Český hudební slovník osob a institucí

Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof

Charakteristika: skladatel

Datum narození/zahájení aktivity: 0.0.1564
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 21.6.1621

Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof, hudební skladatel, spisovatel, cestovatel, šlechtic, válečník, narozen roku 1564, hrad Klenová u Klatov, zemřel 21. června 1621, Praha.

 

Kryštof Harant pocházel z panského rodu Harantů z Polžic a Bezdružic. Původ rodiny Harantů je odvozován od jistého Haranta z Polžic (zemřel patrně kolem roku 1336) a od Buška z Bezdružic. První prameny podložená data o rodu Harantů jsou však známa až u Jindřicha Haranta z Polžic (zemřel 1541), dědečka Kryštofa Haranta. Kryštofovým otcem byl Jiří Harant z Polžic a Bezdružic (1522–25. května 1584). O jeho dobrém postavení svědčily četné funkce, které mu byly za jeho života udělovány a svěřovány (za vlády Rudolfa II. byl císařským radou, přísedícím zemského soudu atd.). Roku 1553 zakoupil Jiří Harant od Adama ze Šternberka tvrz, statek a městečko Klenová na Klatovsku. Jiří Harant se oženil celkem čtyřikrát. Ze svazku se čtvrtou manželkou, Marií Annou z Janovic (zemřela 1587), se narodil roku 1564 jeho syn Kryštof Harant, jako nejstarší ze sedmi dětí tohoto manželství.

Kryštof Harant se narodil na hradě Klenová, kde prožil i své dětství a kde byl pečlivě vychován. Vzděláván byl buď domácím učitelem, nebo ve škole. Avšak o konkrétním získaném vzdělání nejsou známy bližší informace, jak mnohdy mylně literatura uvádí. Roku 1576, tedy ve věku dvanácti let, odešel Kryštof Harant na přání svého otce na vychování do Innsbrucku na dvůr Ferdinanda Tyrolského (1535–95). Zde tvořil s dalšími urozenými chlapci pážecí družinu arciknížete. Jako páže si Kryštof Harant brzy získal Ferdinandovu zvláštní přízeň, doprovázel jej často na cestách po Tyrolsku, Německu a Itálii, účastnil se významných událostí dvorského života. Dvůr Ferdinanda Tyrolského byl jedním z nejvýznamnějších mocenských center té doby. Kromě velkolepé knížecí rezidence v Innsbrucku pobýval dvůr také na zámku Ambras, který ležel nedaleko. Na tomto zámku shromažďoval Ferdinand cenné historické a umělecké sbírky (mj. také hudební nástroje a rukopisy). Ferdinand Tyrolský vlastnil také dvorní kapelu, kterou začal formovat již za svého pobytu v Praze. Tato kapela pak byla přenesena do Innsbrucku, hlavního Ferdinandova sídla. Jako vícekapelník u dvora působil franko-vlámský skladatel Alexander Utendal, po jeho smrti (1581) nastoupil na jeho místo coby kapelník Jacob Regnart, který zde setrval až do arcivévodovy smrti roku 1595. Právě zde měl Kryštof Harant možnost zdokonalit se v hudební praxi a seznámit se s tehdy moderním repertoárem franko-vlámských skladatelů druhé poloviny 16. století. Za osm let působení v prostředí vrcholné diplomacie a kultury, si Kryštof Harant osvojil všechny potřebné znalosti a dovednosti vzdělaného člověka, kterými v dospělosti oplýval. Po osmiletém pobytu v Innsbrucku se Kryštof Harant vrátil zpět do vlasti. Důvodem návratu mohla být pravděpodobně smrt jeho otce (26. května 1584). Se svými bratry se ujal správy rodinných statků. O dva roky později umřela i jeho matka (1587). Nedlouho poté se Kryštof Harant oženil s Evou Kateřinou Černínovou z Chudenic. Z manželství se narodily dvě děti, které se však dospělosti nedožily.

O dalších letech života Kryštofa Haranta prameny mlčí. V letech 1593–97 se Harant aktivně účastnil válečných tažení v Uhrách proti Turkům. V roce 1597 se vrátil zpátky do vlasti a téhož roku umřela jeho manželka. Krátce po její smrti se Harant vydal spolu se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na poutnickou cestu přes Středomoří do Svaté země a Egypta. Vlast opustili 2. dubna 1598 a zpět se vrátili patrně koncem léta roku 1599. Během jejich cesty navštívili řadu zemí a měst, o nichž Kryštof Harant velmi podrobně referuje ve svém cestopise (publikováno roku 1608). V Jeruzalému byl Harant pasován na rytíře.

Po svém návratu pobýval Harant střídavě na tvrzi Bělé u Diviše Markvarta z Hrádku a v Plzni. V Plzni se Kryštof Harant poprvé osobně seznámil s císařem Rudolfem II., který se sem přestěhoval s celým dvorem, aby unikl morové nákaze. Již roku 1600 povolal císař Kryštofa Haranta k pražskému dvoru, 11. května 1601 jej jmenoval císařským komorníkem. O dva roky později byl Harant povýšen do panského stavu, čímž ještě podpořil své významné postavení v české šlechtické společnosti. 12. května 1603 se Harant podruhé oženil s paní Barborou Miřkovskou z Tropčic, vdovou po rytíři Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce. Díky tomuto sňatku vyženil Harant polovinu statku Pecky. Manželka při porodu druhého dítěte roku 1607 umřela. Po její smrti se Harant ujal správy svého majetku a statku na Pecce, ale stále vykonával i dvorskou službu. Na dvoře Rudolfa II. v Praze přišel do styku s mnoha významnými umělci (jako kapelníci zde působil Philip de Monte; jako vícekapelník např. Jacob Regnart, Camillo Zanotti nebo Alessandro Orologio; významné místo v rudolfínské kapele zaujímal skladatel a varhaník Carl Luyton ad.). V roce 1608 vydal Harant tiskem svou cestopisnou knihu s názvem Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do Země svaté, země judské a dále do Egypta, kterou dedikoval císaři.

16. listopadu 1609 se Kryštof Harant oženil potřetí s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic a na Vildštejně. Z manželství se narodili tři synové a jedna dcera. Anna Salomena vynikala velmi dobrým obchodním a hospodářským talentem, roku 1612 zakoupila i druhou polovinu peckovského majetku a statku. Ve službách císaře Matyáše byl (1614) Kryštof Harant vyslán do Španělska, aby zde odevzdal spolu s Oldřichem Pruskovským z Pruskova zlaté rouno z pozůstalosti císaře Rudolfa II. španělskému králi Filipu III. Kryštof Harant společně se svým druhem navštívil mimo jiné i Itálii a Německo. Po svém návratu roku 1615 byl Harant propuštěn z úřední funkce a ze služeb císaře a usadil se na Pecce.

Poslední léta jeho života se nesla ve víru tragických politických událostí. Spekuluje se o konverzi Kryštofa Haranta k utrakvismu, což však bez dalších pramenů nelze potvrdit ani vyvrátit. Po pražské defenestraci v květnu roku 1618 (sám se jí pravděpodobně neúčastnil) se v květnu roku 1618 účastnil tažení českých stavů proti Ferdinandu II. ve Vídni. Vzhledem ke svým předchozím válečným zkušenostem z boje proti Turkům (1593–97) byl Harant přizván k tomuto tažení. Pravděpodobně velel dělostřelecké armádě Jindřicha Matyáše Thurna. Tato událost pak mj. přispěla k jeho odsouzení k trestu smrti. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 vyčkával Kryštof Harant na hradě Pecce, kde byl nakonec počátkem března roku 1621 zatčen a odvezen do Jičína a posléze do Prahy, kde byl uvězněn. Kryštof Harant byl 19. června 1621 odsouzen k smrti stětím, což bylo 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze vykonáno.

Pro hudební vzdělání a komponování byly v jeho životě zásadní tři období. Zřejmě poprvé přišel do styku s hudbou a soudobou renesanční tvorbou na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku a v Ambrasu. Mnoho nového o hudbě se dozvěděl při svém putování do Svaté země, o čemž podrobně pojednal ve své cestopisné knize vydané roku 1608. Třetím významným momentem byla služba u dvora Rudolfa II. v Praze, kde přišel do úzkého vztahu s císařskou dvorní kapelou a kde se účastnil všech významných kulturních událostí. Po vzoru několika šlechtických muzik z Čech (např. Rožmberská) vybudoval Kryštof Harant vlastní muziku na hradě Pecka. Z dochovaného seznamu hudebních nástrojů je zjevné, že soubor sestavoval zkušený hudebník. Nástroje byly uloženy v pracovně Kryštofa Haranta, kde se nacházela mj. i bohatá knihovna. Kromě zajímavých českých, německých a latinských knih obsahovala sbírka také tři kancionály, knihu žalmů a „všelijaké partes do kostela“, jak Harantovy hudebniny popsali konfiskační komisaři.

Do roku 1905 bylo jedinou dochovanou skladbou Kryštofa Haranta šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino na text žalmu 124. Moteto bylo vydáno v rámci Harantova cestopisu v roce 1608. Skladbu měl údajně Harant zkomponovat právě během svého pobytu v Jeruzalémě v klášteře sv. Salvátora (září 1598). Jednalo by se tedy o nejstarší dochovanou Harantovu kompozici, což však někteří současní badatelé zpochybňují.

Roku 1905 objevil Zdeněk Nejedlý ve vratislavské knihovně další Harantovu kompozici. Harantova Missa quinis vocibus super Dolorosi martir pochází patrně z období Harantova pobytu na dvoře v Innsbrucku. Jedná se o parodickou mši, která vychází z madrigalu Dolorosi martir, jehož autorem je Luca Marenzio (1554–99). Tento madrigal pochází z první knihy pětihlasých madrigalů, která byla poprvé vydána roku 1580 Angelem Gardanem v Benátkách. Nad kompozičním stylem Harantovy mše panují stále ještě otázky. Někteří badatelé popisují mši jako vystavenou zkušeným hudebním skladatelem, kdy Harant promyšleně komponoval jednotlivé části tradiční mešní formy; jiní Harantovu mši považují za dílo podobné spíše školní úloze. Mše Super Dolorosi martir vyšla tiskem ještě za Harantova života, a to v Magdeburku roku 1612 ve sbírce motetů Opus melicum Friedrichem Weißenseem. Mše se však dochovala pouze v opisu, pravděpodobně z konce 16. století, který je uložen ve Vratislavi.

Poslední kompletně dochovanou skladbou Kryštofa Haranta je pětihlasé moteto Maria Kron. Skladba vyšla ještě za Harantova života (roku 1604) ve sborníku Rosetum Marianum, vydaném Bernhardem Klingensteinem (1604, Dillingen). Sborník obsahuje 33 kompozic, které mají jako společné téma německou předreformační píseň z 15. století Maria zart, von edler Art.  Harantovo moteto vyniká propracovanou rytmickou složkou.

Dochované jsou ještě čtyři fragmenty dalších vokálních skladeb Kryštofa Haranta. Nacházejí se v rukopise Hudebního oddělení Národního muzea v Praze. Jedná se o hlasovou knihu altu, která obsahuje padesát skladeb různých skladatelů, z toho čtyři skladby od Kryštofa Haranta. Jako číslo 44 je zde uvedena skladba na český text Dejž tobě Pán Bůh štěstí; číslo 46 obsahuje Psallite Domino in Cythara. Pod číslem 47 se nachází Harantovo Dies est laetitiae a jako číslo č. 48 Qui vult venire. Další skladby se nedochovaly. Dnes se však jeví spíše nepravděpodobné, že by se mohlo jednat o velmi rozsáhlou tvorbu Kryštofa Haranta. Na jeho postavu nelze nahlížet pouze jako na hudebního skladatele nebo na spisovatele, malíře či cestovatele. Musíme jej chápat jako společensky a kulturně vzdělaného renesančního člověka, který vynikal v mnoha oborech.


Dílo:

Skladby dochované kompletně

Qui confidunt in Domino.

Missa quinis super Dolorosi martir.

Maria Kron.

 

Skladby dochované nekompletně

Dejž tobě Pán Bůh štěstí.

Psallite Domino in Cythara.

Dies est laetitiae.

Qui vult venire.

 

Literatura:

I. Lexika

ČSHS.

PHSN.

Rieger.

Dlabacz.

OSN.

MGG.

Riemann.

New Grove.

 

II. Ostatní

Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof: Putowánj aneb Cesta z Králowstwj Cžeského do Města Benátek: Odtud po Moři do Země Swaté země Júdské a dále do Egypta a welikého Města Kairu Potom na Horu Oreb, Synai a swaté Panny Kateřiny, w pusté Arabij ležjcý: Na dwa Djl´y rozdělené: A od Vrozeného Pána, Pana Krysstoffa Haranta z Polžic a z Bedružic(!) a na Petce ec... (Praha 1608).

Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof:  Kristofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do Země svaté, Země judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinaj a sv. Kateřiny v pusté Arábii. I. – II. svazek (v I. svazku úvod od Karla Jaromíra Erbena, Praha 1854).

Harant, Kryštof z Polžic a Bezdružic: Missa Quinis vocibus super Dolorosi martyr (přepis Zdeňka Nejedlého, Časopis Českého Musea; r. 1905: úvod, Kyrie, Gloria, Credo, r. 1906: crucifixus Trium vocum, Sanctus).

Nejedlý, Zdeněk: Krištof Harant z Polžic. 1621–1921 (Praha 1921).

Berkovec, Jiří: Kryštof Harant z Polžic hudební skladatel český (disertace, UK Praha 1951).

Quoika, Rudolf: Christoph Harant von Polschitz und seine Zeit (In: Die Musikforschung 7, s. 414–429, 1954).

Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof: Opera musica / ed. Jiří Berkovec (Praha 1956).

Racek, Jan: Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, I. díl – doba, prostředí a situace (Brno 1970).

Racek, Jan: Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, II. díl – život (Brno 1972).

Racek, Jan: Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, III. díl – dílo literární a hudební (Brno 1973).

Procházková, Eva: Kryštof Harant: Missa quinis vocibus Super Dolorosi martir (seminární práce, ÚHV FF UK Praha 2000).

Koldinská, Marie: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála na popraviště (Praha 2004).

Šebesta, Josef: Kryštof Harant a hudba (In: Christophorus Harant de Polzicz etc: Qui confidunt in Domino, Praha 2007).

 

Studeničová Hana

 

 

 

 


Datum poslední změny: 8.12.2017