s. 24–26).

Peřinová, Ludmila: Vstupní referát k provedení „Písniček na slova lidové poezie moravské“ (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 36, 2001, s. 15–19).

Spurný, Lubomír: Vítězslav Novák a secese (sborník Fibich – Melodram – Secese, Praha 2001, s. 243–249).

Vysloužil, Jiří: V. Novák, L. Janáček a lidová píseň (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 36, 2001, s. 11–14).

Bílek, Josef: Malířské portréty Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 39, 2002, s. 22–24).

Kordík, Pavel: Slovo a jeho zhudebnění. Prolog z Novákova cyklu Údolí nového království – analýza (Hudební věda 39, 2002, č. 2–3, s. 245–271).

Peřinová, Ludmila: Lidová píseň s klavírním doprovodem Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 40, 2002, s. 24–26).

Peřinová, Ludmila: Novákovská sbírka ve Vlastivědném muzeu v Kamenici nad Lipou (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 39, 2002, s. 3–6).

Schnierer, Miloš: Česká polyfonní škola a její životnost v 21. století. Novák, Suk, Ostrčil a jejich žáci (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 39, 2002, s. 19–22).

Schnierer, Miloš: K teoretickým a myšlenkovým základům kompoziční školy Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 40, 2002, s. 8–13).

Součková, Markéta: Moravská lidová poezie. Věčná (i vděčná) inspirace Vítězslava Nováka (Opus musicum 34, 2002, č. 6, s. 16–24).

Křupková, Lenka: Violoncellová sonáta. Novákova II. moderna (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 41, 2003, s. 14–25).

Peřinová, Ludmila: Lidová píseň s klavírním a orchestrálním doprovodem v tvorbě Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 41, 2003, s. 6–14).

Ritter, William: Dvě pantomimy Vítězslava Nováka (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 41, 2003, s. 26–29).

Křupková, Lenka: Moravismy v tvorbě Vítězslava Nováka a jejich hodnocení (Opus musicum 36, 2004, č. 6, s. 2–5).

Spurný, Lubomír: Novák und die tschechische Moderne (sborník Mehrsprachigkeit und regionale Bindung in Musik und Literatur, Frankfurt am Main 2004, s. 107–112).

Křupková, Lenka: Leoš Janáček: Klavírní sonáta 1. X. 1905. Vítězslav Novák: Sonata Eroica. Srovnání dvou klavírních děl jedné doby (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 42, 2005, s. 24–36; sborník Fenomén Janáček včera a dnes, Brno 2006, s. 113–121).

Schnierer, Miloš: Bohumír Štědroň a Vítězslav Novák (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 42, 2005, s. 10–17).

Křupková, Lenka: Ohlasy na Novákova díla ve Vídni a Berlíně v období do roku 1918 (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 45, 2006, s. 3–11).

Pečman, Rudolf: Foerster, Novák a Janáček očima polozapomenutého českého estetika Josefa Bartoše (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 43–44, 2006, s. 4–9).

Peřinová, Ludmila: Vítězslav Novák ve francouzském, anglickém a ruském dobovém tisku (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 43–44, 2006, s. 20–27).

Sedláček, Marek: Pedagogická činnost Vítězslava Nováka ve světle vzpomínek jeho žáků a kolegů (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 43–44, 2006, s. 39–46).

Sedláčková, Romana: Neofolkloristické tendence Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka a Bély Bartóka. Inspirace, vlivy, východiska (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 43–44, 2006, s. 28–38).

Schnierer, Miloš: Novákovské premiéry v dobovém domácím tisku (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 43–44, 2006, s. 11–19).

Spurný, Lubomír: Alois Hába jako příslušník Novákovy školy (Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka č. 45, 2006, s. 12–16).

Pointner, Alexander: „Ó svatý Václave.“ Der Sankt Wenzels-Choral als Symbol des nationalen Widerstandes in der Protektoratszeit am Beispiel von Vítězslav Novák und Pavel Haas (sborník Musik im Protektorat Böhmen und Mähren (1939–1945). Fakten, Hintergründe, Historisches Umfeld, München 2008, s. 268–286).

Fronková, Marie: Více Nováka! Novákovské dny v Kamenici nad Lipou (Opus musicum 41, 2009, č. 5, s. 53–55).

Pech, Petr: Prezentace osobnosti Vítězslava Nováka v kamenickém muzeu (sborník Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou dnes, Kamenice nad Lipou 2009, s. 28–34).

Peřinová, Ludmila: Manželé Novákovi a Jarmila Hanzálková ve „světle“ kamenických pramenů (sborník Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou dnes, Kamenice nad Lipou 2009, s. 17–27).

Schnierer, Miloš: Návrat „ztraceného“ syna (sborník Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou dnes, Kamenice nad Lipou 2009, s. 4–11).

Schnierer, Miloš: Z historie Společnosti Vítězslava Nováka (sborník Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou dnes, Kamenice nad Lipou 2009, s. 36–40).

Dichtl, Karel: Féerické a realistní oscilace v sujetu Novákovy operní Lucerny (Opus musicum 42, 2010, č. 2, s. 31–35).

Grycová, Kristýna: Skladby Vítězslava Nováka v „Janáčkově“ Klubu přátel umění (Opus musicum 42, 2010, č. 2, s. 36–43).

Peřinová, Ludmila: Vítězslav Novák, rodná Kamenice nad Lipou a „básnířka Vysočiny“ ve světle dobových písemných pramenů (Opus musicum 42, 2010, č. 2, s. 17–31).

Schnierer, Miloš: „Bouřlivé“ století Vítězslava Nováka (Opus musicum 42, 2010, č. 2, s. 6–16).

Pivoda, Ondřej: Bouře Vítězslava Nováka a její provedení v letech 1910–1913 (Opus musicum 45, 2013, č. 5, s. 65–79).

Pivoda, Ondřej: Zdeněk Nejedlý a Vítězslav Novák. Ke vztahu hudebního kritika a skladatele (sborník Musicologica Brunensia 50, 2015, č. 1, s. 165–176).

Kalina, Petr Ch.: Vasyl Barvinskyj, ukrajinský žák Vítězslava Nováka (Opus musicum 47, 2015, č. 1, s. 18–37).

 

Křupková, Lenka: Korespondence Vítězslava Nováka v letech 1890–1949 (Elektronická edice korespondence. www.musicologica.cz).

Křupková, Lenka: Vítězslav Nováks Korrespondenz an Universal Edition Wien 1910–1914 (Elektronische Edition der Korrespondenz.

www.uni-leipzig.de/~musik/Krupkova/Krupkova Ed.pdf).

 

Pavel Sýkora

Datum poslední změny: 13.1.2016