Český hudební slovník osob a institucí

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK

(Pekárkův salonní orchestr; Salonní orchestr FOK; Orchestr FOK)
Charakteristika: Symfonický orchestr

Datum narození/zahájení aktivity: 0.0.1934

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (Pekárkův salonní orchestr; Salonní orchestr FOK; Orchestr FOK), symfonický orchestr, založen 1934.

Založen v říjnu 1934. Přesné datum není známo, protože archiv tělesa shořel za druhé světové války v bytě hobojisty Josefa Shejbala. Impuls k založení dal dirigent a organizátor Rudolf Pekárek, který do Kmochovy restaurace v Praze v blízkosti Vinohradského divadla svolal setkání mladých hudebníků bez zaměstnání a navrhl jim ustavení nového orchestrálního tělesa.

Název orchestru, který měl původně jen 25 členů (5 primů, 2 sekundy, 2 violy, 2 violoncella., kontrabas, flétna, hoboj, 2 klarinety, 2 lesní rohy, 2 trubky, trombon, harfa, bicí nástroje a klavír) souvisel s Pekárkovou představou o jeho budoucí činnosti, jež se měla soustředit především k nahrávání pro Film, k účinkování v Opeře a ve zbylém čase podle možnosti i ke Koncertování. Praxe tyto představy výrazně korigovala: zdrojem příjmů byla především práce orchestru pro rozhlas, který potřeboval zaplňovat hudbou rozsáhlé časové plochy; příležitostí ke spolupráci v opeře bylo po celou dobu existence tělesa jen málo, a pravidelná činnost koncertní byla z časových a finančních důvodů až na místě posledním. Orchestr byl v anoncích uváděn rovněž jako Salonní orchestr FOK, Pekárkův salonní orchestr nebo jen Orchestr FOK.

Pekárek orchestr vedl po organizační stránce, dirigoval ale převážně jen zábavnou a tzv. salonní hudbu, zatímco závažnější programy řídili Václav Smetáček, Otakar Pařík, Iša Krejčí a další dirigenti.

Vůbec poprvé vystoupil orchestr v rozhlasovém přímém vysílání 29. 12. 1934 v relaci s názvem Koncert salonního orchestru Rudolfa Pekárka; na programu byly skladby Julia Fučíka, Josefa Kumoka, Josefa Stelibského, Františka Antonína Tichého a dalších autorů populární hudby. Jak velká byla tehdy potřeba hudby v rozhlasovém vysílání, dokládá počet odvysílaných minut: v roce 1937 se hudební pořady podílely na programu 162.310 minutami, při čemž jen dvě pětiny programu se vysílaly ze zvukových konzerv – z šelakových gramofonových desek, vše ostatní byly živé výkony přímo ze studia.

Orchestr FOK začal pro rozhlas brzy plnit i úkoly závažnější – hrál orchestrální partie z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, skladby Leo Delibese, Georgese Bizeta, Claude Debussyho, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena a dalších; tyto pořady řídil většinou Václav Smetáček (poprvé 27. 7. 1935), z jehož tehdejší funkce tajemníka hudebního odboru Radiojournalu vyplývaly i povinnosti dirigentské.

V nahrávání pro rozhlas byla alespoň občas zastoupena také soudobá hudba. Skladby soudobých autorů zazněly také na jednom z prvních koncertů: 25. března 1936 provedl FOK na koncertě ve Výstavní síni Spolu výtvarných umělců Mánes skladby Hanse Krásy, Pavla Bořkovce, Jaroslava Ježka, Františka Bartoše, Iši Krejčího a Bohuslava Martinů.

Druhým zdrojem příjmů bylo až do založení specializovaného orchestru filmové produkce (1. 6. 1943, Pražský filmový orchestr, poté Pragfilmorchestr a nakonec Filmový symfonický orchestrFISYO) pro nahrávání filmové hudby. V letech 1935 až 1942 ozvučil FOK z celkem 234 vyrobených filmů 212 snímků. Personální obsazení tělesa trpělo – vzhledem k nepříliš příznivým pracovním a finančním podmínkám – značnou fluktuací hráčů.

Další příjmy plynuly členům orchestru ze spolupráce s gramofonovými firmami Esta a Ultraphon, od roku 1946 pak Supraphon. Do roku 1948 nahrál FOK 220 snímků velmi různorodé povahy: většinou šlo o skladby k tanci, skladby z oblasti tzv. vyššího populáru, úpravy lidových písní, operní a operetní árie a předehry. Alespoň sporadicky nahrával však FOK i skladby závažnější (Bedřich Smetana, Otakar Ostrčil, Antonín Dvořák, Oskar Nedbal a další). Dirigenty byli vedle Václava Smetáčka a Rudolfa Pekárka František Dyk, Otakar Pařík, Jan Seidel, Iša Krejčí, René Kubínský, Otakar Jeremiáš, Vlastislav Antonín Vipler, Rudolf Leo Vašata a jiní.

Na 6. května 1936 byl ohlášen I. koncert lidového cyklu. Koncerty měly být naplněny vesměs posluchačsky přístupnými skladbami (v širokém rozpětí od Františka Škroupa přes Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu a Carl Maria von Webera až k Johannu Straussovi); uskutečnil se však pouze první koncert.

Počátkem roku 1938 se Pekárek pokusil řešit právní postavení tělesa tím, že inicioval ustavení Spolku FOK, v jehož čele stáli ministerští sekční šéfové Braun a Rossi, Pekárek byl jednatelem. (Spolek existoval od 3. 3. 1938, právně zanikl 18. 12. 1947). Pravidelný příjem členů orchestru byl od června 1945 zajištěn smlouvou mezi Spolkem a vedením rozhlasu, podle níž byl orchestr rozhlasu k dispozici po čtyři dny v týdnu, dva dny byly vyhraženy ke zkouškám koncertních programů. Vedle toho ještě orchestr nahrával gramofonové desky. Ministerstvo školství subvenovalo jeho činnost částkou 100.000,- a později až 450.000,- korun ročně, z nichž bylo možné hradit měsíční dovolenou členů. 1. 1. 1946 se Spolek změnil v Družstvo Symfonický orchestr FOK, jež fungovalo až do 1. 1. 1952, kdy se orchestr stal kulturním zařízením metropole s názvem Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK.

V době nacistické okupace se podařilo znovu oživit myšlenku lidového abonentního cyklu, v jehož rámci provedl Otakar Jeremiáš (19. 11. 1939) a poté na koncertě v Mělníku i Václav Smetáček (1. 1. 1940) Smetanovu Mou vlast. Později už bylo možno zařazovat jen jednotlivé básně, nikoli cyklus jako celek. V okupačním období se však i tak repertoár obracel k dílům, která byla jednak chápána jako poselství mravní síly k odporu proti okupantům, jednak kladla na orchestr i na posluchače vyšší nároky (Dvořákovy Slovanské tance a jeho Česká suita, Scherzo capriccioso i Husitská, Karneval a 9. symfonie, Sukův pochod V nový život, Fantazie g moll pro housle a suita Pohádka, Novákova Slovácká suita). Václav Smetáček, který většinu těchto koncertů řídil, provedl ve válečných letech Bachovu Mši h moll, Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila, Verdiho Requiem a další kantátová díla. Od 1. 8. 1942 byli všichni členové orchestru „totálně nasazeni“ v Německém operním divadle v Praze; od října 1944 pracovali manuálně v podniku Ostmark Werke ve Kbelích u Prahy.

V průběhu okupace byl dirigent a administrativní ředitel orchestru Rudolf Pekárek z rasových důvodů nacisty internován. 12. května 1942 se Václav Smetáček stal šéfdirigentem tělesa, v jehož čele potom stál plných třicet let až do května roku 1972. Pekárek, který se po osvobození vrátil do vlasti s Armádním uměleckým souborem jako jeho umělecký vedoucí, působil pak od roku 1946 znovu vedle Václava Smetáčka jako druhý dirigent a současně administrativní vedoucí tělesa, než po únorovém převratu emigroval do Austrálie, kde se uplatnil jako šéfdirigent Symfonického orchestru v Brisbane.

První poválečný koncert orchestru FOK se konal už 19. 5. 1945; na programu byly skladby českých a ruských autorů. Těleso mělo v té době padesát stálých členů a bylo doplňováno výpomocemi do stavu šedesát pět až sedmdesát hráčů. Už pro sezónu 1945–46 byl vypsán abonentní koncertní cyklus. Dramaturgie, určovaná V. Smetáčkem, opírala se především o klasický a romantický repertoár (Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Brahms, Chopin, Liszt, Glinka, Glazunov, Musorgskij, Čajkovskij, z české hudby Tomášek, Bendl, Smetana, Dvořák, Fibich). Smetáček však zařazoval i četná díla autorů 20. století (Mahler, Sibelius, Kodály, Stravinskij, Prokofjev, Šostakovič, Roussel, z domácích Novák, Suk, Ostrčil, Janáček, Martinů) a skladby soudobých tvůrců (Axman, Suchoň, Kvapil, Moyzes, Kapr, Hlobil, Hába, Husa a další). Smetáčkovi se dařilo přivést do Prahy vedle domácích sólistů (Spytihněv Šorm, Karel Šroubek, Miloš Sádlo, Bohuš Heran, Jan Panenka, Věra Řepková, František Rauch) i významné zahraniční hosty (pianisté M. A. Warottová a Franz Pollak, klarinetista W. Tautenheim a jiní). Smetáček řídil většinu koncertů, ale dával příležitost i Františku Stupkovi, Ludovítu Rajterovi, Otakaru Trhlíkovi. Aloisi Klímovi, Jiřímu Pinkasovi, Ivanovi Sladkému, Zbyňkovi Vostřákovi, Františku Dykovi, Otakaru Paříkovi, Václavu Jiráčkovi, Karlu Šejnovi, Rudolfu Vašatovi, Karlu Vašatovi, Bohumíru Liškovi, Zdeňku Košlerovi, ze zahraničních dirigentů M. Aschenbecherovi, Kazimierzi Wilkomirskému, Witoldu Rowickému a dalším).

Organizačně zajišťovala koncerty z větší části tzv. „administrace koncertů FOK“, vedená zkušeným koncertním jednatelem, resp. impresáriem Františkem Borovcem. Od 1. 1. 1962 přešla do FOK z dřívějšího Kulturního a společenského střediska Obecní dům skupina čtyř koncertních jednatelů, jejíž vedení převzal Miloslav Zdražil; ta se stala velmi agilní pořadatelskou agenturou s názvem „Koncertní jednatelství FOK“, jež patřila až do počátku devadesátých let k opěrným pilířům pražského hudebního života a organizovala vedle České filharmonie a státní agentury Pragokoncert většinu komorních koncertů v hlavním městě. Koncertní jednatelství pořádalo ročně až 350 koncertů; většina z jím organizovaných abonentních cyklů (Světová klavírní tvorba, Obrazy a hudba, Jarní a Podzimní varhanní cyklus, Flétny všeho druhu atd.) měla stálou posluchačskou základnu. Jednatelství vydávalo od poloviny šedesátých let (1964) periodikum Koncertní život, v němž byly soustředěny programy a výkladové texty ke koncertům v běžném měsíci. Sborník, který vycházel jedenáctkrát do roka, představuje důležitý zdroj informací o hudebním životě v hlavním městě.

Po 1. lednu 1952 se počet členů tělesa zvýšil na 82, v roce 1963 na 98; od konce sedmdesátých let měl 110 až 115 kmenových hráčů. Václav Smetáček se od té doby dělil o dirigentské povinnosti se Štěpánem Koníčkem (v FOK byl od 1. 8. 1952 do 15. 9. 1956), který se v roce 1955 stal šéfdirigentem Filmového symfonického orchestru (FISYO). Od roku 1954 byl dirigentem–asistentem a od roku 1957 až do 1978 dirigentem Jindřich Rohan; v letech 1956–1963 stál po Smetáčkově boku Václav Neumann, jehož v letech 1964–67 vystřídal Zdeněk Košler; po jeho odchodu do České filharmonie krátce působil (v sezóně 1967–68) v FOK Zdeněk Mácal, který na podzim 1968 odešel do exilu a do vlasti se vrátil jednotlivými vystoupeními po roce 1990, než v sezóně 2003–2004 převzal po Vladimiru Ashkenazym post šéfdirigenta České filharmonie. (V sezónách 2001–2002 a 2002–2003 byl Mácal vedle Serge Bauda hlavním, resp. prvním dirigentem FOK).

V šedesátých letech podstatně vzrostl počet hostujících dirigentů: s orchestrem spolupracovali – vedle už shora jmenovaných umělců – také Zdeněk Chalabala, Zbyněk Mrkos, ze zahraničních hostů Serge Baudo, János Ferencsik, Konstantin Ilijev, Paul Hindemith, Arvid Jansons, Zubin Mehta, Antonio Pedrotti, Zbygniew Skrowaczewski, Carlo Zecchi a další).

Významně se rozšířil dramaturgický záběr: Smetáček uvedl v průběhu let 1952–72 mimo jiné vokálně symfonická díla Antonína Dvořáka (Stabat mater, Svatební košile, Žalm 149, Requiem, Svatá Ludmila, Hymnus, Te Deum, Mše D dur), kantáty Johanna Sebastiana Bacha (Vánoční oratorium, Janovy a Matoušovy pašije, Magnificat), Verdiho Requiem, Brahmsovo Německé requiem, Beethovenovu Slavnostní mši a oratorium Kristus na hoře Olivetské, Debussyho Umučení sv. Sebastiana a kantátu Vyvolená, Brittenovo Válečné requiem, Janáčkovu kantátu Amarus a Glagolskou mši, Haydnovo Čtvero ročních dob, Berliozovo Faustovo prokletí, Requiem a Romea a Julii, Mozartovo Requiem, Ave verum corpus a Korunovační mši, Szymanowského Stabat mater, Havelkovu Chválu světla, Sommerovu Vokální symfonii, Ebenovu Obranu Sokratovu, Stravinského Žalmovou symfonii a operu–oratorium Oidipus Rex, Novákovu Májovou symfonii, Páleníčkovu Poému o člověku, Honeggerovu Vánoční kantátu, Dallapiccolovy Zpěvy z vězení atd.), zařazoval orchestrální díla Bély Bartóka, Bohuslava Martinů, Paula Hindemitha, Arthura Honeggera, Otorina Respighiho, Carla Orffa, Albana Berga, George Eneska, Zoltána Kodályho, Antona Weberna a jiných. Relativně velká pozornost byla věnována žijícím českým autorům (mimo jiné Lubor Bárta, Josef Matěj, Osvald Chlubna, Jan Kapr, Jan Hanuš, Jiří Pauer, Lubomír Železný, Ivana Loudová, Otmar Mácha, Jan Tausinger, Václav Dobiáš, Svatopluk Havelka, Miroslav Raichl, Luboš Fišer, Viktor KalabisJan Klusák, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev, Aram Chačaturjan, Benjamin Britten; záslužně prosadil Smetáček provedení skladby Miloslava Kabeláče Zrcadlení (tu pak dokonce uvedl na zahraničních zájezdech FOK) a Fišerova orchestrálního obrazu 15 listů podle Dürerovy Apokalypsy. Smetáčkův mimořádně úzký vztah k polské hudbě byl manifestován uváděním skladeb Tadeusze Bairda, Witolda Lutoslawského, Kazimierze Serockého, Jana Krenze, Wojciecha Kilara, ze starších Karola Szymanowského, Mieczyslawa Karlowicze a Henryka Wieniawského a jiných.

Daň dobové kulturní politice představovalo uvádění skladeb méně významných autorů z tehdejšího Sovětského svazu a zemí východního bloku (Kara-Karajev, Proch, Kochan, Meyer, Šebalin, Žukovskij, Mšvelidze, Kočetov, Mejtus, Babadžanjan, Mčavariani, Glebov a další)

Václav Smetáček soustavně pečoval o provádění vokálně-symfonických skladeb; zařazoval do programů nejen kantáty Antonína Dvořáka, ale také díla Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava NovákaAntonína Rejchy, Bohuslava MartinůPetra Ebena, Jakuba Jana Ryby, Leoše Janáčka, Svatopluka Havelky, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Hectora Berlioze, Claude Debussyho, Arthura Honeggera,  Karola Szymanowského, Igora Stravinského, Benjamina Brittena, Luigi Dallapicoly a jiných.

V roce 1957 se uskutečnilo vůbec první turné orchestru FOK v zahraničí: po zájezdu do Polska následovaly koncerty v Itálii, Rakousku a tehdejší NDR. V průběhu let 1957–2003 reprezentoval orchestr českou hudební kulturu prakticky ve většině evropských zemí a ve Spojených státech (1969, 1972, 1982, 1985, 1988, 1991), v roce 1997 poprvé i v Japonsku.

Vedle toho už od roku 1942 zajížděl orchestr do mimopražských kulturních center (Bratislava, Brno, Ostrava) i do menších měst (Příbram, Česká Lípa, Liberec, Ústí nad Labem, Sedlčany, Most, Jihlava, Kralupy nad Vltavou, Písek). Významnou složku činnosti orchestru tvořily rovněž dopolední koncerty pro mládež, na jejichž přípravě se průvodními texty podíleli mimo jiné Jiří Pilka, Bohumil Kulínský st., Petr Eben, Ilja Hurník, Jaroslav Krček, Ivan Štraus a další; na těchto „výchovných“ koncertech vystupovali jak orchestr, tak sólisté a komorní soubory.

Od roku 1947 se orchestr pravidelně podílel dvěma až pěti koncerty na programech Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro; tato spolupráce svedla těleso s mnoha vynikajícími umělci taktovky (Jean Fournet, Walter Süsskind, Seiji Ozawa, Peter Maag, George Singer, Carlos Kleiber, Milan Horvath, Kazimierz Kord, Alberto Erede, Okko Kamu, Charles Dutoit, Jean Claude Casadesus, Jean Meylan, Raphael Frühbeck de Burgos, Kurt Masur) i sólisty (Christian Ferras, Issac Stern, Ida Haendel, Ruggiero Ricci, André Grumiaux, Shura Cherkassky, Paul Badura–Skoda, Eugene Indjic, Annie Fischer, Géza Anda, John Ogdon, Svjatoslav Richter, Phillippe Entremont, Claudio Arrau, Bruno Leonard Gelber, Julius Katchen, Christian Eschenbach, Martha Archerich, János Starker, Natalie Šachovská, Henrich Schiff, Justus Frantz, Mischa Maisky a mnozí další; událostí sui generis byla spolupráce s pianistou Rudolfem Firkušným (Firkušný žil od roku 1948 v cizině a v tehdejším Československu důsledně odmítal – stejně jako Rafael Kubelík – vystupovat) na festivalu ve švýcarském lázeňském městě Montreux v roce 1987.

Práce v nahrávacích studiích byla relativně rozsáhlá; z hlediska dramaturgického představovala ovšem spíše okrajové tituly, protože špičkové nahrávky (zejména gramofonové) byly vyhraženy České filharmonii. Až do poloviny padesátých let nahrával FOK pro firmy Esta, Ultraphon a Supraphon (resp. Gramofonové závody) převážně drobné skladby – od Anenské polky Johanna Strausse přes předehru k operetě Cudná Barbora Oskara Nedbala a Dunajské pověsti Julia Fučíka až k jednotlivým částem ze suity Edvarda Hagerupa Griega z hudby k Ibsenově hře Peer Gynt nebo k jednotlivým snímkům Dvořákových Slovanských tanců. V diskografii FOK z let 1954–2003 jsou však už obsaženy i reprezentativní tituly (Josef Suk: Praga a Pohádka, Antonín Dvořák: 2., 3. a 4. symfonie a oratorium Svatá Ludmila, Pjotr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, Igor Stravinskij: Ohňostroj, Carl Orff: Catulli carmina, Arthur Honegger: Vánoční kantáta, Jan Klusák: Variace na Mahlerovo téma, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 4, Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 3, Josef Suk: Pohádka, Bedřich Smetana: Pražský karneval, Josef Suk: Fantastické scherzo, Béla Bartók: Koncert pro orchestr, Josef Bohuslav Foerster: Symfonie č. 4, Bohuslav Martinů: Gilgameš a Hry o Marii, Antonín Dvořák: Symfonie č. 5, Symfonie č. 6, Symfonie č. 7, Symfonie č. 9, Joseph Haydn: Symfonie č. 94 a 101, Leoš JanáčekVáclav Talich: Suita z opery Příhody lišky Bystroušky, Olivier Messiaen: Tři malé liturgie o boží přítomnosti, Modest Petrovič Musorgskij: Obrázky z výstavy, Darius Milhaud: Stvoření světa, Albert Roussel: Pavoučí hostina, Igor Stravinskij: Ohňostroj a Petruška a další); často byl orchestr angažován k nahrávání děl soudobých autorů (Ivan Řezáč: Anděl na smetišti, Emil Hlobil: Lidová veselice, Dalibor Vačkář: Metamorfózy, Ivana Loudová: Spleen, Jiří Dvořáček: Žiji a zpívám atd.).

V první sezóně po odchodu Václava Smetáčka na odpočinek (1972, až do roku 1986 však Smetáček řídil koncerty FOK – podle uzavřené smlouvy nejméně dvakrát  ročně – i nadále prakticky až do své smrti) stanul v čele tělesa Ladislav Slovák. Toto přechodné řešení umožnilo překlenout čtyři sezóny (1972–76); Slovák byl v té době sice vázán šéfovskou funkcí v bratislavské Slovenské filharmonii a stejným postavením v australském městě Adelaide, takže pro vlastní práci s orchestrem FOK mu nezbývalo mnoho času, ale jeho smysl pro svědomitou přípravu orchestru prospěl a přinesl řadu nesporně významných uměleckých událostí (např. provedení Šostakovičovy I. symfonie).

Od 1. 9. 1978 převzal funkci šéfdirigenta na plných třináct let (1977–90) Jiří Bělohlávek, druhým dirigentem byl už od 1. 6. 1977 Vladimír Válek, který v FOK působil až do konce sezóny 1984–85, než se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého (od 1993 Českého) rozhlasu. Období Bělohlávkovo lze právem označit za ucelenou uměleckou éru, kterou lze do významu pro další umělecký růst tělesa i pro zvýšení jeho prestiže srovnat s érou Smetáčkovou, byť trvala kratší dobu. Bělohlávek upevnil v orchestru kázeň a zvýšil nároky na přípravu programů, v nichž provedl např. Prokofjevovu I. symfonii, Mahlerův Fragment symfonie č. 10, Stravinského suitu z baletu Petruška, dále díla Benjamina  Brittena, Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče; v rámci Roku české hudby 1984 uvedl orchestr skladby Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka, Rudolfa Karla, Josefa Suka a dalších českých autorů. Na podzim roku 1990 vyústily Bělohlávkovy nezpochybnitelné úspěchy v jeho jmenování šéfdirigentem České filharmonie. Po Bělohlávkově odchodu se šéfem stal Petr Altrichter (dirigentem FOK byl od 1987, šéfem v letech 1989–91) a po něm Martin Turnovský (1992–93), kterého od sezóny 1993–94 vystřídal Gaetano Gelogu (1993–1997); od roku 2001 vede těleso francouzský dirigent Serge Baudo (narozen 1927). Hlavním dirigentem je v sezóně 2003–2004 Petr Altrichter, hlavním hostujícím dirigentem Libor Pešek, stálým dirigentem Leoš Svárovský.

Významnou roli v činnosti orchestru hráli jeho koncertní mistři: mimo jiné Bruno Bělčík, Karel Šroubek, Štefan Czapáry, Jiří Tomášek, Jiří Hurník, Josef Riedlbauch, Antonín Mráček, Rita Čepurčenko. V orchestru působili četní špičkoví instrumentalisté: mimo jiné violista Hubert Šimáček, flétnisté Jaroslav Josífko a Václav Michálek, hobojisté Pavel Verner, Liběna Séquardtová a Jurij Likin, hráčka na hoboj a anglický roh Iveta Bachmannová, tympanista a hráč na bicí nástroje Vladimír Vlasák, trumpetisté Jaroslav Škorna a Vladislav Kozderka, hráči na lesní roh František Langweil, Petr Hernych a Vladimíra Bouchalová–Klánská, pozounisté Jaroslav Lisý a Jan Hynčica, klarinetisté Petr Čáp a Vlastimil Mareš, fagotisté František Herman, Lumír Vaněk a Svatopluk Čech a další. Mnozí z hráčů získali v orchestru FOK potřebnou praxi a po úspěšném vykonání konkursu odešli do České filharmonie.

Sídlem instituce je Obecní dům, koncerty se konají z největší části ve Smetanově síni, v níž v letech 1911–1942 vystupovala i Česká filharmonie (ve foyeru Obecního domu jsou umístěny pamětní desky Václava Talicha a Václava Smetáčka). Secesní budova Obecního domu, která je v provozu od roku 1911, nebyla po léta dostatečně udržována; v průběhu sezóny 1978–79 byla Smetanova síň uzavřena a zčásti opravena (koncerty orchestru se v té době konaly v sále Lucerny); během devadesátých let byla provedena generální rekonstrukce budovy (orchestr v té době koncertoval většinou ve Dvořákově síni v Rudolfinu).

Ve funkci administrativních, resp. správních ředitelů orchestru se v průběhu sedmdesáti let (1934–2004) vystřídali Rudolf Pekárek (1934–42 a znovu pak 1945–48, v okupačním mezidobí (1942-45) převzal správní povinnosti Václav Smetáček), Karel Blahout (1949–57), František Hrdlička (1957–61), Jan Matějček (1961–62), Rudolf Vodrážka (1961–65), Jiří Hlaváček (1965–67), Ivan Řezáč (1968–76), Ladislav Šíp (1976–1988), Luděk Vařbuchta (1988–89), Ivan Cafourek (1990–93), Roman Bělor (1994–2001), Petr Polívka (od 2002 dosud). Z nich zejména Ivan Řezáč, Ladislav Šíp a Roman Bělor překročili díky své osobnostní autoritě úroveň pouhého administrativního řízení a podstatně ovlivnili charakter práce v instituci, zatímco například Luděk Vařbuchta, dosazený sem tehdejším ÚV KSČ, byl spíše trpným vykonavatelem příkazů shora.

Ředitelé měli značný vliv na činnost těch složek instituce, které tu působily mimo orchestr. Vedle Koncertního jednatelství byly k FOK postupně přičleňovány komorní soubory (od 1. 6. 1961 Kvarteto města Prahy, od 1. 1. 1971 Pražský mužský sbor, od 1. 1. 1973 Foerstrovo trio), jejichž členové byli na částečný nebo i plný pracovní úvazek zaměstnanci FOK, což jim zajistilo elementární existenční základnu. Členové těchto souborů byli povinni hrát určitý, relativně nízký počet koncertů v rámci  stanoveného úvazku, ve zbylém čase se mohli věnovat studiu a koncertování mimo FOK. Volně připojeny byly soubory Orchestra puellarum Pragensis, Collegium flauto dolce, Musica Nova, Doležalovo kvarteto, Stamicovo kvarteto. Od 1. 3. 1972 byl smluvním úvazkem připojen soubor Pražští komorní sólisté, k 1. 10. 1973 soubor Collegium Musicum Pragense. Od 1. 1. 1972 patřila do rámce instituce také pražská pobočka Hudební mládeže; k 1. 8. 1977 vznikla i instituce vlastních sólistů (pianisté Mirka Pokorná a Emil Leichner, houslisté Václav Hudeček a po něm od 1. 7. 1979 Ivan Štraus a Ivan Ženatý, violoncellista Stanislav Apolín, od 1. 1. 1982 i violista Lubomír Malý, violoncellista Miroslav Petráš, violista Pavel Peřina). K 1. 9. 1977 přibyly Kocianovo kvarteto a soubor Corni di Praga, k 15. 3. 1978 Krčkův soubor Musica bohemica (od 1. 10. 1982 se stal kmenovým tělesem FOK), k 1. 9. 1979 Bambini di Praga (ten byl od 1. 1. 1984 kmenovým souborem FOK). Od 1. 1. 1980 byl kmenovým souborem FOK rovněž Sukův komorní orchestr, vedený houslistou a dirigentem Josefem Sukem, od 1. 1. 1981 se kmenovým tělesem stal soubor Linha Singers. Instituce přičleněných souborů a sólistů zanikla po listopadu 1989, důvodem byl nedostatek finančních prostředků.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se zejména zásluhou Václava Smetáčka stal vedle České filharmonie významným českým orchestrálním tělesem, pro něž byla typická ekonomičnost práce, pohotovost při studiu a zejména od počátku padesátých let také hráčská technická jistota a zvuková barevnost. Důležitými rysy práce tělesa byly také jednak nekonvenční dramaturgie, jež vykonala mnoho pro uvádění skladeb současných autorů, jednak reprezentace české hudební kultury v zahraničí. FOK se jako hudební instituce výrazně podílel na náplni pražského koncertního života v oblasti prezentace komorních koncertů a recitálů; od konce šedesátých let přispěla instituce rovněž k rozvoji a zachování existence řady sólistů a komorních souborů v různých žánrových oblastech.

Literatura:

I. Lexika
ČSHS.
MED.

II. Ostatní
Hudební večer orchestru FOK, informace o činnosti S. V. U.  Mánes (Volné směry XXXII, str. 301, 1936).
Šíp, Ladislav: FOK 1934–1964, almanach k 30. výročí činnosti Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (Praha 1964).
Holzknecht, Václav: Hudební skupina Mánesa (Praha 1968).
Čtyřicet let Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Redakce Petar Zapletal (Praha 1975).
Kafka, František: Zakladatel FOKu, Věstník židovských náboženských obcí v Československu (XXXXV, 8/1983).
Zapletal, Petar: FOK. Padesát let Symfonického orchestru hlavního města Prahy (Praha 1984).
Smetáčková, Míla: Život s taktovkou (Praha 1991).
Volek, Zdeněk: Rudolf Pekárek 1900–1974 (Queensland Experience, Phoenix Publication Brisbane 1991).
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK 1934–1994 (Praha 1994).
Shejbal, Josef: Vzpomínky (rukopis).
Pekárková, Terry: Korespondence.

Petar Zapletal

Archiválie:

Dochované prameny (jednotlivé ročníky periodika Koncertní život, doklady o činnosti instituce od roku 1945 apod.) jsou uloženy v archivu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v Obecním domě v Praze; úplný soubor všech koncertních programů Václava Smetáčka (cca 2000 tištěných programů) je v majetku dirigentovy choti Míly Smetáčkové. Prameny z let 1934–1945 byly uloženy v bytě tehdejšího hobojisty a archiváře FOK Josefa Shejbala a zničil je požár po náletu na Prahu za druhé světové války.

Datum poslední změny: 18.1.2010